ECLI:CZ:US:2018:3.US.3212.17.1
sp. zn. III. ÚS 3212/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti Boženy Floderové, zastoupené Mgr. Davidem Skuteckým, advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012, 29 NSČR 101/2017-B-59, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2016 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012, 1 VSOL 770/2016-B-46 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2016 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012-B-35, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 10. 2017 a doplněna podáním ze dne 2. 11. 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. V řízení o úpadku stěžovatelky spojeným s jejím oddlužením, jež je vedeno před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSBR 27 INS 16858/2012, požádala stěžovatelka podáním ze dne 7. 3. 2016 o ustanovení právního zástupce z důvodu její nemajetnosti pro podání dovolání. V podání uvedla, že "žádá o určení bezplatného advokáta ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu", a to z důvodu, že si nemůže "právní zastoupení ... sama zajistit z důvodu ... aktuální nepříznivé ekonomické situace." Dále upozorňuje na to, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 12. 2015 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012, 1 VSOL 354/2015-B-28 si osobně převzala dne 15. 2. 2016. Součástí podání byly tři přílohy obsahující údaje o finanční situaci stěžovatelky, kopii přiznání dávky na bydlení a kopii uhrazených nákladů na bydlení. Protože o žádosti nebylo rozhodnuto před uplynutím lhůty k podání dovolání, stěžovatelka zaslala dne 15. 4. 2016 krajskému soudu prostřednictvím telefaxu vlastnoručně sepsané podání označené jako dovolání, v němž vysvětlila své námitky proti usnesení vrchního soudu.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012-B-35 byla žádost stěžovatelky zamítnuta. Stalo se tak z toho důvodu, že její faxové podání ze dne 15. 4. 2016, učiněné v poslední den lhůty k podání dovolání, nebylo do 3 dnů doplněno předložením originálu. Podle §42 odst. 2 občanského soudního řádu tudíž k tomuto faxovému podání nebylo možné přihlédnout. Jakékoli pozdější dovolání by zároveň nebylo podáno v zákonné lhůtě a muselo by být odmítnuto jako opožděné. Z tohoto důvodu by podle krajského soudu ustanovení právního zástupce z řad advokátů pouze bezdůvodně zatížilo státní rozpočet.
4. Uvedené usnesení bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012, 1 VSOL 770/2016-B-46, v němž se tento soud ztotožnil se závěrem, že u stěžovatelky jde o zjevně bezúspěšné bránění práva. Jelikož podle §240 odst. 2 občanského soudního řádu zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout a ve věci stěžovatelky nejde ani o případ podle §240 odst. 3 občanského soudního řádu, bylo by jakékoli její dovolání podané po 15. 4. 2016 odmítnuto jako opožděné. Skutečnost, že stěžovatelka v době běhu dovolací lhůty požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů a soud do konce lhůty k podání dovolání o její žádosti nerozhodl, nelze zohlednit. Podle vrchního soudu měla totiž za této situace sama včas podat alespoň tzv. blanketní dovolání, které by následně, v případě vyhovění její žádosti o ustanovení zástupce, doplnil advokát, aby byly splněny podmínky §241 odst. 1 občanského soudního řádu. Neznalost stěžovatelky, že faxové podání musí být doplněno originálem nebo písemným podáním shodného znění, omluvit nelze.
5. Následné dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2017 č. j. KSBR 27 INS 16858/2012, 29 NSČR 101/2017-B-59 odmítl podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné. Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož jde o bezúspěšné bránění práva, žádá-li účastník o ustanovení zástupce pro dovolací řízení v případě, kdy podané dovolání je zjevně opožděné, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud zároveň nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že se §42 odst. 2 občanského soudního řádu nepoužije pro insolvenční řízení. Neupravuje-li insolvenční zákon formu podání a následky jejího nedodržení, je nutno v souladu s §7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přiměřeně použít §42 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka podala dovolání prostřednictvím faxu, aniž by si byla vědoma toho, že toto podání je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit o jeho originál. Přesto má za to, že dovolání podala včas, neboť za něj mělo být považováno již její podání ze dne 7. 3. 2017, kterým požádala o určení bezplatného advokáta. Uvedla v něm, že tak žádá ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu, že si právní zastoupení z důvodů její aktuální nepříznivé ekonomické situace nemůže sama zajistit a že dovolání se týká usnesení vrchního soudu č. j. KSBR 27 INS 16858/2012, 1 VSOL 354/2015-B-28. Tím dala jasně najevo, že se proti tomuto usnesení hodlá dovolat. Uvedený výklad podle jejího názoru odpovídá závěrům Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211). I kdyby její podání bylo v tomto ohledu neurčité, bylo povinností krajského soudu, aby v souladu s §241b odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzval stěžovatelku k upřesnění jejího podání. Pakliže tak neučinil, tato skutečnost nemůže jít k její tíži. Byl to nakonec právě krajský soud, jehož pochybení vedlo ke vzniku celé situace, když navzdory dostatečnému časovému předstihu nerozhodl před uplynutím lhůty k podání dovolání o žádosti o ustanovení advokáta. Tím, že obecné soudy za těchto okolností zamítly žádost stěžovatelky, si celou věc "ulehčily" a svým nezákonným postupem porušily její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Tato výzva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, čímž byli o řízení o ústavní stížnosti současně informováni všichni účastníci insolvenčního řízení, byť se rozhodování o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce přímo nedotýká jejich práv.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 12. 12. 2017 zdůraznil, že stěžovatelka v dovolání nijak nezpochybnila způsob, jakým vrchní soud vyhodnotil její podání ze dne 7. 3. 2016. Dovolacímu soudu nepředložila k řešení otázku, na které je postaveno odůvodnění ústavní stížnosti, a sice zda toto podání je dovoláním, případně zda soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud s tímto podáním nenakládaly podle §43 občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani uvedenou otázkou, ani otázkou, zda by v dané věci mohly být použitelné právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13.
9. Vrchní soud ve svém vyjádření ze dne 5. 12. 2017 uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a setrvává na svých závěrech obsažených v napadeném usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje. Právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13 v dané věci nelze aplikovat, protože podání stěžovatelky ze dne 7. 3. 2016 není ani podle svého označení ani podle svého obsahu dovoláním. Jde toliko o její žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Skutečnost, že stěžovatelka tímto podáním nemínila podat dovolání, vyplývá i z jejího následného faxového podání, doručeného dne 15. 4. 2016, v němž uvádí, že "dovolání píše sama", neboť jí nebyl dosud na základě její dřívější žádosti ustanoven zástupce z řad advokátů. Tím přiznává, že podáním ze dne 7. 3. 2016 neměla v úmyslu podat dovolání. Není zde tedy prostor pro jiné hodnocení tohoto podání. Neznalost stěžovatelky, že faxové podání musí být doplněno originálem nebo písemným podáním shodného znění, podle vrchního soudu nelze omluvit. Tímto přístupem soudu by byla vytvářena nerovnost mezi právy a povinnostmi jednotlivých účastníků řízení a stěžovatelka by byla neodůvodněně zvýhodněna oproti ostatním účastníkům řízení.
10. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 13. 12. 2017 zdůraznil, že stěžovatelka nepodala před uplynutím lhůty k tomu určené žádné podání, které by svým obsahem mohlo a mělo být jako dovolání vykládáno. Z tohoto důvodu v této věci nelze uplatnit právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13, podle nichž měl soud postupovat postupem odstranění nejasností v podání. Dovolání nepodala řádně, neboť své faxové podání nedoplnila ve lhůtě tří dnů. Skutečnost, že toto podání učinila v poslední den lhůty, zároveň vypovídá o tom, že předtím žádné jiné dovolání nepodala. Protože faxové podání nebylo doplněno o originál, podle zákona k němu nebylo možné přihlížet. Krajský soud současně neměl žádnou legální právní možnost, jak tento postup stěžovatelky zhojit. Ústavní stížnost proto podle jeho názoru není důvodná.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila možnosti na ně reagovat svým podáním ze dne 10. 1. 2018. V něm upozornila, že v její věci jsou plně použitelné právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13, který řeší prakticky totožnou situaci s tou její. Je přesvědčena, že i v jejím případě měly soudy správně postupovat tak, aby došlo k odstranění nejasností jejího prvního podání. Z něj zcela jednoznačně vyplývalo, že žádá o určení bezplatného advokáta v konkrétní věci za účelem podání dovolání. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka poznamenává, že tento soud se zabýval pouze otázkou, zda v její věci nejde o zřejmě bezúspěšné bránění práva. Tak tomu ale nebylo, protože o ustanovení zástupce pro podání dovolání žádala ještě před tím, než bylo její dovolání vyhodnoceno jako podání, k němuž se nepřihlíží. Nešlo naopak o situaci, kdy by podala dovolání opožděně a teprve následně by žádala o ustanovení právního zástupce.
12. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že k primárnímu pochybení, které v důsledku přispělo k vyhodnocení jejího dovolání jako podání, ke kterému se nepřihlíží, došlo u krajského soudu. Pochybnosti o včasnosti a řádnosti dovolání vůbec nemusely vzniknout, pokud by krajský soud po podání její žádosti ze dne 7. 3. 2016 postupoval promptněji. Svou ústavní stížnost považuje nadále za důvodnou.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
14. Po seznámení se s ústavní stížností, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem veřejně přístupného insolvenčního spisu Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] přezkoumává v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci výlučně z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám naopak není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
16. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy neporušily základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že zamítly její žádost o ustanovení právního zástupce. Podle jejího názoru měly být účinky podání dovolání přiznány buď jejímu faxovému podání ze dne 15. 4. 2016, nebo alespoň jejímu podání ze dne 7. 3. 2016, kterým požádala o ustanovení právního zástupce právě pro účely podání dovolání. Nemůže proto obstát důvod zamítnutí její žádosti spočívající v tom, že šlo o zřejmě bezúspěšné bránění práva.
17. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou však je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
18. Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, by bylo porušeno základní právo této osoby na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Uvedené základní právo může být porušeno rovněž jinými rozhodnutími vydanými v řízení o procesním prostředku k ochraně práva, jestliže by byla založena na nesprávném závěru o nesplnění podmínek pro jeho projednání. Bude tomu tak v případech rozhodnutí, jež by bránily účastníkovi řízení v uplatňování jeho procesních práv v tomto řízení, a to za předpokladu, že by tato skutečnost byla způsobilá ovlivnit konečné rozhodnutí ve věci. Příkladem je rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud by totiž bylo vydáno na základě nesprávného závěru, že procesní prostředek, k řízení o němž se ustanovení právního zástupce navrhuje, měl být odmítnut, pak by nedošlo k náležitému zhodnocení relevantních předpokladů, na nichž podle zákona závisí rozhodnutí o tomto návrhu. V dovolacím řízení by takovéto pochybení mohlo vést k odepření práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť podle §241 občanského soudního řádu musí být dovolatel - nemá-li sám právnické vzdělání - zastoupen advokátem nebo notářem.
20. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se nedopustily žádného pochybení, jestliže nepřihlédly k podání stěžovatelky ze dne 15. 4. 2016 a nepřiznaly mu tak právní účinky zahájení řízení o dovolání. V tomto ohledu postačí odkázat na jednoznačnou dikci §42 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Citované ustanovení se podle §243b občanského soudního řádu použije i pro dovolací řízení, aniž by bylo podstatné, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení. Dovolací soud v této souvislosti správně poukázal na §7 insolvenčního zákona, podle něhož se pro insolvenční řízení použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, nestanoví-li zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Lze jen dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by své faxové podání ve stanovené lhůtě tří dnů předepsaným způsobem doplnila, ani nijak nepolemizuje se správností uvedeného výkladu.
21. Rozhodující je tak obsah podání ze dne 7. 3. 2016. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přehlédnout, že stěžovatelka neučinila otázku, zda toto podání mělo být hodnoceno jako dovolání, předmětem dovolacího řízení. V tomto směru nevymezila právní otázku, v níž by spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani neuplatnila žádný dovolací důvod. Nejvyššímu soudu tudíž nelze vytknout, že se touto otázkou nezabýval.
22. Uvedená skutečnost brání tomu, aby Ústavní soud posoudil tuto námitku vůči napadeným usnesením vrchního soudu a krajského soudu. Z požadavku, aby stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), totiž vyplývá její povinnost uplatnit v případě procesního prostředku, který je veden zásadou dispozitivní, již v něm námitku porušení základního práva nebo svobody [nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Není-li takováto námitka řádně uplatněna v předchozích řízeních, pak se jí nelze zabývat ani v řízení o ústavních stížnostech.
23. Ústavní soud přesto považuje za žádoucí se k této námitce vyjádřit alespoň nad rámec vlastního posouzení ústavní stížnosti, a to z toho důvodu, že je založena právě na právních závěrech vyslovených v nálezu Ústavního soudu a že bez ohledu na důvodnost nyní projednávané ústavní stížnosti na ní závisí otázka, zda bylo nebo nebylo zahájeno dovolací řízení.
24. Podání stěžovatelky neobsahuje výslovnou zmínku o tom, že podává dovolání, ale pouze že žádá o určení advokáta "ve věci dovolání". Teprve ve faxovém podání ze dne 15. 4. 2016 stěžovatelka uvedla, že podává dovolání, neboť doposud nebylo rozhodnuto o její žádosti ze dne 7. 3. 2016. Tím ve své podstatě sama uznala, že obsahem jejího prvního podání nebylo dovolání samotné.
25. Otázkou tak zůstává, zda není možný alespoň takový výklad obsahu podání ze dne 7. 3. 2016, který by je umožňoval posoudit jako podání neurčité, připouštějící, že jím stěžovatelka dovolání přece jen uplatnila. V tomto směru nutno zohlednit právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13, v němž se Ústavní soud zabýval věcí v mnoha směrech podobnou, nikoliv však identickou.
26. Nálezem sp. zn. I. ÚS 3106/13 bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti tehdejší stěžovatelky, jejíž původní podání obsahovalo text, že "se rozhodla podat dovolání a v souvislosti se svou tíživou sociální situací si [dovoluje] požádat o ustanovení právního zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků". Toto podání bylo doručeno příslušnému soudu prvního stupně přibližně 40 dnů před uplynutím lhůty pro podání dovolání, soud však rozhodl o ustanovení zástupce až s odstupem několika měsíců. Dovolání sepsané právním zástupcem pak bylo podáno přibližně měsíc po vydání tohoto rozhodnutí. Za této situace tak mohlo být dovolání shledáno včasným pouze za předpokladu, že by povahu tzv. blanketního dovolání bylo možné přiznat již dřívější žádosti o ustanovení právního zástupce výše uvedeného znění. Ústavní soud přitom konstatoval, že v tehdy posuzované věci takovéto hodnocení bylo možné učinit.
27. Z odůvodnění uvedeného nálezu vyplývá obecný požadavek, že "při posuzování neurčitého či jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, - kupříkladu žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů s vysvětlením, že žadatel se rozhodl podat dovolání v konkrétní věci - jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takovéhoto podání zákonem předvídaným způsobem" (v dovolacím řízení §241b ve spojení s §43 odst. 1 občanského soudního řádu), "pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování takového nejasného podání, vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu, zakládá porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v odepření spravedlnosti." (bod 17 citovaného nálezu).
28. Tyto právní závěry jsou relevantní i pro nyní posuzovanou věc, přesto neumožňují dospět k jinému výsledku, než že podání ze dne 7. 3. 2016 dovoláním není. Vstřícný přístup, jehož podstata spočívá v upřednostnění takového výkladu určitého podání, který umožní realizaci práva na soudní ochranu, totiž nemůže vést k dotvoření obsahu tohoto podání, z něhož projev vůle podat dovolání zjevně neplyne. Dovolání (stejně jako žaloba či jiný procesní prostředek) a návrh na ustanovení zástupce, byť ve vztahu k podání dovolání (či jiného procesního prostředku), jsou dva odlišné návrhy, přičemž ze žádného z nich nelze automaticky usuzovat na uplatnění toho druhého. Nevyhovění návrhu na ustanovení zástupce (stejně jako návrhu na osvobození od soudních poplatků) může ostatně vést k tomu, že stěžovatel procesní prostředek nakonec vůbec nevyužije.
29. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nepochybily při hodnocení jednotlivých podání stěžovatelky, nezbývá než uzavřít, že jejich rozhodnutími o žádosti na ustanovení právního zástupce pro řízení o dovolání nebylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu