ECLI:CZ:US:2018:2.US.3786.18.1
sp. zn. II. ÚS 3786/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. E., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 5 T 150/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 5 To 318/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 6 Tdo 821/2018-47, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení části ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení části ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to ve slovech "kterého se tyto důvody týkají".
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") byl stěžovatel shledán vinným zločinem krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil způsobem popsaným v bodech 1) - 5) výroku citovaného rozsudku. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Podle ustanovení §70 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán k solidární povinnosti (společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným M. F.) nahradit škodu v rozsudku uvedeným poškozeným.
4. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění. Podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu propadnutí věcí a výroku o náhradě škody odsouzen podle ustanovení §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití ustanovení§43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že byl obecnými soudy neúplně zjištěn skutkový stav, mj. z důvodu neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Stěžovatel nalézacímu a odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že v hlavním líčení neprovedly výslech jím navrhovaných čtyř svědků, přihlédly k procesně nepoužitelné výpovědi M. F., resp. ignorovaly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel též namítá, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, což odůvodňuje jejím zjevně negativním vztahem ke stěžovateli a následně i k jeho obhájci. Stěžovatel též upozorňuje na sdělení Nejvyššího soudu, že jej "otázka porušení stěžovatelových práv nezajímá", což je pro stěžovatele ponižující. Proto stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich protiústavnost. Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, resp. návrh na zrušení výše citované části ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci.
12. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje v podstatě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (nad rámec svých zákonných povinností se k těmto námitkám vyjádřil též Nejvyšší soud, přičemž dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě nebyla dána žádná z vad důkazního řízení - srov. s. 5-8 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
13. Jak přitom vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již odvolací soud v rozsudku uvedl, že skutková zjištění provedená prvoinstančním soudem jsou správná (tzn. že o správnosti skutkových zjištění nemá nejmenších pochybností - s. 12), přičemž zdůraznil, že stěžovatel v odvolání převážně opakoval výhrady uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi ovšem dostatečným způsobem vypořádal. Zamítnutí stěžovatelem předkládaných důkazních návrhů bylo obvodním i městským soudem řádně odůvodněno (srov. s. 11, 16, 22 a 24 rozsudku obvodního soudu, resp. s. 12-13 rozsudku městského soudu), přičemž obecné soudy shodně uzavřely, že důkazní návrhy stěžovatele byly zamítnuty jako nedůvodné, neboť jejich provedení by bylo zcela nadbytečné a nevedlo by k žádným novým zásadním poznatkům. Obecné soudy účast stěžovatele na jednotlivých skutcích popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu bez důvodných pochybností prokázaly na podkladě řady vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve svém souhrnu tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu, což potvrdil rovněž Nejvyšší soud (srov. s. 7 napadeného usnesení). Obecné soudy rovněž přesvědčivě vysvětlily, nakolik ve svém rozhodnutí braly v potaz jinak procesně nepoužitelnou výpověď obžalovaného M. F. (srov. s. 13 rozsudku odvolacího soudu).
14. Co se týká námitky podjatosti předsedkyně senátu obvodního soudu, JUDr. Bártové, Ústavní soud se ztotožňuje s posouzením Nejvyššího soudu (srov. s. 9 napadeného usnesení), který uvedl, že "pouhý dojem z projevů soudkyně při vedení trestního řízení přitom nelze chápat jako opodstatněný důvod podjatosti". Stěžovatel svůj subjektivní názor nepodkládá ničím, z čeho by snad podjatost ve věci rozhodující soudkyně mohla objektivně vyplývat, na což byl stěžovatel upozorněn již Nejvyšším soudem.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani expresivnímu tvrzení stěžovatele, že otázka porušení jeho práv Nejvyšší soud nezajímá. Ústavní soud totiž po prostudování rozhodnutí dovolacího soudu neshledal nic, co by snad odůvodňovalo zmíněné stěžovatelovo stanovisko, které svědčí spíše o jeho neochotě přijmout pro něj nepříznivé závěry ve věci rozhodujících obecných soudů. Ústavní soud připomíná, že povinností Nejvyššího soudu je pouze řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, odst. 23), což Nejvyšší soud v projednávaném případě učinil. Nejvyšší soud sice konstatoval, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] se týká pouze nesprávného hmotněprávního posouzení, přičemž stěžovatel v dovolání, obdobně jako v ústavní stížnosti, prezentuje pouze námitky skutkového a procesního charakteru, s dovolacími námitkami stěžovatele se přesto vypořádal. V postupu Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jeho protiústavnosti.
16. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
17. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné. Odklad vykonatelnosti by navíc byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
18. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení části v záhlaví označeného ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť i tento návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu