ECLI:CZ:US:2018:3.US.1743.18.1
sp. zn. III. ÚS 1743/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Viliama Kováčika, zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou, sídlem Nerudova 37/32, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2018 č. j. 10 C 28/2018-14, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a obchodní korporace interNETmania s. r. o., sídlem Přeštická 1087/22, Praha 10 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že postupem obvodního soudu byla porušena jeho práva zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy (rovnost účastníků před zákonem) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní ochranu).
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1 887 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka se skládala z kupní ceny uhrazené za toner a z nákladů na poštovné za vrácení toneru. Stěžovatel si u vedlejší účastnice objednal prostřednictvím internetu toner Samsung, který následně reklamoval, zaslal (na dobírku) na adresu určenou vedlejší účastnicí a odstoupil od smlouvy. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že toner je zbožím běžné spotřeby, proto nemohl stěžovatel od smlouvy odstoupit [viz §1840 písm. g) občanského zákoníku], ale měl toner řádně reklamovat podle §2099 a násl. občanského zákoníku, měl uvést skutečnost, že zboží reklamuje, zvolit nárok reklamace podle §2106 občanského zákoníku a zaslat reklamaci vedlejší účastnici na jí uvedenou adresu, aby mohla posoudit vady a v případě jejich prokázání zjednat nápravu (k tomu dodal, že stěžovatel zaslal zboží zpět na dobírku, tj. způsobem, kdy měla vedlejší účastnice za toner zaplatit celou původní cenu, navíc zvýšenou o poštovné za odeslání na dobírku, a zdůraznil, že zákon nestanoví povinnost prodávajícího přijmout tímto způsobem zaslané zboží).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Podle stěžovatele nepostupoval obvodní soud správně, když bez dalšího přijal za správnou argumentaci vedlejší účastnice o povaze toneru jako spotřebního zboží běžné spotřeby, u kterého nelze postupovat podle §1829 občanského zákoníku. Zastává názor, že jde o kompletní náhradní díl, u kterého nepřichází do úvahy oprava, ale pouze kompletní výměna. Porušení rovnosti účastníků před zákonem stěžovatel spatřuje v tom, že soud přijal za nepřípustný jeho postup odeslání (vrácení) výrobku stejným způsobem, jakým mu byl doručen prodávajícím, tj. proti zaplacení (vrácení) ceny, když na straně druhé prodávající rovněž požadoval před dodáním zboží zaplacení kupní ceny, aniž mohl provést jakoukoli kontrolu, jak se dožaduje prodávající při vrácení zboží. Posléze vytýká obecnému soudu, že paušálně pominul obsah jeho e-mailového dopisu vyjadřující vlastní právní názor.
4. Stěžovatel, s vědomím zanedbatelnosti sporné částky, je přesvědčen, že jde o posouzení právní otázky s širokým dopadem na posuzování oprávněnosti možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené mimo sídlo podnikatele a oprávnění požadovat vrácení kupní ceny bez ohledu na její výši. Právní názor Ústavního soudu by tak měl ujednotit postup při posouzení, zda jde o zboží takového rázu, že nepřipouští možnost odstoupení od smlouvy (§1840, resp. §1837 občanského zákoníku), resp. jakým způsobem by měl obecný soud postupovat při určení, zda je důvodný a zákonný postup spotřebitele s ohledem na charakter a druh zboží v případě odstoupení od smlouvy. Z dostupných zdrojů nemá stěžovatel žádný poznatek, že by Ústavní soud tuto otázku již řešil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému rozsudku (s ohledem na výši žalované částky) žádné opravné prostředky neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Požadavkem na zaujetí právního názoru k výkladu a aplikaci konkrétních ustanovení občanského zákoníku týkajících se tzv. spotřebitelských smluv, staví stěžovatel Ústavní soud do pozice, jež mu nepřísluší.
8. Předmětem sporu je částka ve výši 1 887 Kč s příslušenstvím, tedy částka, kterou lze podle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je povětšinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Přístup Ústavního soudu nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto záležitostí zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Opodstatněnost ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky proto přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz zejména podrobné odůvodnění v bodech 29. a násl. odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13).
9. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku obvodního soudu též z tohoto pohledu a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo. Z odůvodnění rozsudku vyplývají zřetelným způsobem právní závěry obvodního soudu respektující odlišnosti právních prostředků využitelných při uzavírání smluv distančním způsobem (primárně reagující na absenci osobního kontaktu při uzavírání smlouvy) a prostředků určených pro uplatňování práv z odpovědnosti za vady (nároků z vadného plnění). Na tomto závěru ničeho nemění ani neúplný výčet aplikovatelných ustanovení občanského zákoníku (v předposledním odstavci odůvodnění napadeného rozsudku absentuje odkaz na využitelnost speciálních ustanovení o prodeji zboží v obchodě, zejména §2165 a násl. občanského zákoníku).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu