ECLI:CZ:US:2018:3.US.958.18.1
sp. zn. III. ÚS 958/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 3562/2017-202 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 12 Co 439/2014-168, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jindřišky Mrkvičkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2014 č. j. 27 C 132/2013-68 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala po stěžovateli zaplacení částky 439 535 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a stěžovateli nepřiznal náklady řízení (výrok II.) s odůvodněním, že stěžovatel ve svém právním oddělení disponuje dostatkem právně erudovaných zaměstnanců, a nebylo tak důvodu pro advokátní zastoupení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2016 č. j. 12 Co 439/2014-168 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů ve výši 31 980 Kč spočívající v zaplacených soudních poplatcích (výrok II.). Taktéž městský soud neshledal náklady stěžovatele jakožto statutárního města na jeho právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 3562/2017-202 jako nepřípustné odmítnuto s tím, že problematice účelnosti nákladů řízení spočívajících v úhradě advokátního zastoupení stěžovatelky se dovolací soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí v souladu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obvodní soud a městský soud pochybily, když přistoupily k aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž by stěžovateli umožnily se k tomuto zamýšlenému postupu soudu vyjádřit a případně vznést návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatel upozorňuje, že na základě obdobných námitek dříve napadl jiné rozhodnutí ve věci týchž účastníků, kdy Nejvyšší soud dovolání stěžovatele vyhověl a napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Postup dovolacího soudu tak současně porušuje i zásadu, že ve skutkově obdobných případech má být rozhodnuto stejně a případné odlišnosti mají být nalézacím soudem argumentačně vysvětleny. Stěžovatel si je vědom judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které statutární město nemá nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, nejsou-li dány skutečnosti zmíněné v těchto judikátech. Stěžovatel má za to, že právě v jeho věci existují okolnosti, které judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vymezila jako předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení za právní zastoupení statutárního města advokátem. Nejde totiž o běžnou správu majetku stěžovatele, ani o správu záležitostí svěřených stěžovateli příslušným právním předpisem, nýbrž o soukromoprávní spor vyvolaný vedlejší účastnicí ve věci vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků třetích osob jako veřejného prostranství. Stěžovatel se domnívá, že se jde o případ po právní stránce složitý, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebyly řešeny složité právní otázky. Judikatura k řešeným právním otázkám není dle stěžovatele zcela ustálena, když rozdílné právní závěry často přijímají i vrcholné soudy, tj. Nejvyšší soud a Ústavní soud. To dokládá i průběh řízení ve věci stěžovatele, kdy se soudy nemohly shodnout na řešení meritorních právních otázek sporu. K tomu přistupuje skutečnost, že podání dovolání je od 1. ledna 2013 vysoce formalizováno, a na jeho kvalitu jsou kladeny ty nejvyšší nároky. Závěrem stěžovatel odmítá názor dovolacího soudu, že požaduje-li stěžovatel alespoň přiznání hotových výdajů, nelze tomu vyhovět s ohledem na to, že k hájení svých práv zvolil jiný postup, a to zastoupení advokátem. Dle stěžovatele má na náhradu hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za úkon právní služby (procesní úkon v řízení) nárok každý účastník řízení ? je-li v řízení zastoupen advokátem, požaduje tento nárok skrze advokáta, není-li zastoupen, ve stejném rozsahu jej požaduje sám.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí ? z hlediska řádného procesu ? neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.
7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)], opakovaně již bylo řečeno, že povaha ? jen procesní ? soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně.
8. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 [N 189/51 SbNU 307)].
9. K podmínce náhrady toliko těch nákladů řízení, které lze považovat za náklady účelně vynaložené, pak Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde je úspěšným účastníkem řízení stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není zpravidla důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako nákladů účelně vynaložených [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)]. K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v případě, kdy jako účastník v řízení nevystupoval stát, ale územní samosprávný celek ? Hlavní město Praha, její městská část či jiné statutární město [viz nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115), nebo nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115)].
10. Ústavní soud však současně judikoval, že shora uvedená pravidla nelze aplikovat mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout k okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát či územní samosprávný celek) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územním samosprávným celkem, případně jde o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu, který si zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, jako adekvátní [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2049/11 ze dne 13. 5. 2013 (N 81/69 SbNU 339) nebo nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507)].
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně zpochybňoval závěr soudů, že v předmětné věci šlo o nikterak složitý standardní právní spor, k jehož vedení byl stěžovatel dostatečně personálně vybaven, a proto náklady na jeho zastoupení advokátem nebylo možno ve světle judikatury Ústavního soudu považovat za náklady účelně vynaložené. K této námitce je třeba především poukázat na závěry Ústavního soudu, obsažené v řadě jeho rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 ze dne 27. 12. 2011), kde Ústavní soud konstatoval, že občanský soudní řád ponechává otázku nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu. Jestliže pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup dle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
12. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy obvodní soud procesně úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal s poukazem na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, s tím, že stěžovatel má dostatek erudovaných zaměstnanců ve svém právním oddělení ve věci mnohonásobně řešené a analyzované, kde nebylo třeba udělovat plnou moc advokátovi. Taktéž dle městského soudu nebyla řešena výrazně složitá otázka, neboť bylo ve věci rozhodováno na podkladě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou sám stěžovatel také odkazoval. Dovolací soud s odkazem na svou judikaturu a nálezy Ústavního soudu uvedl, že přiznává-li soud nárok na náhradu nákladů vydaných na advokátní zastoupení statutárnímu městu, vyžaduje se, aby přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek) a přiblížil úvahy, pro něž by bylo v daném případě důvodné na takové náklady pohlížet jako na účelně vynaložené. Posuzovanou věc však Nejvyšší soud neshledal svým charakterem vybočující z oblasti agendy řešené stěžovatelem, a nedospěl tak k závěru o mimořádných okolnostech, jež by opodstatňovaly nezbytnost advokátního zastoupení, a tudíž i účelnost takto vynaložených nákladů.
13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť soudy s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu svůj závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených stěžovatelem na zastoupení advokátem ústavně souladným způsobem odůvodnily. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud zamítl žalobu vedlejší účastnice z důvodu, že subjektem pasivně legitimovaným měl být nikoli stěžovatel, nýbrž Městská část Praha 10. S tímto závěrem se městský soud neztotožnil a odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že osobou, která předmětné pozemky užívá, a je tak ve věci pasivně legitimovaná, je stěžovatel. Poté, co bylo jeho zrušující rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem, který měl úvahu městského soudu o pasivní věcné legitimaci stěžovatele za nesprávnou, městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Předmětem řízení tak byla otázka pasivní legitimace účastníka řízení, kterou nelze i přes rozdílné závěry městského soudu a Nejvyššího soudu považovat za problematiku natolik složitou, že by vyžadovala právní zastoupení stěžovatele advokátem.
14. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že složitost posuzované věci vyplývá mimo jiné z průběhu řízení, kdy docházelo nadřízenými soudy k rušení rozhodnutí a jejich vracení k dalšímu řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že ani zrušení soudního rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení některé z pro věc rozhodných otázek totiž samo o sobě nesvědčí o právní náročnosti či složitosti daného sporu, stejně tak stěžovatelem akcentovaná "specialita" dovolacího řízení vyznačujícího se krom dalšího požadavkem povinného zastoupení účastníka subjektem s právním vzděláním (§241 o. s. ř.) potřebu zvolit si nutně zástupce z řad advokátů neimplikuje. Nejvyšší soud také stěžovateli vysvětlil, v čem se daná věc odlišuje od věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 5047/2015, ve které dovoláním napadené rozhodnutí nespočívalo na otázce účelnosti vynaložení nákladů, a nelze proto usuzovat na odklon městského soudu od usnesení Nejvyššího soudu. Také těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
15. K námitce stěžovatele ohledně překvapivosti napadených rozhodnutí je třeba poukázat na to, že rozhodnutí soudů o nákladech řízení mohl stěžovatel předvídat, neboť důvody pro aplikaci závěrů obsažených v příslušných nálezech Ústavního soudu tu byly od počátku řízení, když vyplývaly ze specifického procesního postavení stěžovatele, který je územním samosprávným celkem. Soudy tedy nebyly povinny poskytovat poučení podle §118a o. s. ř., neboť důvody, které je vedly k nepřiznání náhrady nákladů zastoupení advokátem, vyplývají z nálezové judikatury Ústavního soudu, jež je obecně závazná [čl. 89 odst. 2 Ústavy; srov. např. nález ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191) nebo nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323)], veřejně přístupná a její znalost jak advokáty, tak dotčenými subjekty, je presumována.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje také na nesprávnost závěrů soudů ohledně náhrady hotových výdajů po 300 Kč za každý úkon právní služby, která stěžovateli dle jeho názoru náleží i v případě, kdy by nebyl zastoupen advokátem. Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.), ve kterém konstatoval, že je na soudech, aby v konkrétním případě, v němž bude stát proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně zastoupená strana, zvážily, zda je namístě, aby využily prostoru, který se pro ústavně konformní výklad §137 odst. 1 o. s. ř nabízí zejména díky demonstrativní povaze výčtu nákladů řízení. Při takovém zvažování je třeba, aby posoudily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální náhradu nezastoupenému účastníkovi řízení nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text advokátního tarifu, vyplývá v daném případě nerovnost rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny; zejména zda toto odlišné zacházení neznevýhodňuje v kontextu celého sporu právně nezastoupeného účastníka řízení, například proto, že částka paušální náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, či proto, že jde ze strany právně zastoupeného účastníka o zjevně šikanózní postup. Kdyby tyto podmínky byly naplněny, je namístě, aby za náklady řízení označily civilní soudy kromě nákladů vyjmenovaných v demonstrativním výčtu v §137 odst. 1 o. s. ř. také paušální náhradu výdajů, jež náleží advokátům podle §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
17. Jakkoli lze stěžovateli přisvědčit, že soudy pochybily, když se z tohoto pohledu otázkou (paušální) náhrady hotových výdajů nezabývaly, Ústavní soud uzavírá, že tato dílčí nesprávnost nemohla s ohledem na bagatelní částku náhrady hotových výdajů (300 Kč za jeden úkon právní služby) zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele způsobem, jenž by vyžadoval zásah Ústavního soudu.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh
zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu