ECLI:CZ:US:2018:3.US.3061.17.1
sp. zn. III. ÚS 3061/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ivany Poláčkové, zastoupené Mgr. Helenou Ouředníkovou, advokátkou, se sídlem Holečkova 105/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 č. j. 21 Cdo 1821/2017-127 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 23 Co 353/2016-94 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 č. j. 21 Cdo 1821/2017-127 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 č. j. 21 Cdo 1821/2017-127 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 5. 2016 č. j. 17 C 107/2015-51 určil, že výpověď daná stěžovatelce vedlejším účastníkem dne 25. 3. 2015 je neplatná (výrok I), vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovatelce za dobu od 1. 6. 2015 do 28. 7. 2015 částku 68 086,20 Kč a dále pak za dobu od 1. 8. 2015 do 30. 4. 2016 částku 316 953 Kč (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku platit stěžovatelce náhradu mzdy ve výši 35 217 Kč měsíčně za dobu od 1. 5. 2016 do doby, kdy umožní stěžovatelce pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (výrok III), dále vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 82 526 Kč (výrok IV) a konečně stěžovatelce uložil doplatit soudní poplatek ve výši 12 034 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé (I a II) změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I). Výrokem II napadeného rozsudku pak městský soud rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 25 379 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka. Městský soud zejména uvedl, že pro výpovědní důvod uvedený v §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce") byly splněny všechny tři předpoklady a vedlejší účastník byl oprávněn rozvázat se stěžovatelkou pracovní poměr výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce, jelikož v řízení bylo prokázáno, že s účinností od 1. 4. 2015 vedlejší účastník přijal organizační změnu z důvodu optimalizace výkonu jednotlivých činností, kterou byl mimo jiné zrušen odbor správních činností ve školství Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "MHMP") a dvě oddělení do něj zařazená, a to oddělení krajského a obecního školství (jehož vedoucí byla stěžovatelka) a oddělení speciálního školství. Oddělení sekretariátu bylo převedeno do odboru školství a mládeže MHMP. Činnosti a zaměstnanci zrušeného oddělení krajského a obecního školství byli převedeni do oddělení regionálního školství v odboru školství a mládeže MHMP, stejně jako činnosti a zaměstnanci zrušeného oddělení speciálního školství a stejně jako činnosti a zaměstnanci rovněž zrušeného oddělení školství v odboru školství a mládeže MHMP. Následkem zrušení oddělení krajského a obecního školství byl i zánik pracovního místa stěžovatelky, protože v novém oddělení regionálního školství v odboru školství a mládeže MHMP nebyla a ani nemohla být vytvořena pozice vedoucí oddělení krajského a obecního školství. Stěžovatelka se tak stala v příčinné souvislosti s organizační změnou nadbytečným zaměstnancem. Právně významné je tedy, že zrušením oddělení krajského a obecního školství zanikla náplň práce stěžovatelky, která spočívala v řízení tohoto oddělení. Stěžovatelka se ani nemohla bez dalšího stát vedoucí nově vytvořeného oddělení regionálního školství, jelikož náplň práce vedoucí regionálního školství je širší, než byla náplň práce stěžovatelky, v oddělení regionálního školství jsou vykonávány úkoly jak v samostatné, tak v přenesené působnosti u škol a školských zařízení; zrušené oddělení krajského a obecního školství zajišťovalo z nynějšího rozsahu činnosti oddělení regionálního školství přibližně jednu čtvrtinu činností (prokázáno důvodovou zprávou i výpovědí svědkyně Lenky Němcové). Co se týká výroku II napadeného rozsudku, ten městský soud odůvodnil tak, že účelně vynaloženými náklady vedlejšího účastníka jsou toliko náklady na soudní poplatek z odvolání ve výši 25 379 Kč. Náklady vynaložené na zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené, protože vedlejší účastník má zřízen odbor legislativní a právní (jak vyplývá z předloženého organizačního řádu a shodně i z organizačního řádu přístupného na internetu), v němž zaměstnává osoby s právnickým vzděláním. Lze proto presumovat, že je schopen kvalifikovaně obhájit své rozhodnutí o dání výpovědi stěžovatelce a nemusí k tomu využívat právní pomoci advokáta [srov. nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením výrokem I odmítl dovolání stěžovatelky a výrokem II rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Olejníčka. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž odkázal, a k náhradě nákladů uvedl toliko to, že výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka předně spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v tom ohledu, že v řízení před obecnými soudy odkázala na ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou dle jejího názoru na danou věc přiléhavá, tj. (zejména) rozsudek ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3103/2010 [správně má být sp. zn. 21 Cdo 3103/2012 - pozn. Ústavního soudu], ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 610/2013, a dále rozsudky ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015 a ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, přičemž od této ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud v rámci svého právního posouzení věci odchýlil. Ani Nejvyšší soud se v napadeném usnesení s těmito rozhodnutími žádným způsobem nevypořádal. Na základě rozsudků označených stěžovatelkou a s přihlédnutím dále k tomu, že pracovní náplň stěžovatelky byla prokazatelně zachována, je dle stěžovatelky zjevné, že odvolací i dovolací soudy chybně právně posoudily jimi zjištěný skutkový stav, když shledaly příčinnou souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatelky, z níž však není s určitostí patrné, že pracovní místo stěžovatelky, při zamýšlené předmětné delimitaci, již nebude pro vedlejšího účastníka potřebné. Toto je však i v rozporu s faktickým stavem, neboť všichni zaměstnanci, s výjimkou stěžovatelky, a jejich činnosti byly delimitováni do nově zřízeného oddělení regionálního školství v odboru školství a mládeže MHMP. Při řešení otázky, zda byl splněn předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru stěžovatelce podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a bylo tedy namístě, aby dovolací soud nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu korigoval a rozpor odstranil. Dovolací soud však tímto způsobem nepostupoval.
6. Dovolací soud dle stěžovatelky zcela pominul pro danou věc zcela zásadní skutečnost, a to, že stěžovatelka především zpochybňovala skutková zjištění odvolacího soudu spočívající v posouzení otázky hmotného práva - příčinné souvislosti mezi předmětným rozhodnutím vedlejšího účastníka a nadbytečností stěžovatelky, když stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu o tom, že v důsledku organizační změny, resp. v důsledku zrušení oddělení krajského a obecního školství a oddělení speciálního školství v odboru správních činností ve školství MHMP, došlo ke zrušení pracovního místa vedoucí oddělení krajského a obecního školství v odboru správních činností ve školství MHMP, a měla tak nastat nadbytečnost stěžovatelky pro účely podání výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
III. Vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený obvodním soudem.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, když zejména konstatuje, že stěžovatelka podrobuje kritice právní posouzení své věci, aniž předkládá otázku hmotného či procesního práva, která by její věc přesahovala. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu tak představuje (v podstatě již ve čtvrtém stupni) pokračování polemiky vedené v průběhu řízení před obecnými soudy a neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatelky, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah.
9. Městský soud ve svém vyjádření taktéž navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, přičemž setrvává na svých skutkových i právních závěrech, pročež na tyto pro stručnost odkazuje.
10. Vedlejší účastník taktéž navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, jelikož rozhodnutí městského soudu není stiženo tzv. kvalifikovanými vadami, které by měly za následek porušení ústavnosti.
11. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovatelce k replice. Tato reagovala sdělením, že setrvává na svém procesním stanovisku, přičemž opětovně zdůraznila svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a konstatovala, že má za to, že nesprávná intepretace hmotného práva obecnými soudy o nadbytečnosti stěžovatelky, ve světle provedeného dokazování, byla způsobilá založit porušení práva stěžovatelky zejména na spravedlivý proces.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
V. A) Posouzení ústavnosti výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu a všech výroků napadeného rozsudku městského soudu
15. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je - co do napadeného výroku I usnesení Nejvyššího soudu a co do všech výroků napadeného rozsudku městského soudu - zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") a zejména také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž uvedená judikatura Nejvyššího soudu byla k věci přiléhavá a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný. Nejvyšší soud korektně k podmínkám použití výpovědního důvodu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94, roč. 1968), k formě "vyhlášení" či jiného způsobu zveřejnění organizační změny odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, k příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně odkázal zejména na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, roč. 2013) a na další rozhodnutí, k posuzování organizační změny ve vztahu k obsahu pracovní smlouvy odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, roč. 1982) a na další rozsudky (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014), v nichž byl přijat a je stále uplatňován právní názor, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel - s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě, byť by odpadla jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací, což je přesně nyní řešený případ. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatelkou uváděná judikatura na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týkala jiných skutkových a právních okolností řešených kauz (např. otázky týkající se unesení důkazního břemene či nadbytečnosti pedagogických pracovníků).
18. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu a Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (zvláště pak precizní výklad provedený městským soudem), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí ve věci samé nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
19. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto ve vztahu k výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu a ve vztahu ke všem výrokům napadeného rozsudku městského soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou (výrok III tohoto nálezu).
V. B) Posouzení ústavnosti výroku II napadeného usnesení Nejvyššího soudu
20. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale vychází z právního názoru, že je vázán toliko petitem, nikoliv však odůvodněním ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69), ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145), ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363), ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.)]. Identifikuje-li v napadených rozhodnutích jiné než stěžovateli vytýkané vady zakládající porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebrání tato skutečnost jejich zrušení. Tak by tomu bylo i v nynějším případě.
21. Z výroku II a z textu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplynulo, že Nejvyšší soud výrokem II napadeného usnesení přiznal náhradu nákladů za dovolací řízení vedlejšímu účastníku, a to - byť to v jeho usnesení není výslovně uvedeno - zjevně podle §142 odst. 1 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu ve věci.
22. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. V této souvislosti je významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (N 75/85 SbNU 317). Tato judikatura vychází z teze, podle které, je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., v takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
23. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) - týkající se dokonce totožného vedlejšího účastníka jako v nyní projednávané věci], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)] či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.
24. Ač si Nejvyšší soud musel být této judikatury Ústavního soudu vědom již proto, že ji reflektoval městský soud v rozhodnutí, jež dovolacímu řízení předcházelo, a přesto, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, ve svém rozhodnutí ji nezohlednil. Naopak využil možnosti, podle níž bylo-li dovolání odmítnuto, nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. odůvodněno. To však platí pro případ, kdy je aplikace tohoto ustanovení ústavně konformní. Jestliže Nejvyšší soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení v případech popsaných shora, aniž pro to byly podmínky takové odchýlení umožňující, porušil tím právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Takovéto rozhodnutí by bylo za jiných okolností jistě možné, nicméně v situaci, kdy vedlejší účastník je statutárním městem a jedná se o relativně standardní pracovněprávní spor, pak postup Nejvyššího soudu akceptovat nelze. Chtěl-li pak Nejvyšší soud vedlejšímu účastníku přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem - mimo náhrady hotových výdajů - jde o situaci v souladu s judikaturou Ústavního soudu výjimečnou, jež si žádala náležité odůvodnění stran potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků. Této povinnosti však Nejvyšší soud nedostál.
VI. Závěr
26. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neposoudil-li Nejvyšší soud výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka (statutárního města - hlavního města Prahy) advokátem v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelce s ohledem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a ve svém důsledku též právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ústavně nekonformním postupem Nejvyššího soudu byl umenšen majetek stěžovatelky bez toho, aniž by bylo postaveno najisto, že pro takový stav jsou splněny judikaturou Ústavního soudu předvídané podmínky.
27. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok II napadeného usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
28. Ústavní soud rozhodoval mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).