ECLI:CZ:US:2018:3.US.1632.18.1
sp. zn. III. ÚS 1632/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Nad Zlíchovem 361/9, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 18 Co 27/2018-616, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 P 75/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 21 P 75/2013-571, 21 P a Nc 66/2016 svěřil nezletilého J. a nezletilou M. do střídavé péče rodičů, a to tak, že budou v péči stěžovatele vždy od středy každého sudého kalendářního týdne v roce od 8:00 hodin do následující středy každého lichého kalendářního týdne v roce do 8:00 hodin a v péči matky vždy od středy každého lichého kalendářního týdne v roce od 8:00 hodin do následující středy každého sudého kalendářního týdne v roce do 8:00 hodin. Soud současně upravil styk pro období jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdnin. Stěžovateli bylo uloženo platit na výživu nezletilého J. částku 15 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé M. částku 15 000 Kč měsíčně.
3. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě došlo od poslední úpravy péče ke změně poměrů, která spočívá ve vyšším věku nezletilých dětí a ve stabilizaci jejich duševního vývoje. Obvodní soud upozornil, že v době posledního rozhodování soudu nezletilí nebyli s ohledem na poměrně krátký časový úsek od rozpadu manželství rodičů a s tím související psychický stav dostatečně vyzrálí na střídavou péči, a proto byli v té době ponecháni v péči matky s tím, že takové rozhodnutí žádným způsobem nesouviselo s osobou stěžovatele či jeho způsobem péče o nezletilé děti. Naopak již v předchozím řízení bylo, a to i po provedeném znaleckém zkoumání nezletilých, konstatováno, že do budoucna, po jisté psychické stabilizaci dětí a při jejich vyšším věku, cca po ukončení první třídy základní školy, je možno zvážit střídavou péči, a to za situace, kdy i na základě tehdejšího odborného posouzení bylo konstatováno, že oba rodiče jsou schopni poskytnout dětem řádnou výchovu a pečovat o jejich potřeby. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že nezletilí již nastoupili do třetí třídy základní školy, tedy jsou ve věku podstatně vyšším, než v době rozhodování soudu v předchozím řízení a po formální stránce pak tedy i ve věku, který přesáhl dobu, kterou znalkyně v rámci předchozího zpracování znaleckého posudku uváděla jako dobu, kdy by již eventuálně bylo možno zvážit přehodnocení způsobu péče. Obvodní soud si byl vědom skutečnosti, že stěžovatel svůj návrh podal již v době, kdy nezletilí teprve ukončovali 1. třídu základní školy, avšak to podle soudu nemůže být samo o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele, neboť soud vždy rozhoduje dle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí. K otázce místa bydliště stěžovatele, které je vzdáleno cca 70 km od umístění školy, kam nezletilé děti docházejí, soud uvedl, že si je vědom toho, že tato situace není zcela ideálním stavem, přesto nakonec vyhodnotil, že ani tato skutečnost v daném konkrétním případě nebrání realizaci střídavé péče. Stěžovatel dováží a odváží děti osobním automobilem, a byť v dopravní špičce může cesta z místa bydliště otce ke škole trvat například i 1 a čtvrt hodiny, je v tomto směru pro děti zajištěn jistý komfort, na rozdíl například od dojíždění městskou hromadnou dopravou. Soud si je sice vědom toho, že ideální by byla situace, kdyby se místo bydliště stěžovatele nacházelo blíže školy, na druhou stranu však je třeba uvést, že vzdálenost místa bydliště stěžovatele od školy nevnímají nikterak zásadně negativním způsobem ani nezletilí. Obvodní soud ve svých závěrech vycházel ze stanoviska opatrovníka, který navrhoval svěření nezletilých do střídavé péče, a ze znaleckého posudku, podle kterého v současné době lze zavést střídavou péči o nezletilé děti, aniž by to bylo v jejich neprospěch.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 18 Co 27/2018-616 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na změnu úpravy péče zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud svůj závěr o splnění předpokladů pro změnu úpravy péče nezaložil na komplexním posouzení změny rozhodných skutečností, nýbrž se soustředil výhradně na aspekt psychosociálního vývoje nezletilých během prvního roku jejich školní docházky a hodnocení zjištěných změn z hlediska jejich schopnosti přizpůsobit se náročným poměrům dojíždění do školy z bydliště stěžovatele, a opomenul hodnotit, zda se významně a trvale změnily rovněž další rozhodné okolnosti, na nichž spočívá pravomocná úprava péče, zejména povinnosti vyplývající ze statusu stěžovatele jako daňového nerezidenta České republiky, objektivně z časového hlediska omezující možnost výkonu péče v rozsahu totožném s péčí matky. Z hlediska nejlepšího zájmu nezletilých vyhodnotil městský soud zjištěný skutkový stav tak, že přizpůsobení denního režimu nezletilých nutnosti každodenního cestování do a ze školy do bydliště stěžovatele na vzdálenost 70 km po dobu minimálně dvou hodin je v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Navrhované svěření nezletilých do střídavé péče (vzhledem k okolnosti, že stěžovatel si nezajistil možnost bydlení v P., ač mu to podle vlastního prohlášení jeho situace umožňuje) předpokládá, že by nezletilí v každém dni pracovního týdne (byť střídavě po týdnu) cestovali do školy a zpět celkem 140 km (minimálně dvě hodiny denně), s výrazným režimovým dopadem, aniž je zde jiná okolnost způsobilá tyto dopady z hlediska dětí přinejmenším vyvážit. Jejich denní režim by se tak výrazně odchýlil ze stavu, odpovídajícího běžné zkušenosti jejich vrstevníků. Časovým nárokům cestování v každém dni pracovního týdne by bylo nutné časově přizpůsobit rozvrh zájmové činnosti dětí, s dopady na celkovou koncepci využití jejich volného času (i v týdnu péče matky). Soud zdůraznil, že přestože znalkyně teoreticky nevyloučila možnost adaptace nezletilých na režim dojíždění, nelze přehlédnout, že přes konstatovaný příznivý vývoj dětí od předchozího vyšetření hodnotila úroveň adaptační schopnosti nezletilých na střídavou péči jako nepřesvědčivou; míru nejistoty vyjadřuje doporučení znalkyně zavést před definitivním rozhodnutím experimentální střídavý provoz, v němž by měla být adaptační schopnost teprve objektivně ověřena. V této souvislosti však nelze přehlédnout ani názor dětí, které by si přály stávající výchovné prostředí zachovat; bagatelizace tohoto názoru poukazem na zažitost režimu není adekvátní situaci, kdy se děti takto brání zavedení další z velkého množství změn, jimž byly v krátkém časovém období vystaveny. Obvodní soud dále při hodnocení podmínek pro změnu pravomocné úpravy péče pominul dle městského soudu posoudit, zda byla v mezidobí odstraněna zásadní překážka pro svěření dětí do střídavé péče rodičů spočívající ve skutečnosti, že stěžovatel v době předchozího rozhodování soudu o péči splňoval kritéria pro to, aby ho Maltská republika považovala za svého daňového rezidenta. Reálná pobytová praxe stěžovatele není pro rozhodování opatrovnického soudu významnou skutečností, je-li z hlediska dotčených norem vyloučeno, aby stěžovatel současně dostál podmínkám pro to, aby ho Maltská republika považovala za svého daňového rezidenta (s povinností zdržovat se mimo Českou republiku minimálně 183 dnů v kalendářním roce) a současně povinnosti vychovávat nezletilé a pečovat o ně na území České republiky v rozsahu povinností hlavního vychovatele v režimu střídavé péče v míře shodné s povinnostmi matky. Argumentace stěžovatele, že v případě svěření nezletilých do střídavé péče svůj status upraví (stejně jako jeho opakovaná prohlášení o zamýšlených změnách bydliště), je přitom pro rozhodování městského soudu bezcenná, vzhledem k tomu, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že již v řízení před obvodním soudem prokázal, že je schopen se o nezletilé postarat po všech stránkách, a že tito mají zájem s ním trávit více času. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že dojíždění nezletilých z jeho bydliště do školy je znevýhodňuje v denním režimu. Stěžovatel má za to, že v ranní špičce v podmínkách P. není hodina a 15 minut při dojíždění rodičů s dětmi hromadnou městskou dopravou nijak výjimečná, zejména přejí-li si rodiče, aby nezletilé dítě navštěvovalo určitou školu. Stěžovatel zásadně děti převáží autem, což jim zajišťuje komfort a umožňuje společnou komunikaci o věcech, které děti zajímají či o jejich problémech. Stěžovatel je proto přesvědčen, že způsob ani délka trvání přepravy dětí z jeho bydliště do školy v tomto konkrétním případě objektivně nemohou být překážkou střídavé péče. Stěžovatel v průběhu řízení prohlašoval, že kdyby dojíždění byl pro děti problém, zajistí si bydlení v blízkosti bydliště dětí. S ohledem na zjištěné postoje dětí to však nebylo zapotřebí a závěr městského soudu o tom, že si stěžovatel nezajistil bydlení v P., nemůže být tedy k jeho tíži. Stěžovatel nepovažuje za překážku pro svěření dětí do střídavé péče ani svůj trvající status daňového rezidenta v Maltské republice, když i za podmínek Maltské republiky stanovených pro status daňového rezidenta je střídavá péče časově možná. Stěžovatel prohlašuje, že preferuje péči o nezletilé děti, a kdyby teoreticky došlo k tomu, že nebude splňovat podmínky stanovené Maltskou republikou pro status daňového rezidenta, je s následky plně srozuměn a bude svoje podnikatelské aktivity zdaňovat v České republice. Stěžovatel nesouhlasí také s výrokem o nákladech řízení vzniklých státu a namítá, že v řízení ve věcech péče o nezletilé nelze obvykle hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu jednoho z rodičů při rozhodování o nákladech řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry městského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry městského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možno hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. To platí pro rozhodnutí obvodního soudu i soudu krajského, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilých akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
9. Zatímco obvodní soud měl za to, že od doby posledního rozhodování o úpravě poměrů jsou nezletilí s ohledem na vyšší věk a také dle názoru znalkyně již střídavou péči ? byť s jistými obtížemi (dojíždění z místa bydliště stěžovatele do školy) ? schopni absolvovat, městský soud po provedeném dokazování kladl důraz na skutečnost, že při rozhodování o vhodném uspořádání péče není postačující řešení otázky, jakým opatřením, zaměřeným na naplnění zájmu stěžovatele na výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem v rozsahu rovnocenném s matkou, jsou děti schopny se bez vážné újmy přizpůsobit. Dle jeho názoru je nutno zhodnotit předpoklady pro uplatnění oprávnění obou rodičů na výkon povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem a korespondující právo dětí na výchovu oběma rodiči formou stěžovatelem navrhované střídavé péče z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. V této souvislosti městský soud zdůraznil, že jak znalkyně, tak obvodní soud i kolizní opatrovník nepovažovali denní cestování dětí do školy za optimální; střídavá péče byla nastolena na základě předpokladu, že děti jsou pravděpodobně schopny adaptovat se na tyto podmínky, a to vzhledem k jediné objektivně zjištěné skutečnosti ? příznivému vývoji dětí v době od předchozího psychologického vyšetření. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl městský soud k závěru, že přizpůsobení denního režimu nezletilých nutnosti každodenního cestování do a ze školy do bydliště stěžovatele na vzdálenost 70 km po dobu minimálně dvou hodin, je v rozporu s jejich nejlepším zájmem, a tudíž i v rozporu s režimem střídavé péče.
10. Ústavní soud má za to, že městský soud důkladně zkoumal, zda je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče matky a se stěžovatelem se stýkali v rámci široce nastaveného rozsahu styku (vždy od středy každého sudého týdne v roce po skončení školní docházky do pondělí 7.50 hodin bezprostředně následujícího lichého týdne v roce) či byli svěřeni do střídavé péče obou rodičů. Není přínosné na tomto místě konstatovat ve věci provedené důkazy a opakovat argumentaci městského soudu, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů řádně podložena provedeným dokazováním. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že městský soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu ohledně svěření nezletilých do střídavé péče. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na usnesení sp. zn. IV. ÚS 582/15 ze dne 9. 4. 2015, ve kterém se uvádí, že každý případ je nutno posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům projednávaného případu, k čemuž městský soud dodal, že vyplývá-li z některých nálezů Ústavního soudu, že střídavá péče by měla být pravidlem, pak nelze přehlédnout, že aplikace tohoto pravidla je kromě předpokladu, že oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o rozvoj dítěte (který je v daném případě splněn), korigována rovněž podmínkou, že takové uspořádání péče je v nejlepším zájmu dítěte; obsah tohoto relativně neurčitého pojmu je však nutno v každém jednotlivém případě individuálně vymezit.
11. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou [např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že výše uvedená premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem a specifikům, a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura.
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že postup městského soudu, který neshledal slučitelné podmínky střídavé péče se střídáním po jednom týdnu a režimem nastaveným Maltskou republikou pro její daňové rezidenty, je formalistický. Stěžovatel, který má status daňového rezidenta Maltské republiky, spojený podle článku 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Maltou, o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku [čl. 4 odst. 2, písm. a) sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 164/1997 Sb.)] s povinností mít zde stálý byt a užší osobní a hospodářské vztahy (středisko životních zájmů), tedy práci, rodinu, děti, případně obvyklý pobyt, tedy 183 dnů pobytu v roce (§2 odst. 4 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), v průběhu řízení nevysvětlil, jakým způsobem za daných podmínek hodlá střídavou péči realizovat, když (jak správně konstatoval městský soud) změnu statusu stěžovatele jako daňového nerezidenta České republiky od předchozího rozhodování soudu v návrhu ani netvrdil a žádná změna v tomto směru nevyšla ani najevo.
13. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho námitce týkající se nákladů řízení matky a nákladů státu, jejichž zaplacení mu bylo napadeným rozsudkem v plné výši uloženo. Městský soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že v posuzované věci jsou dány okolnosti případu, se kterými §23 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, spojuje možnost přiznat účastníkům náhradu nákladů řízení. Takové okolnosti spatřoval městský soud ve skutečnosti, že stěžovatel v návrhu podaném 8 měsíců od právní moci předchozí úpravy ani netvrdil, že došlo k jiné změně, než že uplynulo 7 měsíců prvního roku školní docházky nezletilých, návrh obsahuje polemiku se závěry znaleckého posudku, které do svého předchozího rozhodnutí převzal obvodní soud, a změnu dalších okolností, na nichž spočívají závěry pravomocné úpravy péče, stěžovatel ani netvrdil. Proto je nutno hodnotit návrh stěžovatele na změnu péče ze dne 12. 4. 2016 jako návrh, který byl v době podání zcela zjevně nedůvodný, sledující nepřípustnou reparaci rozhodnutí předchozího, a za těchto okolností se nejeví jako spravedlivé, aby matka, která byla nucena se tomuto návrhu bránit, nesla finanční náklady vyplývající z právního zastoupení, stejně tak jako návrhem vyvolané náklady řízení státu. Městský soud tedy řádně a srozumitelně vyložil, jaké konkrétní okolnosti považuje v dané věci za natolik specifické, že odůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení matce a uložení povinnosti stěžovateli zaplatit náklady řízení ve výši 100%. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
14. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilých, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život nezletilých a uspokojující vzájemné kontakty pro všechny členy rodiny. Městský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu