ECLI:CZ:US:2018:2.US.3868.17.1
sp. zn. II. ÚS 3868/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Šlajchrtové, právně zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, AK se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 33 Cdo 1092/2017-201 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2016 č. j. 75 Co 314/2016-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vůči ní bylo vedeno rozhodčí řízení, které dopadlo v její neprospěch částečným rozhodčím nálezem, kdy je povinna uhradit žalobci společnosti SMART HYPO, s. r. o., několik milionů korun a nahradit náklady rozhodčího řízení. Stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce k Okresnímu soudu v Olomouci návrh na zrušení rozhodčího nálezu a návrh na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, přičemž sama žalovaná se zrušením rozhodčího nálezu souhlasila.
3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 18 C 311/2015-134 ze dne 6. 6. 2016 zrušil napadený rozhodčí nález a přikázal žalované společnosti SMART HYPO, s. r. o., aby uhradila zbylé náklady řízení České republice a též náhradu nákladů stěžovatelky ve výši 122 353 Kč. Proti výrokům o nákladech řízení podala společnost SMART HYPO, s. r. o., odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 9. 2016 č. j. 75 Co 3141/2016-170 rozsudek soudu I. stupně ve výroku týkajícím se nákladů řízení změnil tak, že stěžovatelce přiznal náhradu nákladů ve výši 24 163 Kč a nadto jí uložil uhradit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka porušení svých práv spatřuje v tom, jakým způsobem posoudil odvolací soud výši nákladů řízení. Podle jejího přesvědčení měl i soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vycházet z hodnoty předmětu sporu, jež byl účastníkům znám.
5. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
6. Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody - takové pochybení však v daném případě nezjistil (srovnej např. nález ze dne ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
7. K problematice nákladů řízení, jejichž nesprávný výpočet stěžovatelka namítá, se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
8. Soud I. stupně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, jejichž výši vypočítal takto:
zaplacený soudní poplatek ve výši 6 017 Kč, odměna advokáta dle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 105 120 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2 700 Kč za 8,5 úkonů právní služby dle citované vyhlášky, a to převzetí věci, sepis žaloby, účast u jednání dne 6. 6. 2016, 4 porady s klientem přesahující 1 hodinu, jednání s protistranou a jeden půl úkon - vyjádření k návrhu žalovaného, náhrada za ztrátu času při cestě za 10 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 1 000 Kč a cestovních náhrad ve výši 946 Kč za cestu vlakem Praha - Olomouc a zpět.
9. Na základě odvolání žalované pak odvolací soud konstatoval, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení §7 advokátního tarifu, když v dané věci při určení tarifní hodnoty úkonu právní služby je třeba vycházet z ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení byl návrh na zrušení rozhodčího nálezu a nikoliv žaloba na peněžité plnění či ocenitelné věci nebo práva. Žaloba stěžovatelky vychází z ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého soud na návrh kterékoliv strany zruší ze stanovených důvodů rozhodčí nález. Podle názoru krajského soudu se tak jedná o speciální druh řízení, nejedná se o žalobu na plnění ani o žalobu, jejímž předmětem by byly ocenitelné věci nebo práva. Domáhat se zrušení rozhodčího nálezu může kterákoliv strana ze zákonem stanovených důvodů, když v daném případě se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodčího nálezu z důvodů neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. V tomto speciálním typu řízení jde fakticky pouze o přezkoumání, zda rozhodčí nález byl vydaný v souladu se zákonem či nikoliv a při určení hodnoty úkonu právní služby je proto třeba vycházet z §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu je toliko přezkum existence zákonem předepsaných podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu, tedy penězi nevyjádřitelná hodnota.
10. Uvedený právní názor odvolacího soudu potvrdil i soud dovolací, který v napadeném usnesení dovodil, že předloženou otázku určení tarifní hodnoty v návaznosti na posouzení, zda právní služba poskytnutá advokátem při zastupování účastníka v řízení o zrušení rozhodčího nálezu se týkala či netýkala plnění, resp. práva penězi ocenitelného (§8 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (zde odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 39/2013, ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1338/2013, ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 33 Cdo 692/2015, ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 33 Cdo 838/2012, a ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 33 Cdo 838/2014), jakož i v souladu s názorem, který Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 89/12.
11. Na základě shora uvedeného pak musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se s otázkou náhrady nákladů řízení řádně vypořádaly, přičemž odkázaly na relevantní zákonná ustanovení i obsáhlou judikaturu v této věci. Ústavní soud proto na jejich odůvodnění odkazuje s tím, že námitky stěžovatelky týkající se důkazního řízení k této otázce nemohou mít na její hodnocení žádný vliv.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu