ECLI:CZ:US:2018:2.US.3648.18.1
sp. zn. II. ÚS 3648/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hlavsy, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2018, č. j. 85 C 100/2017-66, a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2018, č. j. 16 Co 102/2018-84, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich nákladových výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a následující Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným (statutárním městem Ostrava) stěžovateli je neplatná. Dále okresní soud zavázal stěžovatele zaplatit žalovanému náklady řízení částku 20.328 Kč a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem zamítnutí žaloby byla okolnost, že si stěžovatel nedoplnil v relevantním čase úplné středoškolské vzdělání s maturitou a ani nezačal studovat.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě prvostupňové rozhodnutí potvrdil a stěžovateli uložil nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 6.776 Kč. Zastoupení žalovaného advokátem krajský soud neshledal jako neúčelně vynaložený náklad. Městská policie v Ostravě totiž nedisponuje řadou zaměstnanců s právnickým vzděláním, kteří by za ni v tomto řízení mohli jednat. Podle krajského soudu rovněž nejde o běžný pracovněprávní spor vyvolaný výpovědí. Mezi účastníky je totiž souběžně vedeno několik sporů, které mají počátek v roce 2010, věc již byla dvakrát projednávána Nejvyšším soudem a v daných řízeních se řeší právní otázky dosud neřešené a složité. Už z toho je podle krajského soudu patrné, že jde o spory natolik obtížné a specifické, že je účelné, aby byla městská policie zastupována advokátem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 2929/12).
6. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu též vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení musí reflektovat samotný účel civilního procesu, kterým je ochrana porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům [srov. situace, kdy se civilní řízení vede kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení, viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3698/10 ze dne 14. 9. 2011 (N 160/62 SbNU 395)]. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. tak lze považovat jen takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem budou tomuto vymezení zpravidla odpovídat, jakkoli se mohou vyskytovat situace, kdy takové náklady nebude možné považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Mezi takové situace patří např. zneužití práva na zastupování advokátem, resp. jeho šikanózní výkon spočívající v přímém úmyslu způsobit protistraně škodu [nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].
7. Je známou skutečností, že Ústavní soud ve své nálezové judikatuře [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)] opakovaně konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené.
8. V obdobném směru se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365). Statutární město Brno (tehdy v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) zde bylo před obecnými soudy účastníkem ve své podstatě restitučního sporu. Podle Ústavního soudu však takový spor tvořil jeho relativně běžnou agendu, k jejímuž vyřizování byl dostatečně vybaven, jelikož statutární města jsou v zásadě dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem. Proto nebude-li v konkrétním případě prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429) rovněž platí, že byť pro mnohé organizační složky státu, obce atp. nejsou pracovněprávní spory běžnou administrativní agendou, přesto je nelze bez dalšího považovat za neobvyklou problematiku.
9. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud neshledal, že lze ze strany žalované na zneužití práva na zastupování advokátem usuzovat. V daném kontextu je totiž zřejmé, že zejména krajský soud shora naznačené aspekty k odvolací námitce stěžovatele zohlednil a dostatečně pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč zmíněná judikatura Ústavního soudu na daný případ nedopadá. Jednak - a to zejména s ohledem na opakovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu v právních sporech mezi stěžovatelem a žalovaným - konstatoval, že spory účastníků trvají dlouhou dobu a řeší se v nich otázky doposud judikaturou neřešené; jednak uznal značnou personální autonomii městské policie na statutárním městě s tím, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti přímo nerozporuje okolnost, že sama městská policie nezaměstnává nikoho s právnickým vzděláním. Na tuto argumentaci obecných soudů přitom stěžovatel ve značně kuse pojaté ústavní stížnosti řádně nereaguje a vystačuje si se strohým tvrzením, že daný spor údajně není obtížný. Přitom stěžovatelův blanketní odkaz např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3061/17 ze dne 24. 4. 2018 týkající se zastupování hlavního města Prahy je vzhledem k rozdílnosti obou subjektů (tedy městské policie a samotného hlavního města) značně nepřiléhavý.
10. Úkolem Ústavního soudu přitom jistě není, aby v každé jednotlivé věci přehodnocoval úvahy obecných soudů aplikujících na konkrétní případ závěry jeho judikatury. To by mohl učinit - jak bylo naznačeno shora - jen tehdy, byl-li by postup obecných soudů zjevné excesivní. To se však podle Ústavního soudu v dané věci nestalo, když stěžovatel ani nevyužil prostor daný mu ústavní stížností, aby přesvědčivou argumentací prokázal opak.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. jejich napadené výroky), jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu