ECLI:CZ:US:2018:3.US.2658.17.1
sp. zn. III. ÚS 2658/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NA Engineering s. r. o., sídlem Na Anežce 109, Horoušany, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 30 Cdo 6049/2016-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 51 Co 160/2016-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2016 č. j. 18 C 47/2015-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 16, 17 a 47 Listiny základních práv Evropské unie. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení §10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití, ve znění zákona č. 343/2010 Sb.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice opatřením ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. 30734/2011/07400 (dále též "opatření ministerstva" nebo "opatření catch-all"), oznámila stěžovatelce, že vývoz zboží (pro společnost AEROMASH v Bělorusku) lze uskutečnit pouze na základě individuálního vývozního povolení uděleného Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu podle §7 a násl. zákona č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 594/2004 Sb."), neboť zboží vyvážené uvedené společnosti by mohlo být (celé nebo jeho část) určeno k použití ve spojení s vývojem, výrobou, nakládáním, provozem, údržbou, skladováním, zjišťováním, identifikací nebo rozšiřováním chemických, biologických nebo jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení nebo s vývojem, výrobou, údržbou nebo skladováním raketových systémů schopných takové zbraně nést.
3. V návaznosti na uvedené podala stěžovatelka dne 9. 1. 2012 vedlejší účastnici žádost o povolení k vývozu specifikovaného zboží (tzv. negativní a pozitivní formy projekčního panelu simulátoru) společnosti AEROMASH v Bělorusku. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 954/2012 (dále jen "rozhodnutí o neudělení povolení") nebylo předmětné povolení stěžovatelce uděleno s odůvodněním, že konečný uživatel a konečné použití uvedené v žádosti nezaručují, že vyvážené zboží nebude použito ve spojení s vojenským konečným použitím.
4. V rámci šetření veřejného ochránce práv, zahájeného k podnětu stěžovatelky, veřejný ochránce práv ve svém závěrečném stanovisku ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 6467/2012/VOP/PN (dále jen "závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv") dospěl k závěru, že opatření ministerstva nebylo uloženo v souladu s právními předpisy a navrhl, aby jej ministerstvo zrušilo podle §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
5. Opatření ministerstva bylo následně usnesením vedlejší účastnice ze dne 30. 12. 2013 sp. zn. 30734/2011/07400 (dále jen "opravné usnesení") opraveno tak, že bylo především upřesněno druhové vymezení zboží, na které se opatření vztahuje, tj. zboží, které má charakter komponent, přípravků nebo technologie použitelných pro vývoj nebo výrobu bezpilotních vzdušných prostředků nebo trenažérů pro výcvik vojenských pilotů.
6. Následně zástupce veřejného ochránce práv (po odstoupení dosavadního veřejného ochránce práv z funkce) informoval ministra průmyslu a obchodu ve věci stěžovatelky o tom, že opravným usnesením ministerstva byly nedostatky opatření ministerstva napraveny (dále jen "sdělení zástupce veřejného ochránce práv").
7. Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla u Ústavního soudu projednávána v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1384/17, bránila proti trvajícímu neoprávněnému zásahu, ke kterému došlo dle jejího názoru opatřením ministerstva, a namítala, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle stěžovatelky jí byl opatřením ministerstva zaveden režim omezeného vývozu, který na ni bezprostředně a selektivně dopadá a limituje ji v podnikání. Stěžovatelka dále namítala, že přestože opatření ministerstva bylo v závěrečném stanovisku veřejného ochránce práv označeno za nezákonné, nebylo dosud zrušeno. V uvedeném stěžovatelka spatřovala nečinnost ministerstva. Na rozdíl od sdělení zástupce veřejného ochránce práv se stěžovatelka současně domnívala, že opravným usnesením nebyly odstraněny zásadní materiální a formální nedostatky opatření ministerstva. Tuto svou argumentaci opakuje i v nyní posuzované věci.
8. Předmětem této ústavní stížnosti je ovšem stěžovatelkou tvrzená neústavnost postupu obecných soudů při posouzení žaloby stěžovatelky proti vedlejší účastnici, kdy se stěžovatelka domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 90 936 EUR jako náhrady škody a ušlého zisku a částky 50 000 Kč jako náhrady právního zastoupení z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
9. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 18 C 47/2015-51 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, když předmětné rozhodnutí o neudělení povolení nebylo zrušeno pro nezákonnost.
10. Městský soud v Praze (dále "městský soud") k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 28. 6. 2016 č. j. 51 Co 160/2016-92 výrokem I zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, výrokem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel se skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry.
11. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatelky řízení o dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu zastavil (výrok I), dovolání proti výroku II a III jeho rozsudku odmítl (výrok II) a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou především založena na nesporném zjištění, že v souzeném případě nebyla splněna jedna ze základních podmínek žaloby o náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., tj. že příslušné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
12. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti předně opakuje svou argumentaci o nezákonnosti postupu vedlejší účastnice (srov. sub 2 až 7 tohoto usnesení), přičemž tato argumentace je zcela shodná s tou, kterou uvedla v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1384/17, byť předmětem nynějšího řízení je již jiná otázka.
13. K tvrzené neústavnosti postupu obecných soudů při řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka zejména uvádí, že obvodní soud odmítl přezkoumat zákonnost vydání rozhodnutí o neudělení individuálního vývozního povolení, neboť toto je ze soudního přezkumu vyloučeno dle §10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. Z tohoto důvodu soud odmítl přezkoumat i oprávněnost zavedení režimu catch-all. Ukazuje se, že řádnému projednání a vyhovění návrhu brání trvající opatření catch-all, které soudy v obecném řízení nemohou přezkoumávat, případně i nemožnost přezkoumávat v rámci správních nebo soudních řízení rozhodnutí o (ne)udělení individuálních vývozních povolení, která jsou bezdůvodně vyžadována v důsledku zavedení nezákonného opatření catch-all.
14. Stěžovatelka považuje za nejzávažnější zásah do jejích základních práv ve formalistickém postupu Nejvyššího soudu, kterým jí byla odepřena spravedlnost bezdůvodným odmítnutím jejího dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu je v příkrém rozporu s judikaturou Ústavního soudu a je proto nutné jej zrušit. Stěžovatelka je zároveň přesvědčena, že z průběhu řízení předcházejícího vydání usnesení Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavkům ústavního pořádku nedostály ve svých rozhodnutích ani obvodní soud a městský soud.
15. Absence hmotněprávních předpokladů pro vydání opatření catch-all, jakož i pro následné neudělení vývozního povolení, je projevem zakázané svévole (libovůle) správního orgánu, kterou opakovaně Ústavní soud odmítl ve svých rozhodnutích. Obvodní soud i městský soud však ve svých rozhodnutích ignorovaly zjevnou odpovědnost státu za stěžovateli způsobenou škodu, když zejména odmítly přezkoumat oprávněnost zavedení režimu catch-all (přestože je tato nezákonnost zcela zjevná mimo jiné i s ohledem na závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv a opatření nebylo zrušeno pouze z důvodu nerespektování tohoto závěrečného stanoviska), i odmítly přezkoumat zákonnost vydání rozhodnutí o neudělení individuálního vývozního povolení a nevzaly v úvahu nepřiměřenou délku řízení o udělení vývozního povolení. Výše uvedeným postupem tyto soudy nevyhověly požadavku vycházet z individuálních rozměrů daného případu a rezignovaly na nalezení spravedlivého řešení, k čemuž jsou dle Ústavního soudu povinny (srov. např. nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Oba soudy se při závěru o nesplnění podmínek podle zákona č. 82/1998 Sb. dopustily dle stěžovatelky přepjatého formalismu, představovaného aplikací právních předpisů, která odhlíží od reálných společenských vztahů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11 či další judikaturu Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99, či ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07)].
16. Obecné soudy se dopustily dle stěžovatelky i řady dalších procesních pochybení, a zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, když obvodní soud ignoroval naprostou většinu skutkových tvrzení a námitek vznesených stěžovatelkou v průběhu řízení, včetně skutečnosti, že písemný záznam z průběhu ústního jednání dne 16. 2. 2016 neodpovídá jeho skutečnému průběhu. Rovněž nesprávně zjistil skutkový stav, nelogicky hodnotil důkazy, dal přednost důkazům vedlejší účastnice a odmítl provedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou. Za všechna konkrétní pochybení stěžovatelka zdůrazňuje konkrétně zejména skutečnost, že bylo ignorováno nedodržení nejen 30denní, nýbrž i 60denní správní lhůty, absence důkazů ve spise správního orgánu ve vztahu k opatření catch-all a úplná nečinnost správního orgánu, která je zarážející zejména s ohledem na jeho vědomost o značné škodě vznikající stěžovatelce. Tento postup porušující právo na spravedlivý proces ve svém rozhodnutí aproboval i odvolací soud. Obecné soudy zcela rezignovaly na zohlednění skutečnosti, že v důsledku právní úpravy nelze napadnout výsledky rozhodovací činnosti vedlejší účastnice (resp. licenční správy jako vnitřního útvaru vedlejší účastnice, odpovědného za řízení a vykonávání činností spojených s uplatněním licenčního režimu v oblasti hospodářských styků se zahraničím), ačkoli má tato činnost zásadní dopady na své adresáty, kteří se jí musí podřídit. Když už se tak přeci jen stane prostřednictvím jediné možnosti (veřejný ochránce práv), pak jeho závěry vedlejší účastnice zcela nerespektuje. O to, že předmětné závěry vedlejší účastnice (resp. licenční správa) neaplikovala, pak soud v daném případě následně opírá své rozhodnutí, když tvrdí, že neexistuje zrušené rozhodnutí právě z důvodu nezákonnosti - bez zohlednění skutečnosti, že nezrušení nastalo opět v důsledku nečinnosti vedlejší účastnice. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí a domáhá se také uhrazení náhrady nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
20. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
21. Jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba úvodem poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)], nýbrž jen v ústavní rovině vymezuje jednotlivé oblasti soudní pravomoci. Je to však významné z hlediska toho, jaký postup může zvolit ten, kdo tvrdí zásah do svých práv, tedy v případě stěžovatelky odlišení kompetence správních soudů a civilních soudů, stejně jako role stanoviska veřejného ochránce práv.
22. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele.
23. V tomto ohledu je také třeba konstatovat, že - z hlediska ústavní konformity postupů obecných soudů - klíčová námitka stěžovatelky stran odmítnutí (ze strany obecných soudů) přezkoumání oprávněnosti zavedení režimu catch-all [tedy přezkoumání opatření ministerstva - srov. sub 2 tohoto usnesení)], i odmítnutí přezkoumání zákonnosti vydání rozhodnutí o neudělení individuálního vývozního povolení (srov. sub 3 tohoto usnesení) a nevzetí v úvahu nepřiměřenou délku řízení o udělení vývozního povolení, je zjevně neopodstatněná. V řízení o náhradě škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, kterého se stěžovatelka dovolává, není možné dohánět opomenutí vyčerpat všechny prostředky k ochraně jejího práva v k tomu určeném typu jiného řízení podle čl. 36 odst. 2 Listiny, tedy řízení vedeného ve správním soudnictví [k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3057/13 (N 188/79 SbNU 131)], jak se domnívá (viz sub 15) stěžovatelka. Autoritativní závěr o zákonnosti může v souladu s ústavním pořádkem vyslovit v takovém případě soud postupem podle čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy, což (viz sub 23) stěžovatelka opomenula. Zde musí Ústavní soud připomenout, že čl. 36 odst. 2 Listiny vystupuje jako speciální ustanovení ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny. Je-li tedy zákonem stanovena výluka ze soudního přezkumu takového správního rozhodnutí, které se "týká" základních práv a svobod "podle Listiny", jedná se o výluku odporující oběma východiskům ústavního pořádku v této oblasti; řečeno jinými slovy ? v případě dotčení základních práv a svobod zákon "jinak" stanovit nemůže (výluka), neboť by to odporovalo výhradě soudní pravomoci v oblasti základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy a výhradě práva na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. body 37 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 9/14 (N 228/75 SbNU 539)].
24. To platí i pro posuzovanou věc stěžovatelky, kterou se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1384/17, kdy dovodil, že za situace, kdy stěžovatelka v podstatě namítá nezákonný zásah správního orgánu (opatření ministerstva), v jehož důsledku hrozí dotčení jejích práv, nelze pomíjet možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), přičemž tuto možnost obrany stěžovatelka, jak vyplývá z její ústavní stížností, neuplatnila.
25. V nyní projednávané věci, kdy civilní soudy v rámci své působnosti posuzovaly žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici ve věci náhrady škody a ušlého zisku z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., není tedy úlohou civilních soudů (nerozhodují ve věcech podle čl. 36 odst. 2 Listiny), aby posuzovaly zákonnost či nezákonnost postupu vedlejší účastnice při vydání opatření o zavedení režimu catch-all či při vydání rozhodnutí o neudělení individuálního vývozního povolení, jelikož úlohou civilních soudů v režimu zákona č. 82/1998 Sb. není posuzovat zákonnost či nezákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci (jak vyplývá mj. z §8 zákona č. 82/1998 Sb.). V této konkrétní věci tedy platí, že přezkum zákonnosti tohoto postupu je v případě opatření ministerstva úlohou správních soudů (srov. v podrobnostech usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1384/17) a v případě rozhodnutí o neudělení vývozního povolení je pak přezkum zákonem vyloučen (srov. §10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb.). V případě, kdy měla stěžovatelka za to, že ustanovení §10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. je neústavní, tedy, že by rozhodnutí o neudělení vývozního povolení mělo být soudně přezkoumatelné proto, že jím byla zkrácena na svých základních právech a svobodách, měla se domáhat zrušení předmětného rozhodnutí správní žalobou podle §65 s. ř. s. a s touto žalobou mohla následně spojit návrh na zrušení §10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. pro jeho neústavnost. Činit tak až v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodů výše vymezených nelze.
26. Stejně tak je i nedůvodná námitka stěžovatelky, že se civilní soudy v nyní projednávané věci nezabývaly nepřiměřenou délkou řízení o udělení vývozního povolení, jelikož tyto se předmětnou otázkou zabývaly (srov. str. 5 rozsudku obvodního soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 18 C 47/2015-51 a str. 7 rozsudku městského soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 51 Co 160/2016-92), a nadto lze konstatovat, že stěžovatelka měla právní prostředky ochrany proti tvrzené nečinnosti či nepřiměřené délce předmětného správního řízení i v jiných typech řízení (srov. §80 správního řádu a §79 až 81 s. ř. s.).
27. Stěžovatelka se dále ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
28. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný, a na jeho nosném závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou především založena na nesporném zjištění, že v souzeném případě nebyla splněna jedna ze základních podmínek žaloby o náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., tj. že příslušné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a vedou k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
29. Postup obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn, a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
30. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
31. Stejně tak nebylo možno z výše uvedených důvodů postupovat podle §74 ve spojení s §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věci akcesorického návrhu na zrušení §10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. Takový návrh v případě zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, se kterou je spojen, sdílí její osud. To platí tím spíše v případě, kdy se návrh týká ustanovení, které nebylo v řízení o náhradě škody bezprostředně aplikováno a které měla stěžovatelka možnost napadnout v jiném řízení (viz sub 23).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu