ECLI:CZ:US:2018:2.US.3611.18.1
sp. zn. II. ÚS 3611/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PERFEKTA a.s., se sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova 520, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. 1. 2018, č. j. 60 Co 383/2017-687, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 10. 2017, č. j. 16 C 105/2011-655, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, č. j. 32 Cdo 2742/2018-720, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich specifikovaných výroků).
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že označeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži bylo výrokem I zastaveno řízení co do částky 893.766 Kč s úrokem od 1. 6. 2011 do zaplacení a výrokem II byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit České republice - Ministerstvu zemědělství (žalobci) částku 3.226.142 Kč s úrokem z prodlení od 1. 6. 2011 do zaplacení. Výrokem III byla dále stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 47.695,56 Kč. Výroky IV, V a VI bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že není důvodná námitka, že sporné nemovitosti byly vloženy do majetku stěžovatelky v rámci privatizačního projektu, neboť tyto nebyly do privatizace vůbec zahrnuty, když v rozhodné době byly ve vlastnictví státu. Stěžovatelka tedy tyto nemovitosti ve vlastnictví státu užívala bez právního důvodu a žalobce tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v obohacení za užívání těchto nemovitostí v období od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2011.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud ústavní stížností nyní napadeným výrokem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části týkající se povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci částku 3.226.142 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2011 do zaplacení potvrzuje.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, když žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání stěžovatelky podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné, neboť stěžovatelka sice předložila k řešení právní otázku, na níž však dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou ústavní stížnosti je zejména polemika s Nejvyšším soudem o tom, zda stěžovatelčino dovolání splňovalo podmínky přípustnosti, tedy zda se krajský soud při řešení stěžovatelčiny věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu [konkrétně od usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1874/2008, a usnesení ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2225/2009]. Zde ovšem musí Ústavní soud přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí na její případ nedopadají. Ve stěžovatelčině věci totiž nejde o to, že by existoval eventuální spor mezi několika organizačními složkami státu, jimž by v minulosti příslušelo právo hospodaření ke sporným nemovitostem, a že by tento spor zasahoval do práv stěžovatelky, která je nabyla při privatizaci státního majetku. Není tedy správné tvrzení stěžovatelky, že zásadní je zde posouzení otázky pozbytí vlastnického práva z důvodu privatizace. Ostatně opak stěžovatelka v ústavní stížnosti ničím argumentačně (tzn. věcně) nedokládá, když naopak zcela pomíjí skutečnost, že v jiném soudním řízení bylo i pro Nejvyšší soud závazně stanoveno, že stěžovatelka nenabyla ke sporným nemovitostem vlastnictví v procesu privatizace, na což ostatně Nejvyšší soud výslovně poukázal.
8. Závěr Nejvyššího soudu, že v daném případě by ani případné dřívější převedení předmětných nemovitostí z majetku státu na Fond národního majetku nemohlo vést k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce s ohledem na okolnost, že účastníkem řízení je Česká republika a otázka, která organizační složka má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace, proto považuje rovněž Ústavní soud za logický a a priori nijak nevybočující z hranic ústavnosti.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu