ECLI:CZ:US:2018:3.US.3430.17.2
sp. zn. III. ÚS 3430/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou, sídlem Hluboká 1366, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. října 2017 č. j. 60 Co 305/2017-401 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. září 2017 č. j. 0 P 56/2016-358, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) M. E. B. a 2) nezletilé G. J. B., zastoupené Magistrátem města Zlína, sídlem náměstí Míru 12, Zlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 9. 2017 č. j. 0 P 56/2016-358 nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce jako matce (dále též "matka") povinnost platit výživné pro vedlejší účastnici 2), nezletilou dceru (dále též "nezletilá dcera") ve výši 3 000 Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne v měsíci předem, k rukám vedlejšího účastníka 1), otce nezletilé (dále též "otec") [výrok I.]. Návrh otce na nařízení předběžného opatření v části, aby matka byla povinna přispívat na výživu nezletilé dalších 3 000 Kč měsíčně byl zamítnut (výrok II.). Výrokem III. okresní soud ustanovil nezletilé pro toto řízení kolizním opatrovníkem statutární město Zlín.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 10. 2017 č. j. 60 Co 305/2017-401 bylo rozhodnutí okresního soudu v napadených výrocích I. a II. změněno tak, že matka je povinna platit výživné pro nezletilou dceru ve výši 2 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 25. dne v měsíci předem k rukám otce.
4. Usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 3430/17 byl vedlejší účastnici 2) jmenován opatrovníkem pro její zastupování v řízení o ústavní stížnosti, vedené po uvedenou spisovou značkou, Magistrát města Zlína.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že návrh na vydání předběžného opatření jí okresní soud nedoručil, a to ani společně s předběžným opatřením, a stěžovatelka tak neměla možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatelka uvádí, že ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu uvedenou námitku uplatnila. Krajský soud na námitku stěžovatelky, že jí návrh nebyl doručen ani spolu s vydaným předběžným opatřením, nereagoval. Návrh na nařízení předběžného opatření zaslal krajský soud stěžovatelce až dne 10. 10. 2017, přičemž dne 16. 10. 2017 vydal rozhodnutí. Nedoručil-li okresní soud stěžovatelce návrh na vydání předběžného opatření ani s usnesením a ani krajský soud jí na její žádost nedoručil návrh k vyjádření, odňaly tyto soudy stěžovatelce právo vyjádřit se k návrhu a porušily její právo na soudní ochranu. Soudy vydaly předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložily povinnost, aniž by jí byla dána možnost se k návrhu před vydáním rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vyjádřit, vznést námitky, označit důkazy a brojit proti tvrzením v návrhu uvedeným. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí měl být návrh na vydání předběžného opatření doručen ještě před vydáním předběžného opatření, a to tím spíše, že o něj soud písemně požádala.
6. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527) a ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (48/2010 Sb. N 8/56 SbNU 69). Stěžovatelka namítá, že postup soudu je v rozporu s §76c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ze kterého vyplývá, že ostatní účastníci s výjimkou navrhovatele musejí mít návrh k dispozici nejpozději s usnesením o nařízení předběžného opatření.
7. Stěžovatelka namítá, že otec o nezletilou fakticky nepečuje, přesto soud předběžným opatřením uložil matce povinnost hradit na nezletilou výživné k rukám otce.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k podané ústavní stížnosti
8. Pro posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u okresního soudu pod sp. zn. 0 P 56/2016, jakož i vyjádření okresního soudu k věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu, opatrovníka vedlejší účastnice 2) a vedlejšího účastníka 1) k ústavní stížnosti.
9. Magistrát města Zlína ve svém vyjádření uvedl, že soudy mohou rozhodovat o návrhu na předběžné opatření bez slyšení druhé strany a účastníci řízení nemají možnost před vydáním rozhodnutí se vyjádřit, neboť se o něm dozví až v okamžiku, kdy je jim doručeno usnesení o nařízení předběžného opatření. I přes výše uvedené ve většině případů soud vyzve kolizního opatrovníka k podání aktuální zprávy ve věci nezletilého dítěte. V případě nezletilé nebyl návrh na nařízení předběžného opatření otce doručen koliznímu opatrovníkovi ani po vydání usnesení okresním soudem. Opatrovník je srozuměn se skutečností, že soud rozhoduje bez slyšení účastníků, má-li za prokázané, že je potřeba, aby poměry účastníků byly zatímně upraveny, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen a budou-li alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. V době rozhodování okresního soudu opatrovník nebyl informován o tom, že řízení probíhá. Avšak dle jeho názoru měl v daný okamžik dostatek informací, jež mohly být pro soud podkladem pro rozhodování o předběžném opatření, které by soudu sdělil, kdyby o řízení věděl. Mimo jiné, že nezletilá byla v době rozhodování soudu fakticky ve Velké Británii v péči prarodičů ze strany otce. Nadto soud rozhodl o stanovení výživného matce k rukám otce nezletilé, byť prokazatelně o svoji dceru osobně nepečoval. Opatrovník uvedl, že situace v rodině v té době byla natolik vypjatá a komplikovaná, že kolizní opatrovník má za to, že okresní soud neměl k dispozici ucelené informace o nezletilé a nevyužil možnosti si je obstarat. Kolizního opatrovníka o zprávu nepožádal a při svém rozhodování vycházel pouze z návrhu otce a lze se tedy domnívat, že nebylo možné spravedlivě rozhodnout.
10. Krajský soud a okresní soud v zaslaných vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník 1) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil a Ústavnímu soudu nezaslal ani plnou moc ke svému zastupování v řízení před Ústavním soudem.
11. Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, Ústavní soud je proto nezasílal ostatním účastníkům a vedlejší účastnici řízení k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 a §72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
16. Ve své judikatuře Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal.
17. V souvislosti s námitkami stěžovatelky je třeba poukázat na to, jak bylo již výše uvedeno, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. V rámci rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Podstatné je proto posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, přičemž rozhodování o návrhu, bez toho aniž by byl dán prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele, zákon přímo předpokládá (srov. §75c odst. 3 o. s. ř., dle kterého o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků). Sama skutečnost, že okresní soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl bez předchozího vyjádření stěžovatelky, tedy porušení jejích práv nezakládá (obdobně viz např. také usnesení ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1121/17, ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2476/17 nebo ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3681/17, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka navíc mohla svůj názor na věc vyjádřit v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, což, jak vyplývá z ústavní stížnosti a z usnesení krajského soudu, ostatně také učinila; usnesením krajského soudu pak bylo usnesení okresního soudu částečně změněno v její prospěch (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3221/17, vydané v obdobné věci téže stěžovatelky).
18. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1847/16 a sp. zn. Pl. ÚS 16/09 neshledal Ústavní soud případnými. Tyto nálezy totiž byly vydány za situace, kdy v posuzovaných věcech odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut nebo odmítnut návrh na vydání předběžného opatření tak, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl, aniž by se k této změně názoru odvolacího soudu mohl žalovaný vyjádřit, a to za situace, kdy další opravný prostředek není k dispozici.
19. K námitce stěžovatelky, že jí návrh na nařízení předběžného opatření nebyl doručen a nemohla se tak k němu vyjádřit, je třeba uvést, že nedoručení návrhu na nařízení předběžného opatření ostatním účastníkům před tím, než o něm soud rozhodne, stejně jako jeho nedoručení později s rozhodnutím (§76c odst. 2 o. s. ř. in fine), je nepochybně pochybením ze strany obecných soudů, nemá však za následek porušení ústavnosti.
20. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Prokázat potřebu nařízení předběžného opatření je povinností navrhovatele. Pokud se týká povinnosti navrhovatele prokázat existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, jde skutečně o zásadní podmínku. Důvody potřeby této zatímní úpravy musí být navrhovatelem nejen tvrzeny, ale především navrhovatel musí o nich soud přesvědčit. V této souvislosti je třeba připomenout, že se tak neděje dokazováním, protože pro ně v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat.
21. Je třeba vždy mít na zřeteli skutečnost, že i když podkladem pro rozhodnutí soudu, zda nařídit předběžné opatření, nejsou (a pro krátkost tohoto řízení ani nemohou být) výsledky dokazování v procesním smyslu, je třeba vždy trvat na tom, aby navrhovatel výše uvedenou povinnost splnil. V situaci, v níž navrhovatel opírá důvodnost svého požadavku jen o ničím nepodložené tvrzení, nemá soud v podstatě na čem vystavět svůj kladný závěr v takové otázce. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v posuzované věci důvody byly či nebyly dány.
22. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil. Neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu