ECLI:CZ:US:2018:3.US.3547.17.1
sp. zn. III. ÚS 3547/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Chánové, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2017 č. j. 32 Cdo 1387/2017-290 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 5 Cmo 3/2016-244 za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a GREENMAIL s. r. o., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se jako postupitel a procesní nástupce úvěrového věřitele České spořitelny a. s. domáhala proti stěžovatelce zaplacení částky 11 936 895,50 Kč s 24% úrokem z částky 9 998 802 Kč ode dne 1. 1. 1995 do zaplacení z titulu ručitelského závazku převzatého za úvěrového dlužníka Evu Tovačovskou, které byl dle úvěrové smlouvy ze dne 16. 9. 1993 poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 10 000 000 Kč splatný nejpozději jednorázovou splátkou dne 30. 6. 1994. Úvěrový dlužník uhradil s prodlením pouze úroky z úvěru za 4. čtvrtletí roku 1994.
3. Vedlejší účastnice jako právní nástupce konkursního věřitele byla v konkursním řízení vedeném na majetek Ing. Chána (bývalý manžel stěžovatelky) Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 94 K 18/96 jako zajištěný věřitel částečně uspokojena a proto vzala žalobu co do částky 1 938 093,50 Kč s příslušenstvím od 1. 1. 1995 do 14. 7. 1995 a podáním ze dne 23. 7. 2014 co do příslušenství za období 15. 7. 1995 až 11. 9. 1995 zpět. V rozsahu zpětvzetí žaloby bylo řízení zastaveno.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 7. 2014 č. j. 47 Cm 662/1995-148 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 9 998 802 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
6. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky odmítl její dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka předně spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v tom, že bylo obecnými soudy rozhodnuto v její neprospěch, aniž by se kterýkoliv ze soudů řádně vypořádal s jejími námitkami co do věcné příslušnosti soudů, aktivní legitimace věřitele, platnosti ručitelského závazku, nebo výší a způsobem vzniku dluhu a ručitelského závazku, a provedl v tomto smyslu stěžovatelkou navržené dokazování. Stěžovatelka tak má zejména za to, že byla její věc především odňata zákonnému soudci, když věcně příslušným a tedy obecným soudem stěžovatelky měl být v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 5, nikoliv tak Městský soud v Praze, a dále, že vedlejší účastnice coby vlastník pohledávky řádně neprokázala jednotlivý postup cesí pohledávky tak, aby bylo možné dospět k závěru, že se jedná o účastníka řízení, který je aktivně legitimován uplatit nárok dle postupnických smluv. Stejně tak byla nesprávně posouzena určitost ručitelského závazku, a tedy jeho platnost, a konečně nebylo provedeno množství stěžovatelkou navržených důkazů, tak aby byl správně zjištěn skutkový stav věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
12. Jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba úvodem poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
13. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud (a předtím i vrchní soud a městský soud) se řádně vypořádaly se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnily, proč některé ze stěžovatelkou navržených důkazů provedeny nebudou či proč jsou některé její námitky nepřípustné. V tomto ohledu je také třeba jednoznačně konstatovat, že - z hlediska ústavní konformity postupů obecných soudů - klíčová námitka stěžovatelky stran odnětí zákonnému soudci je zcela nedůvodná, když řízení ve věci bylo zahájeno dne 24. 1. 1995 a věcná příslušnost tehdy krajského obchodního soudu (dnes Městského soudu v Praze) jako soudu prvního stupně vyplývala z ustanovení §9 odst. 3 písm. b) podpísm. nn) a pp) o. s. ř. ve znění k datu zahájení řízení.
14. Stěžovatelka se dále ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím vrchním soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
16. Ústavní soud tedy zjistil, že postup vrchního soudu a Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (zvláště pak precizní výklad provedený vrchním soudem), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu