ECLI:CZ:US:2018:3.US.2185.18.1
sp. zn. III. ÚS 2185/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Znojmo, sídlem Obroková 10/12, Znojmo, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018 č. j. 21 Co 226/2016-238, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 4 C 65/2015-178 zamítl Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala zaplacení částky 1 030 580 Kč s příslušenstvím jakožto smluvní pokuty pro porušení smlouvy o bezúplatném převodu v rozsudku specifikované nemovitosti (výrok I.), a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 106 085,54 Kč (výrok II.). O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatel byl v řízení plně úspěšný a měl tedy vůči vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 č. j. 21 Co 226/2016-200 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení, když částku, kterou měla vedlejší účastnice stěžovateli nahradit na nákladech řízení, snížil na 89 259 Kč, a dále vedlejší účastnici uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 30 879 Kč. Krajský soud k judikátům, týkajícím se zastupování statutárních měst či jiných městských částí, případně kraje advokátem, na které vedlejší účastnice v odvolání poukázala, nepřihlédl, neboť stěžovatel není statutárním městem a předmět sporu, vyplývající z uzavřené smlouvy se státem a přesahující částku 1 000 000 Kč, není běžnou agendou, kterou by měli bezproblémově zastat zaměstnanci stěžovatele. Krajský soud dovodil, že nechal-li se stěžovatel v předmětné věci zastoupit advokátem, jde v případě odměny a náhrady hotových výdajů advokáta o náklady účelně vynaložené a s ohledem na plný úspěch stěžovatele ve sporu mu náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. náleží. Celkovou výši náhrady nákladů řízení krajský soud zkrátil o přiznanou odměnu za jeden úkon právní služby, jeden režijní paušál, náhradu za promeškaný čas a cestovné, celkově o částku 13 906 Kč, neboť v této části nebylo o výši náhrady nákladů řízení okresním soudem rozhodnuto správně.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 2868/2017-231 dovolání proti I. výroku rozsudku krajského soudu odmítl, neboť shledal, že závěr krajského soudu, že výkon práva vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání však shledal přípustným proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu (výrok II. a III.), neboť dovodil, že krajský soud otázku účelnosti nákladů, jež vynaložil stěžovatel na zastupování advokátem v řízení, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ze které vyplývá, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady obce na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými; vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť lze presumovat případy, kdy je předmětem sporu i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení. V takových případech lze shledat postup účastníka, který si zvolí k hájení svých zájmů zastoupení advokátem, specializujícím se na danou oblast, za adekvátní, i zde je však nutné specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. Problematiku nakládání s majetkem obce za specializovanou či obtížnou dle Nejvyššího soudu považovat nelze, naopak jde o běžnou součást agendy právního odboru městského úřadu. Závěr krajského soudu, že s ohledem na povahu věci i výši žalované částky nejde o běžnou agendu, kterou by měli zastat zaměstnanci stěžovatele a závěr, že stěžovatel není statutárním městem, nebyl krajským soudem dostatečně konkretizován tak, aby Nejvyššímu soudu umožnil se s jeho závěrem ztotožnit. Výroky II. a III. rozsudku krajského soudu proto dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Usnesením ze dne 10. 4. 2018 č. j. 21 Co 226/2016-238 krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před okresním soudem částku 1 800 Kč (I. výrok) a na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 900 Kč (II. výrok). V odůvodnění svého usnesení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uvedl, že ačkoliv stěžovatel není statutárním městem vymezeným v §4 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, předmětem sporu byla právní problematika, která je nebo by měla být součástí agendy právního oddělení stěžovatele, když bylo projednáváno nakládání s majetkem obce po jeho převodu z vedlejšího účastníka na stěžovatele. Zdůraznil také, že z judikatury k problematice účelnosti vynaložených nákladů obcí na zastoupení advokátem vyplývá, že je ohledně práva obce nechat se zastupovat v řízení před soudem třeba postupovat přísně restriktivně. Krajský soud dále konstatoval, že okolnost, že náplní práce tří právníků, které stěžovatel zaměstnává, je poskytovat kvalifikované výstupy uvnitř organizace stěžovatele, nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka, stejně tak jako skutečnost, že se stěžovatel ve sporných agendách nechává pravidelně zastupovat advokáty, nemůže být tou specifickou okolností případu, pro kterou by bylo možno pokládat náklady stěžovatele na zastoupení advokátem za účelně vynaložené.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud pochybil, když mu nepřiznal náhradu nákladů řízení podle zásady uvedené v §142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel argumentuje, že nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) není aplikovatelný plošně na všechny případy, kdy je účastníkem řízení jakákoliv obec, ale pouze na obce, u nichž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Tyto podmínky lze presumovat u statutárních měst, jak nález uvádí, stěžovatel však jako obec nedisponuje početným právním oddělením, které by bylo schopno zabezpečit množství sporné agendy, které stěžovatel vede. Stěžovatel připouští, že sice právníky zaměstnává, děje se tak ale v rámci tří různých odborů, kdy je jejich náplní práce poskytovat kvalifikované výstupy uvnitř těchto odborů, nikoliv v rámci specializovaného právního odboru. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že se ve sporných agendách nechává advokáty zastupovat standardně, což je nepochybně okresnímu soudu i krajskému soudu dobře známo. Závěrem stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je v otázkách náhrady nákladů řízení vůči státu, resp. subjektům veřejného práva, třeba postupovat v rámci řízení vedených před soudy nanejvýš obezřetně. Nelze totiž odhlédnout od další funkce, kterou povinnost náhrady nákladů řízení plní: nutí žalobce, aby zodpovědně vážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť v opačném případě by na něj dopadla povinnost finančního plnění k náhradě nákladů řízení. K tomu stěžovatel dodává, že to byl právě vedlejší účastník, kdo bezdůvodný spor vyvolal, a uložením povinnosti náhrady nákladů řízení by mu mělo být dáno poučení o tom, že má pro příště podání žaloby na stěžovatele důkladněji zvážit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
10. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)], opakovaně již bylo řečeno, že povaha "jen procesní" soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně.
11. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)].
12. K podmínce náhrady takových nákladů řízení, které lze považovat za náklady účelně vynaložené, pak Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde je úspěšným účastníkem řízení stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není zpravidla důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako nákladů účelně vynaložených [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)]. K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v případě, kdy jako účastník v řízení nevystupoval stát, ale územní samosprávný celek či statutární město [viz nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115)].
13. Ústavní soud však současně judikoval, že shora uvedená pravidla nelze aplikovat mechanicky; při jejich aplikaci je vždy třeba přihlédnout k okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát či územní samosprávný celek) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územním samosprávným celkem, případně jde o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, případně jazykové znalosti apod. Tehdy lze považovat postup orgánu, který si zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, za adekvátní [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2049/11 ze dne 13. 5. 2013 (N 81/69 SbNU 339) nebo nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507)].
14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporoval závěr krajského soudu, že v předmětné věci náklady, které vynaložil na právní zastoupení, nebyly náklady účelně vynaloženými. K této námitce Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které je otázka nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Jestliže pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup dle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani za nepřiměřený.
15. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy krajský soud po zrušení svého původního rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřiznal procesně úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že šlo o problematiku nakládání s majetkem obce po jeho převodu z vedlejší účastnice na stěžovatele, tedy o právní problematiku, která spadá pod agendu právního oddělení stěžovatele.
16. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu, je logicky, srozumitelně a s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu odůvodněn.
17. Namítal-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že nedisponuje početným právním oddělením, které by bylo schopno zvládnout množství sporné agendy, kterou vede, setrvává Ústavní soud na svém právním názoru, že kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru svěřeného majetku [nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365) či nález sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017]. Uvedené závěry ve své další judikatuře Ústavní soud vztáhl nejen na statutární města, ale i vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)], Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)], fakultní nemocnici [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)], či Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.
18. Od svých shora uvedených závěrů Ústavní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto má napadené usnesení za ústavně souladné, když nedospěl k závěru, že by v posuzované věci šlo o problematiku, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územním samosprávným celkem, případně o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, případně jazykové znalosti apod. Tím méně je pak relevantní skutečnost, že se stěžovatel nechal zastupovat v řízeních před soudy advokáty opakovaně.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu