ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2868.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2868/2017-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno se sídlem Brno, Příkop 11), proti žalovanému městu Znojmo se sídlem městského úřadu Znojmo, Obroková 10/12, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická 813/5, o 1.030.580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 65/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 21 Co 226/2016-200, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 21 Co 226/2016-200, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 21 Co 226/2016-200, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 21 Co 226/2016-200, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 C 65/2015-178, ve výroku I. zamítajícím žalobu o zaplacení částky 1.030.580 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 17. 12. 2014 do zaplacení (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 89.259 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není v části směřující proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozhodnutí přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009, a ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009). Ta je zajedno, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013). Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14., který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud nevybočil při posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky z mezí daných výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť přihlédl ke zjištěným relevantním skutečnostem. Dospěl-li odvolací soud při zohlednění všech zvláštností daného případu k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se příčí dobrým mravům, nejeví se tato úvaha dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřená a odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že za použití §3 odst. 1 obč. zák. odepřel žalobkyni právo na soudní ochranu.
Nastoluje-li žalobkyně otázku aplikovatelnosti základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 - dále jen „o. z.“ (konkrétně v ustanovení §2 odst. 3, §6 a §8 o. z.), na práva a povinnosti účastníků vzniklých před 1. 1. 2014, jež se posuzují podle dosavadních právních předpisů, nečiní ani tato otázka dovolání přípustným, neboť právní posouzení odvolacím soudem odpovídá závěrům prezentovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2016, a navazující judikatuře.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nepřihlédl ke skutkovým okolnostem, které vyšly najevo, ani je nehodnotil, vyjadřuje tím pouze svůj nesouhlas se skutkovým stavem (nikoliv s právními závěry odvolacího soudu), který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Přehlíží, že skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je však ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku (výroky II. a III.), neboť odvolací soud otázku účelnosti nákladů, jež vynaložil žalovaný na zastupování advokátem v řízení, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014). Z označené judikatury vyplývá, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup účastníka, jenž zvolí pro své zastupování advokáta, který se případně na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Problematiku nakládání s majetkem obce nelze považovat za specializovanou či obtížnou, nýbrž naopak za běžnou součást agendy právního odboru městského úřadu. Rozhodujícím kritériem složitosti věci přitom není délka řízení ani rozsah spisového materiálu (srovnej usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015, v němž dovolací soud posuzoval účelnost nákladů na právní zastoupení vynaložených nikoli statutárním městem).
I když odvolací soud uzavřel, že s ohledem na povahu věci i výši žalované částky „se nejedná o běžnou agendu, kterou by měli bezproblémově zastat zaměstnanci žalovaného“, jeho závěr, že „žalovaný není statutárním městem“, není dostatečně konkretizován tak, aby umožnil dovolacímu soudu se s jeho závěrem ztotožnit. Právní posouzení odvolacího soudu o účelnosti vynaložených nákladů řízení žalovaným je tudíž v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné.
Protože zde nejsou podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud jej v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, §226 odst. 1 a o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. března 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu