ECLI:CZ:US:2018:3.US.2862.17.1
sp. zn. III. ÚS 2862/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Ellerové, zastoupené Mgr. Ivo Menšíkem, advokátem, sídlem Svobodova 138/5, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2017 č. j. 21 Cdo 1718/2017-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2016 č. j. 62 Co 247/2016-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. ledna 2016 č. j. 10 C 110/2015-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PROFONDA, s. r. o., sídlem V Mokřinách 57/4, Praha 4 - Hodkovičky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a současně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala na vedlejší účastnici úhrady částky 225 000 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady dlužné mzdy za období od dubna 2012 do prosince 2012 s tím, že tvrdila, že její mzda byla sjednána v pracovní smlouvě tak, že bude stanovena platovým výměrem, který je nedílnou součástí pracovní smlouvy a její přílohou. Mzda byla v platebním výměru sjednána původně částkou 55 000 Kč měsíčně, dodatkem č. 1 byla bez jejího souhlasu s účinností od 1. 3. 2012 jednostranně snížena na 35 000 Kč hrubého měsíčně a dodatkem č. 2 s účinností od 1. 4. 2012 na 30 000 Kč hrubého měsíčně. Tyto dodatky stěžovatelka pokládala za neplatné.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastnice si v pracovní smlouvě sjednaly, že mzda bude stanovena platovým výměrem, který je přílohou a nedílnou součástí smlouvy a v případě změny mzdy obdrží zaměstnanec nový platový výměr, který nahradí platební výměr předcházející. Smlouva může být měněna pouze písemně formou dodatků podepsanými oběma stranami. Dne 30. 11. 2011 obdržela stěžovatelka mzdový výměr označený jako platební výměr s tím, že její mzda byla stanovena s účinností od 1. 12. 2011 částkou 55 000 Kč hrubého měsíčně, 4. 4. 2012 jí byly předány dvě listiny označené jako dodatky a dodatkem č. 1 byla s účinností od 1. 3. 2012 stanovena mzda ve výši 35 000 Kč hrubého měsíčně a dodatkem č. 2 s účinností od 1. 4. 2012 byla mzda stanovena ve výši 30 000 Kč hrubého měsíčně. Pracovní poměr stěžovatelky byl rozvázán ke dni 31. 12. 2012. Takto zjištěný skutkový stav obvodní soud posoudil tak, že právní jednání, kterým zaměstnavatel stanovil zaměstnanci nižší mzdu, je pouze relativně neplatné a této neplatnosti jen třeba se dovolat v tříleté promlčecí době. Dále s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a s vědomím toho, že zaměstnanec je slabší stranou sporu, obvodní soud dovodil, že pracovní smlouva jednoznačně dovozuje oprávnění zaměstnavatele stanovit výši mzdy novým mzdovým výměrem, a to bez ohledu na vůli zaměstnance. Text pracovní smlouvy je v tomto směru jasný a srozumitelný a nepřipouští jiný výklad. To, že mzdový výměr je nedílnou součástí pracovní smlouvy, na významu ujednání stran nic nemění; znamená pouze to, že nový mzdový výměr se opět stane nedílnou součástí pracovní smlouvy, který nahradí mzdový výměr předchozí. Obecné ujednání závěrečných ustanovení pracovní smlouvy o tom, že smlouvu lze měnit jen dodatky, nemůže znamenat, že by mzdový výměr bylo možné měnit jen dodatkem. Mzdový výměr je ze své podstaty jednostranným úkonem, což je zřejmé z §113 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Všechny tři mzdové výměry, které stěžovatelka obdržela, jeden 30. 11. 2011 při podpisu pracovní smlouvy a další dva dne 4. 4. 2012, jsou řádně podepsány zaměstnavatelem a vyjadřují jeho vůli, stěžovatelce byly řádně doručeny a zaměstnavatel podle nich postupoval. Obvodní soud proto žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů soudního řízení (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), přičemž korigoval závěry obvodního soudu pouze v tom smyslu, že v případě předmětných mzdových výměrů jde dle obvodního soudu o relativní neplatnost právního úkonu. V této souvislosti městský soud uvedl, že mzdový výměr nelze považovat za právní úkon ve smyslu §18 a násl. zákoníku práce a §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za použití §4 zákoníku práce, neboť v daném případě totiž nejde o projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv účastníků pracovněprávního vztahu, ale o jednostranné opatření zaměstnavatele, tedy tzv. faktický úkon, který nelze přezkoumávat z hlediska platnosti. Uvedená dílčí nepřesnost však dle městského soudu neměla vliv na jinak správné právní posouzení obvodního soudu a jeho závěr o tom, že vedlejší účastnice přistoupila ke snížení mzdy stěžovatelky oprávněně v souladu se mzdovým ujednáním v pracovní smlouvě, když v tomto směru je správná úvaha obvodního soudu o tom, že pokud stěžovatelka byla se snížením mzdy za duben 2012 seznámena až v 4. 4. 2012, tak by jí příslušela poměrná část doplatku mzdy za první tři dny měsíce dubna 2012, protože však její hrubá mzda byla stanovena ve vyšší částce, než kterou jí zaručoval nový mzdový výměr, je zřejmé, že žaloba nemůže být důvodná ani v této části.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II), jelikož seznal, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na soudní ochranu ve skutečnosti, že obecné soudy v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu reprezentovanou např. nálezy ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463) či ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 207/11 (N 115/61 SbNU 689), a také v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016) nerespektovaly fakt, že zaměstnanec (v daném případě stěžovatelka) je tzv. slabším účastníkem pracovněprávního vztahu, a proto mu je poskytována zvýšená ochrana, když rozhodly v dané věci striktním a nesprávným výkladem relevantních ustanovení zákoníku práce a nezohlednily specifické skutečnosti v této právní věci stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní předpisy není možné vykládat tak, jak učinily obecné soudy, nýbrž je třeba zohlednit nejen to, že zaměstnanec jako slabší strana sporu požívá ochranu, ale také pravou vůli smluvních stran, zvyklosti a zavedenou praxi.
7. Stěžovatelka také navrhovala provedení dalších důkazů v podobě e-mailové komunikace mezi stěžovatelkou a jednatelem vedlejší účastnice, pracovních smluv jiných zaměstnanců včetně listin, kterými byly měněny mzdy těchto zaměstnanců od roku 2010, a výslech zaměstnankyně Štěpánky Colové. Obvodní soud provedení těchto důkazů jako nadbytečné a nepotřebné zamítl. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že nesprávné posouzení provedených důkazů, a stručné odůvodnění neprovedení dalších navržených důkazů, zakládá taktéž porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť z něj nelze dovodit jasný, přesvědčivý a logický závěr soudu o tom, proč rozhodl o zamítnutí žaloby a proč k neprovedení dalších navržených důkazů nepřistoupil. Přitom trvá stěžovatelka na tom, že právě provedením důkazů v podobě e-mailové korespondence s jednatelem vedlejšího účastníka, pracovních smluv jiných zaměstnanců a výslechem navržené svědkyně by soud ověřil, že skutečnou vůlí smluvních stran nebylo měnit výši mzdy mzdovým výměrem, nýbrž změnou pracovní smlouvy, k níž je nezbytný souhlas obou smluvních stran, což bylo ostatně současně zavedenou zvyklostí a praxí, jak bylo prokázáno také vyjádřením jednatele vedlejší účastnice pana Karla Quasta.
8. Stěžovatelka tedy uzavírá, že pokud obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování nesprávné závěry, a odmítly zkoumat skutečnou vůli smluvních stran, zavedenou praxi a zvyklosti, přičemž dostatečně neodůvodnily zamítnutí žaloby ani neprovedení důkazů navržených stěžovatelkou, dopustily se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
14. Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu stěžovatelčina dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a zejména také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu [ke způsobům stanovení (sjednání) mzdy a k předpokladům pro změnu v určení její výše, tj. i k oprávnění zaměstnavatele jednostranně změnit stanovenou měsíční mzdu, odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2449/2004, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 128, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2687/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, roč. 2013; k účinnosti mzdového výměru odkázal např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4002/2013 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1754/2015; k výkladu právních úkonů, kterými jsou též pracovní smlouva a mzdový výměr, odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2687/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013], přičemž uvedená judikatura Nejvyššího soudu byla k věci zcela přiléhavá a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem (a předtím městským soudem) za ústavně konformní a srozumitelný a neshledal na něm žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení v něm vymezených právních otázek tak nepředstavuje zásah do práva stěžovatelky na přístup k soudu. Obecné soudy taktéž zcela přesvědčivě zdůvodnily, proč nepovažovaly za nutné provádět další důkazy navržené stěžovatelkou (srov. str. 3-4 napadeného rozsudku obvodního soudu a zejména str. 5-6 napadeného rozsudku městského soudu), přičemž tomuto postupu nelze z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
16. Nad rámec výše uvedeného (jako obiter dictum) Ústavní soud konstatuje, že obvodnímu soudu je možno vytknout, že jeho závěr, že stěžovatelka obdržela za měsíc duben 2012 hrubou mzdu ve výši 36 067 Kč, nemá oporu ve spisovém materiálu; přesněji řečeno, že obvodní soud dezinterpretoval údaje uvedené ve výplatní pásce stěžovatelky. Z výplatní pásky předložené stěžovatelkou a založené ve spise je zřejmé, že její hrubá mzda ve skutečnosti činila 31 605 Kč. Obvodní soud nesprávně určil hrubou mzdu tak, že částku 31 605 Kč sečetl s částkou 4 462 Kč, která představovala náhradu za dovolenou. Ve skutečnosti ovšem náhrada za dovolenou již byla zahrnuta v hrubé mzdě. To je zřejmé i z toho, že součet čisté mzdy (26 071 Kč) a částek odvodů sražených z hrubé mzdy (2 056 Kč na daň z příjmu, 1 423 Kč na zdravotní pojištění a 2 055 Kč na sociální pojištění) činí právě 31 605 Kč. Stejně tak je nutné obecným soudům vytknout, že vzhledem k závěru obvodního soudu, že dodatek č. 2 k platebnímu výměru má tu vadu, že byl doručen stěžovatelce až čtyři dny poté, co měl začít platit (doručen až 4. 4. 2012, i když měl platit již od 1. 4. 2012), tak poté mělo ze strany vedlejší účastnice (a následně pak obecných soudů) dojít k poměrnému zohlednění mzdy za předmětné čtyři dny (od 1. 4. 2012 do 4. 4. 2012) nikoliv z částky 35 000 Kč, nýbrž podle částky 55 000 Kč, neboť dodatek č. 1 k platebnímu výměru byl neúčinný, dokud nebyl doručen stěžovatelce, přičemž doručení nastalo až spolu s doručením dodatku č. 2 k platebnímu výměru - tedy dne 4. 4. 2012 (srov. sub 3 a 4 tohoto usnesení). Nicméně uvedené pochybení obecných soudů nepředstavuje natolik intenzivní zásah do ústavních práv stěžovatelky, aby odůvodňoval případný zásah Ústavního soudu. Uvedené totiž znamená toliko to, že by stěžovatelčina žaloba byla úspěšná v řádu stokorun českých, což je vzhledem k hodnotě sporu naprosto zanedbatelná částka, která nemůže odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu, navíc za té situace, kdyby tento kasační zásah vedl pouze k tomu, že by obecné soudy rozhodly - v souladu se závěry uvedenými sub 14 tohoto usnesení - v meritu věci v naprosté většině požadovaného nároku stěžovatelky totožně, přičemž náklady na řízení, které by stěžovatelka nesla, by zdaleka převýšily její úspěch ve věci (tj. vysouzenou částku). Ústavní soud jím zvoleným postupem v tomto usnesení naopak rozhodl v souladu s respektováním zásady účelnosti a hospodárnosti řízení, přičemž tento postup chrání zájmy stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu