ECLI:CZ:US:2018:3.US.3450.17.1
sp. zn. III. ÚS 3450/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Matěje Nového, zastoupeného Mgr. Petrem Čechurou, advokátem, sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. září 2017 sp. zn. 32 T 81/2017 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. července 2017 č. j. KRPP-51133-22/TČ-2017-030571, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství policie Plzeň, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), vyšetřuje podezření ze spáchání v jejím spise konkretizovaných tzv. drogových trestných činů. Policejní orgán shora označeným usnesením stěžovateli podle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč, kterou odůvodnil konstatováním, že stěžovatel "dne 11. 7. 2017 před ním odmítl přes předchozí napomenutí a řádné poučení vypovídat, tedy měl přes předchozí napomenutí a řádné poučení rušit přípravné řízení před policejním orgánem". Podle policejního orgánu stěžovatel odepřel svědeckou výpověď nedůvodně a účelově, jelikož neuvedl žádné objektivní skutečnosti, které by připouštěly předmětný postup. Policejní orgán uvedl, že stěžovatel přes řádné a opakované poučení řádně neodůvodnil odepření své výpovědi podle §100 odst. 2 tr. řádu, kdy důvod podle §100 odst. 1 tr. řádu byl vyloučen prohlášením stěžovatele, že není žádným příbuzným či blízkou osobou obviněného. Ve svém usnesení policejní orgán odkazoval na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319), ze kterého vyplývá, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho osoby není absolutní a nevztahuje se k výpovědi jako celku. Vyžaduje-li zákon, aby na počátku byla svědkovi dána možnost se spontánně a souvisle vyjádřit co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co považuje pro sebe za nebezpečné. Oprávnění odmítnout výpověď náleží svědkovi až poté, co jsou tomuto pokládány doplňující a upřesňující otázky, kdy právě může odmítnout vypovídat.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel instanční stížnost, o níž rozhodl Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Okresní soud se s odůvodněním usnesení policejního orgánu ztotožnil, nicméně vytkl neúplné poučení stěžovatele. Policejní orgán, konstatoval okresní soud, stěžovatele jako svědka nepoučil, že jednání uvedené při podání vysvětlení (stěžovatel připustil, že si "kupoval drogu") neodůvodňuje zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě, ačkoliv právě tato skutečnost mohla ve stěžovateli vzbuzovat obavu z nebezpečí trestního stíhání a z tohoto důvodu tedy mohl (bez zákonného podkladu) odepřít výpověď. Dále policejní orgán podle okresního soudu opomenul poučit řádně stěžovatele, že právo odepřít výpověď se nevztahuje k výpovědi jako celku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obě rozhodnutí vycházejí z nesprávného výkladu povinností svědka podle §100 odst. 2 tr. řádu, přičemž nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97 dezinterpretují. Odepření výpovědi, jak nepřímo potvrdil i okresní soud, se vztahovalo ke skutečnostem, že stěžovatel (svědek) kupoval od obviněného drogy, tedy zcela jistě mohl tento nabýt dojmu nebezpečí trestního stíhání své osoby. Navíc by jej policejní orgán mohl obvinit z trestného činu nesplnění oznamovací povinnosti, neboť mu muselo být známo, že prodejem drogy se osoba takto jednající dopouští trestné činnosti. Dále má stěžovatel za to, že aplikovaný nález Ústavního soudu se nevztahuje právě na jeho případ, když zcela jednoznačně v přípravném řízení do úředního záznamu uvedl, že si kupoval od obviněného drogy. Usnesení okresního soudu, dovozuje závěrem stěžovatel, je zatíženo vnitřními rozpory, neboť na jedné straně připouští, že policejní orgán pochybil v otázce poučovací povinnosti, na straně druhé se jím instanční stížnost zamítá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Dle §97 tr. řádu je každý povinen se na předvolání dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Z §100 odst. 2 tr. řádu vyplývá, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč (§66 odst. 1 tr. řádu).
9. I když, jak podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je v řízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno na obecné svědecké povinnosti, jejíž splnění lze postupem v zákoně upraveným i vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny), která má hluboký historický základ.
10. Trestním řízením je přitom naplňována ústavně chráněná hodnota zajištění bezpečnosti a ochrany práv druhých, především pak osob poškozených trestným činem. V neposlední řadě má pak trestní řízení i preventivní a výchovný význam ve vztahu k eventuálním pachatelům další trestné činnosti. K zajištění hladkého a efektivního průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly účinnými prostředky, které umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání [srov. např. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)].
11. S ohledem na výše uvedené je pak na pořádkovou pokutu třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 tr. řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. např. nález ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000 (N 94/22 SbNU 311) nebo usnesení ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3101/11, pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž je obsah i aplikace §100 odst. 2 tr. řádu výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy při jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů [srov. např. nález ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04 (N 32/40 SbNU 265)]. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou přitom výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu).
13. V nálezu ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319) Ústavní soud konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§101 odst. 2 tr. řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi přitom nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen.
14. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci je tedy nutno vyložit z individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to se zřetelným důrazem na jeho ústavně právní zakotvení, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost.
15. Zároveň je však nutno zdůraznit, že proto, aby orgán činný v trestním řízení mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi, je nezbytné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí. Na pořádkovou pokutu je pak třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení [srov. přiměřeně např. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 tr. řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000 (N 94/22 SbNU 311)].
16. Zda je skutečně svědek oprávněn odepřít výpověď, je ponecháno - jak naznačeno výše - na posouzení orgánu činného v trestním řízení, který svědka má vyslechnout, a důvody, pro které chce svědek odepřít výpověď, musí tomuto orgánu sdělit. Takové sdělení je ovšem podmíněno konkrétními okolnostmi trestní věci, byť tyto nesmí být natolik konkrétní, aby to bylo v rozporu se smyslem ustanovení o právu odepřít výpověď [srov. k tomu přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1998 sp. zn. 4 Tz 68/1998 nebo Draštík, A. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, (§1 až 179h). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 905 a násl., §100].
17. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost se zřetelem k výše uvedenému a dospěl k závěru, že v daném případě postup orgánů činných v trestním řízení nebyl nezákonný a neporušil jeho ústavně garantovaná práva. Důvod se nachází především ve skutečnosti, že stěžovatel své obecné stanovisko o odmítnutí výpovědi blíže nezdůvodnil, přičemž ani v ústavní stížnosti nepředložil žádné relevantní argumenty, které by založily důvod pro odmítnutí podání svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 tr. řádu.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odepřel svědeckou výpověď z důvodu obavy, že by jej policejní orgán mohl obvinit pro trestný čin neoznámení trestného činu podle §368 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Tato obava je nicméně v případě stěžovatele lichá, což zřetelně vyplývá z vymezení skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
19. Další kritiku stěžovatel směřuje k otázce svého poučení ohledně podmínek odepření svědecké výpovědi podaného ze strany policejního orgánu.
20. Ústavní soud stěžovatelům v případech uložení pořádkové pokuty za odepření svědecké výpovědi vyhověl především tehdy, jestliže orgán ukládající pokutu před jejím uložením stěžovatele přiměřeně a srozumitelně nepoučil o tom, že nemohou odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v §100 odst. 2 tr. řádu mohli přivodit trestní stíhání [srov. např. nález ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04 (N 32/40 SbNU 265) nebo nález ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4642/12 (N 72/69 SbNU 267)].
21. V posuzovaném případě však šlo o odlišnou problematiku. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení policejního orgánu, jehož obsah není v ústavní stížnost zpochybněn, stěžovatel na dotaz policejního orgánu, zda se obává, že by svojí výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, neodpověděl, přičemž na odepření výpovědi trval i poté, co jej policejní orgán upozornil, že mu může být uložena pořádková pokuta.
22. Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že se mu dostalo nikoli zcela "vyčerpávajícího" poučení, což ostatně poznamenal již okresní soud, vystupuje do popředí skutečnost, že východiskem pro uložení pořádkové pokuty byla absence sdělení ze strany stěžovatele, z jakého důvodu podání výpovědi odepřel. Jinými slovy, stěžovatel nevyužil prostor pro srozumitelné ozřejmění svého postoje, proč v souvislosti s osobou obviněného Jiřího Trampoty odmítá vypovídat. Až na toto vyjádření stěžovatele (kdy možný způsob argumentace mu byl předestřen, srov. výše) by logicky navazovalo přesnější poučení ze strany policejního orgánu.
23. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu