ECLI:CZ:US:2018:3.US.3093.17.1
sp. zn. III. ÚS 3093/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mariana Průši a Eriky Průšové, zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 21 Co 262/2017-92 a III. výroku usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. dubna 2017 č. j. 11 C 93/2016-78, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Josefa Sedláka, sídlem Koterovská 633/29, Plzeň, insolvenčního správce dlužnice Boženy Průšové a 2) JUDr. Jana Kubálka, sídlem Rybářská 218, Boršov nad Vltavou, insolvenčního správce dlužnice Moniky Páleníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 C 93/2016, jakož i vyjádření tohoto soudu k posuzované věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a vyjádření vedlejších účastníků.
3. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a ze spisu okresního soudu se podává, že usnesením okresního soudu ze dne 10. 4. 2017 č. j. 11 C 93/2016-78 bylo zastaveno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedlejšího účastníka 1) jako žalobce a žalovaných - stěžovatelů a vedlejšího účastníka 2) k pozemku st. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a k pozemku p. č. X3 zapsaných na listu vlastnictví č. X4 pro obec a katastrální území O., dle žaloby ze dne 5. 5. 2016 (výrok I.). Dále byla uvedeným rozhodnutím uložena vedlejšímu účastníkovi 1) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2) na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.) a stěžovatelům nahradit náklady řízení v částce 9 801 Kč (výrok III.), které spočívají v odměně za právní zastoupení advokátem za tři hlavní úkony (převzetí a příprava, vyjádření k žalobě, vyjádření k odvolání) při tarifní hodnotě 10 000 Kč dle §8 odst. 5 a §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, s použitím §12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 6 x 1 200 Kč při zastupování dvou stěžovatelů + tři režijní paušály po 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % daň z přidané hodnoty v částce 1 701 Kč.
4. K odvolání stěžovatelů podanému výslovně proti III. výroku usnesení okresního soudu krajský soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 Co 262/2017-92 usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) náklady odvolacího řízení ve výši 1 800 Kč s tím, že plněním jednoho ze stěžovatelů zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého stěžovatele.
5. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že §9 advokátního tarifu se použije, jde-li o věc penězi neocenitelnou nebo lze-li předmět právní pomoci ocenit jen s obtížemi. Ustanovení §9, 10 a 10a advokátního tarifu jsou speciálními ustanoveními, která na rozdíl od §7 a 8 stanoví tarifní hodnotu přímo, takže typově stejná právní pomoc je odměňována u všech věcí a advokátů stejně. Toto ustanovení se pro stanovení tarifní hodnoty použije tehdy, nejde-li o ocenitelný předmět řízení, nebo jeho cenu nelze zjistit, popř. ji lze zjistit jen s obtížemi, a současně není právní úprava tarifní hodnoty obsažena v jiném ustanovení předmětné vyhlášky. Při zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je veden spor, vychází soud z podkladů obsažených ve spisu. Neumožňuje-li obsah spisu takto tarifní hodnotu stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). Neumožňuje-li tedy obsah spisu takto tarifní hodnotu stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu (§9 odst. 1 advokátního tarifu). Je tomu tak proto, že znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo. Z uvedeného vyplývá, že znalecký posudek, ze kterého by soud vycházel, musí být obsahem spisu. Krajský soud uvedl, že obsahem spisu není žádný znalecký posudek ani jiné doklady, vypovídající o ceně předmětných nemovitostí a není rozhodující, že v nějaké jiné věci byl znalecký posudek vypracován. Ostatně ten mohl sloužit jiným účelům, což by se samozřejmě projevilo i na výši stanovené ceny. Proto okresní soud správně s ohledem na výše uvedené vycházel při určení výše náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty podle §9 odst. 1 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že postupem obou soudů došlo k porušení jejich práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Okresní soud se podle nich dopustil pochybení při stanovení výše náhrady nákladů řízení stěžovatelům, kteří byli v řízení zcela úspěšní. Stěžovatelé uvádějí, že v rámci své obrany proti nárokům vedlejšího účastníka doložili ve svém vyjádření k podané žalobě, že krátce před podáním předmětné žaloby měla ze strany dražebníka proběhnout dražba, a to konkrétně vydražení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k nemovitým věcem v katastrálním území Obecnice ve vlastnictví zbývající spoluvlastnice Boženy Průšové. Z předmětné dražební vyhlášky pak vyplývá, že za účelem stanovení obvyklé ceny tohoto spoluvlastnického podílu byl zpracován znalecký posudek, z něhož se vycházelo při stanovení nejnižšího podání. V dražební vyhlášce bylo nejnižší podání určeno částkou 180 000 Kč, která je cenou spoluvlastnického podílu dle znaleckého posudku s tím, že v rámci dražby mohlo dojít ke zvýšení tohoto podání až na částku 240 000 Kč. Částka 240 000 Kč tak v daném případě představuje minimální kupní cenu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k předmětným nemovitostem, jíž mohlo být v předmětné dražbě dosaženo. Z tohoto lze dovodit, že celková minimální obvyklá kupní cena dotčených nemovitých věcí jako celku tak činí 480 000 Kč (2 x 240 000 Kč). Každý ze stěžovatelů je pak výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6 k dotčeným nemovitostem, tj. celkem v součtu podílu o velikosti 2/6, čemuž odpovídá z částky ve výši 480 000 Kč částka 160 000 Kč. Na základě výše uvedených skutečností mají stěžovatelé za to, že soudu byla prokazatelným způsobem doložena minimální obvyklá cena předmětných nemovitých věcí a nic mu tak nebránilo v tom, aby z této ceny vyšel jako z tarifní hodnoty, a to v souladu s §8 odst. 5 advokátního tarifu. Výše uvedená minimální obvyklá cena byla navíc stanovena pro účely veřejné dražby, u níž je z povahy věci zájem dosáhnout maximálního uspokojení pro oprávněné osoby a tudíž nelze takto provedené ocenění nemovitých věcí považovat za jakkoliv nadnesené či přehnané. Žaloba vedlejšího účastníka vůči stěžovatelům byla podána dne 5. 5. 2016, ocenění obsažené v citované dražební vyhlášce (znalecký posudek znaleckého ústavu ZUOM a. s. č. 7-3/2016) bylo ze dne 8. 1. 2016 a dražební vyhláška byla ze dne 2. 2. 2016, tj. mezi vydáním dražební vyhlášky a podáním žaloby uplynula doba tří měsíců a mezi oceněním a podáním žaloby pak necelých pět měsíců. Nelze tedy vycházet z toho, že by toto ocenění bylo neaktuální či neobjektivní. I přes výše doložené skutečnosti dospěl krajský soud ve svém usnesení k závěru, že ve spise nejsou obsaženy dostatečné podklady k tomu, aby soud mohl stanovit byť třeba minimální cenu nemovitých věcí a tudíž je nutné aplikovat (stejně jako to ve výroku III. učinil ve svém předcházejícím usnesení okresní soud) §9 odst. 1 advokátního tarifu. Tento postup však stěžovatelé považují s ohledem na obsah soudního spisu, zejména na obsah doložené dražební vyhlášky, jež výslovně cituje výsledky znaleckého zkoumání a stanovuje cenu nemovitých věcí pro účely dražebního jednání, za zcela nesprávný a formalistický. Stěžovatelé mají naopak za to, že při stanovení výše náhrady nákladů řízení (odměny jejich právního zastoupení) měl být použit §8 odst. 5 advokátního tarifu s tím, že za minimální tarifní hodnotu bylo možno objektivně v daném případě považovat částku 320 000 Kč (minimální cena celé věci 480 000 Kč minus cena podílů stěžovatelů jako žalovaných č. 2 a 3 ve výši 160 000 Kč). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3253/2014 měli tedy stěžovatelé za to, že za tarifní hodnotu pro určení mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu bylo třeba v konkrétním případě považovat minimálně částku 320 000 Kč. Při této tarifní hodnotě činí hodnota jednoho úkonu právní pomoci při zastoupení dvou účastníků podle §12 odst. 4 advokátního tarifu celkem 15 328 Kč.
III.
Vyjádření účastníka - krajského soudu a druhého vedlejšího účastníka řízení
7. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po seznámení se s ústavní stížností setrvává na stanovisku, které projevil výrokovou částí napadeného usnesení ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 Co 262/2017-92 a zcela odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení. S ohledem na argumentaci stěžovatelů krajský soud uvedl, že jde-li o jejich nesouhlas se způsobem určení tarifní hodnoty pro výpočet jim přiznaných nákladů řízení, poukazuje na to, že vycházel z obsahu spisu a ten žádný znalecký posudek, natož posudek stěžovateli poukazovaný, a ani jiné doklady týkající se ceny předmětných nemovitostí neobsahoval. Krajský soud nemohl vycházet z pouhého tvrzení stěžovatelů, že v nějaké jiné věci byl znalecký posudek vypracován. Proto krajský soud, stejně jako okresní soud, vycházel při určení výše náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty podle §9 odst. 1 advokátního tarifu.
8. Vedlejší účastník 2) [jako advokát podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/15-st. nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem] ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jako insolvenční správce dlužníka Moniky Páleníkové při stanovování výše náhrady nákladů řízení vycházel z §8 odst. 5 advokátního tarifu. Tarifní hodnotu tedy stanovil ve výši 5/6 z částky 3 400 000 Kč [hodnota nemovitosti dle návrhu na záměnu účastníka žalobce - vedlejšího účastníka 1) a repliky k vyjádření stěžovatelů ze dne 16. 8. 2016], tedy z částky ve výši 2 833 333 Kč.
9. Okresní soud a vedlejší účastník 1) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Vedlejší účastník 1) nezaslal Ústavnímu soudu ani plnou moc ke svému zastupování v řízení před Ústavním soudem.
10. Zaslaná vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka 2) neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům a vedlejším účastníkům na vědomí a k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 a sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
15. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, N 79/22 SbNU 165).
16. V souzené věci krajský soud dovodil, že znalecký posudek, ze kterého by soud vycházel, musí být obsahem spisu. Obsahem spisu není žádný znalecký posudek ani jiné doklady, hovořící o ceně předmětných nemovitostí a není rozhodující, že v nějaké jiné věci byl znalecký posudek vypracován. Ostatně ten mohl sloužit jiným účelům, což by se samozřejmě projevilo i na výši stanovené ceny. Proto podle názoru krajského soudu okresní soud správně s ohledem na výše uvedené vycházel při určení výše náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty podle §9 odst. 1 advokátního tarifu.
17. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že z dražební vyhlášky, jež jimi byla založena jako důkaz do soudního spisu, vyplývá, že za účelem stanovení obvyklé ceny tohoto spoluvlastnického podílu byl zpracován znalecký posudek, z něhož se vycházelo při stanovení nejnižšího podání. Ústavní soud zjistil, že dražební vyhláška jako důkaz do soudního spisu založena nebyla. Stěžovatelé žádný další důkaz k rozhodování soudů o nákladech řízení nedoložili ani jeho provedení nenavrhli a nesplnili tak svoji důkazní povinnost. Postupu soudů při stanovení výše nákladů řízení nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu