ECLI:CZ:US:2018:2.US.932.18.1
sp. zn. II. ÚS 932/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. M., zastoupené JUDr. Mgr. Pavlem Pohorským, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 4 Tdo 1448/2017-37, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017 č. j. 12 To 247/2017-474 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2017 č. j. 38 T 14/2016-443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo zamítnuto její odvolání, usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto také dovolání, a to podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť danou věc bylo možné řešit soukromoprávními prostředky, resp. v současnosti stále ještě probíhá civilní řízení týkající se vlastnických práv k nemovitostem, jejichž užívání bylo podstatou skutku, za nějž byla odsouzena. Uvádí, že nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Uživatelem předmětných nemovitostí byla společnost CARDI, spol. s r. o., jíž je jednatelkou, takže ona sama nemohla být osobou protiprávně obsazující či užívající dané nemovitosti. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že společnost CARDI, spol. s r. o., nemohla být za daný trestný čin odpovědná, tudíž podle jejího názoru nemohla vzniknout trestněprávní odpovědnost ani osobám za ni jednajícím.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
8. Je proto třeba především odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, primárně pak na rozsudek Okresního soudu Praha-východ. Tento soud přesvědčivě odůvodnil, z čeho lze spolehlivě dovozovat, že stěžovatelka i její spoluobžalovaný věděli o své povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti. Další námitky stěžovatelky vyvrátil ve svém usnesení Nejvyšší soud, když vysvětlil, že konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu případně došlo v rámci činnosti právnické osoby. Současně připomněl, že možností vzniku trestní odpovědnosti právnických osob není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob, které za právnickou osobu jednají. Nejvyšší soud proto dovodil, že trestní odpovědnost stěžovatelky a jejího spoluobžalovaného jako statutárních orgánů společnosti CARDI, spol. s r. o., je jednoznačně dána a opačný závěr by vedl k nepřijatelným důsledkům v podobě vyvinění se fyzické osoby za jakoukoli trestnou činnost spáchanou jménem právnické osoby.
9. V souvislosti s přesvědčením stěžovatelky, že v její věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16).
10. V posuzované věci se možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe pozorně zabýval Okresní soud Praha-východ. Poukázal přitom zejména na skutečnosti, že stěžovatelce i jejímu spoluobžalovanému byla známa povinnost vyklidit předmětné nemovitosti, uložená již v roce 2014 pravomocným rozsudkem, a že poškozený užil všech zákonných civilněprávních prostředků k domožení se svého nároku. Závěr, že uplatnění trestní represe je nezbytné, se tak jeví jako zcela opodstatněný.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu