ECLI:CZ:US:2018:2.US.3736.18.1
sp. zn. II. ÚS 3736/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. B., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 7 Tdo 468/2018-165, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2016, č. j. 6 To 25/2016-5723, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník) a dalším zločinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle ustanovení §209 odst. 5, §43 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle ustanovení §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho byl stěžovatel podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu zproštěn části obžaloby podané pro zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, na což navazoval výrok, jímž bylo podle ustanovení §229 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
3. Odvolání stěžovatele, podané proti všem výrokům odsuzující části rozsudku krajského soudu, bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") podle ustanovení §256 zákona trestního řádu zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že byl obecnými soudy neúplně zjištěn skutkový stav, a to z důvodu neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Stěžovatel krajskému a vrchnímu soudu konkrétně vytýká, že v hlavním líčení neprovedly důkaz znalcem z oboru písmoznalectví, kterým by byla prokázána pravost podpisů stěžovatele či poškozených na listinách (např. kupních smlouvách, směnkách) důležitých pro proběhnuvší trestní řízení. Stěžovatel namítá, že neprovedením jím navrhovaných důkazů obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny a s ní související zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před krajským soudem neměl rozhodovat senát 46 T, resp. tvrdí, že soudce Mgr. Aleš Novotný měl být vyloučen pro podjatost, neboť "jedná za účelem odsoudit [stěžovatele] stůj co stůj." Proto stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich protiústavnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
9. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za přesvědčivý (např. nalézací soud velmi podrobně odůvodnil, proč v této věci neprováděl další dokazování - srov. s. 175-176 rozsudku krajského soudu; obdobně se vyjádřil rovněž soud odvolací - srov. s. 69-71 usnesení vrchního soudu).
11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
12. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí (Ústavní soud si vyžádal rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu), již odvolací soud v napadeném usnesení konstatoval, že skutková zjištění provedená prvoinstančním soudem jsou správná, resp. označil rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně za souladný s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu (srov. s. 71 usnesení vrchního soudu). Jak navíc uvedl odvolací soud (srov. s. 66 usnesení vrchního soudu), "nelze přehlédnout, že ze spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud v průběhu před ním konaných hlavních líčení provedl celou řadu důkazů nad rámec důkazů, které byly navrhovány v podané obžalobě a akceptoval i některé z návrhů na doplnění dokazování, které byly uplatněny ze strany obžalovaného, a prověřoval validitu navrhovaných důkazů." Vrchní soud přisvědčil vysvětlení krajského soudu ohledně neprovedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů, neboť po posouzení provedeného dokazování dospěl k závěru (srov. s. 67 usnesení vrchního soudu), že "soud prvního stupně shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti." Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud (srov. s. 5 napadeného usnesení), dle kterého soudy náležitě vysvětlily, proč považují svědecké výpovědi poškozených za věrohodné, resp. vysvětlily, že provedené důkazy byly dostatečné ke zjištění skutkového stavu a další dokazování by tedy bylo zcela nadbytečné.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani procesní námitce stěžovatele, která se dotýká jeho práva na zákonného soudce, když věc byla podle tvrzení stěžovatele v rozporu s rozvrhem práce přidělena před krajským soudem nesprávnému senátu. Ústavní soud uvádí, že v řízení před krajským soudem byla věc k projednání a rozhodnutí přidělena senátu 46 T, kterýžto postup byl, oproti odlišnému názoru stěžovatele, zcela v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu vycházejícím z principu pravidelné rotace. Tato námitka byla stěžovatelem předložena již v odvolání a dovolání; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat na přesvědčivé vypořádání v rozhodnutích soudu odvolacího a dovolacího, s nímž se zdejší soud plně ztotožňuje (srov. s. 63-65 usnesení vrchního soudu, resp. s. 2-3 usnesení Nejvyššího soudu).
14. Za bezpředmětnou považuje Ústavní soud rovněž námitku podjatosti soudce Mgr. Novotného. Stěžovatel podjatost soudce toliko stručně a expresivně tvrdí, aniž by ji však nad rámec svého pouhého subjektivního hodnocení jakkoliv odůvodnil či podložil čímkoliv, z čeho by snad podjatost ve věci rozhodujícího soudce mohla objektivně vyplývat.
15. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu