ECLI:CZ:US:2018:2.US.3723.18.1
sp. zn. II. ÚS 3723/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Lukášem Záluským, advokátem se sídlem Herčíkova 6, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2018, č. j. 26 Co 549/2017-20, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 10. 2017, č. j. 0 E 2647/2002-15, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Břeclavi (dále též jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Okresní soud totiž nepřisvědčil námitce stěžovatele, že vymáhaná pohledávka, tj. penále odvíjející se od prodlení s plněním pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, byla již promlčena, přičemž odkázal na ustanovení §16 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném ke dni 12. 9. 2002, kdy byl podán (oprávněnou) Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (platebního výměru č. 2140000402, jenž nabyl právní moci dne 13. 7. 2000). Okresní soud dále odkázal na ustálenou relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 20. 7. 2006, č. j. 20 Cdo 2219/2005), z níž plyne, že §112 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), jenž stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží, což platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí, se vztahuje i na promlčecí doby k vymáhání práva na pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění. Soud shledal, že návrh na výkon předmětného platebního výměru byl podán včas v rámci pětileté promlčecí doby, v důsledku čehož došlo ke stavění promlčení, a současně uvedl, že v řízení bylo řádně pokračováno. Okresní soud rovněž připomněl, že se stěžovatel domáhal zastavení exekučního řízení v minulosti opakovaně, přičemž nikdy neuspěl.
4. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že se již dříve vypořádal s návrhem povinného na zastavení exekuce opřeným o tvrzené promlčení v exekuci vymáhaného práva, a to usnesením ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Co 726/2013, na něž v plném rozsahu odkázal. Krajský soud rovněž přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že v průběhu exekučního řízení došlo ke stavění promlčecí doby. Odvolací soud upozornil, že stěžovatel spojuje svůj závěr o tom, že v exekučním řízení nebylo řádně pokračováno, z čehož odvozuje argument promlčení vymáhaného práva, s (tvrzenou) nečinností soudu či soudních exekutorů, což je nicméně s ohledem na dotčenou právní úpravu (ustanovení §112 občanského zákoníku) bezpředmětné, neboť tato spojuje nečinnost toliko s oprávněným subjektem. Krajský soud závěrem uvedl, že důvodem pro zastavení exekuce není ani délka trvání řízení.
5. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou již předestřel v řízení před okresním a krajským soudem. Stěžovatel tak setrvává na názoru, že v exekučním řízení vymáhaná pohledávka je promlčená. Opětovně uvádí, že v tomto řízení nebylo řádně pokračováno, resp. namítá, že samotná délka tohoto řízení je nepřiměřená.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
8. Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, byl nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích o existenci důvodů pro zastavení exekuce. V této souvislosti nicméně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán přezkoumávat správnost právních závěrů vyvozených obecnými soudy - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy srozumitelně objasnily, proč neshledaly návrh stěžovatele na zastavení exekuce důvodným. Za analogického užití občanského zákoníku uvedly, že vymáhaná pohledávka promlčena není (cit. judikatura Nejvyššího soudu navíc již byla v minulosti zdejším soudem aprobována - srov. usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3737/13). Rozvedly, proč nepřisvědčily stěžovatelově námitce, že promlčecí doba plynula dále i po zahájení exekučního řízení z důvodu, že v tomto řízení nebylo řádně pokračováno, v důsledku čehož mělo dle názoru stěžovatele dojít k promlčení (srov. s. 2 usnesení krajského soudu, resp. s. 3 usnesení okresního soudu). Soudy odkázaly rovněž na předchozí rozhodnutí a zdůraznily, že stěžovatel předkládá své námitky opakovaně a - nutno říct - vždy bezúspěšně.
10. K poslední námitce týkající se délky exekučního řízení Ústavní soud toliko stručně konstatuje, že stěžovatel se může domáhat náhrady újmy způsobené průtahy nebo nepřiměřenou délkou řízení postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Délka exekučního řízení totiž sama o sobě není důvodem pro zastavení probíhající exekuce (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3670/17). Se závěry a postupem obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a nenachází v nich jakýkoliv prostor pro svůj eventuální kasační zásah.
11. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Zmiňované právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly. Lze proto uzavřít, že se v projednávané věci nejedná o nezdůvodněné a nepředvídatelné odchýlení se od očekávaného právního závěru ve smyslu odkazované judikatury zdejšího soudu a napadená rozhodnutí v sobě nenesou prvky libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které teprve by v ústavní rovině představovaly porušení práva na spravedlivý proces.
12. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu