ECLI:CZ:US:2018:4.US.1420.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1420/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele pplk. Ing. Milana Rajnocha, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 2 As 298/2017-28 za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policejního prezidia České republiky, Prvního náměstka policejního prezidenta, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a konečně také čl. 9 Listiny ve spojení s čl. 28 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím ředitele Letecké služby ve věcech služebního poměru ze dne 14. 5. 2013 č. 39/2013 byla podle §112 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), zamítnuta žádost stěžovatele o doplatek služebního příjmu za službu přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce 2010, v rozsahu 73,5 hodin v roce 2011 a v rozsahu 150 hodin v roce 2012.
3. Rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 4. 3. 2014 č. j. PPR-17925-8/ČJ-2013-990131 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. 9 Ad 13/2014-61 (dále jen "prvostupňový rozsudek") zamítl žalobu stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka, přičemž zejména označil za prokázaný rozsah přesčasových služeb v rozhodných letech a dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že práce přesčas byla vždy nařízena v důležitém služebním zájmu. Poukázal přitom na vymezení podmínek přesčasové práce v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j. 6 Ads 151/2011-126, č. 2823/2013 Sb. NSS, a ze dne 23. 5. 2013 č. j. 4 Ads 11/2013-41, č. 2900/2013 Sb. NSS, z nichž citoval. Důvody nařízení služby přesčas nebyly vymezeny jen rámcově, ale s mírou konkrétnosti umožňující posoudit nezbytnost jejího nařízení. Městský soud vyhodnotil poznatky o činnosti Letecké služby získané v průběhu správního řízení jako dostačující k posouzení situací běžného provozu a k odlišení mimořádných situací, které vyžadují nařízení přesčasové práce. Přitom vzal v úvahu i vyjádření účastníků řízení při jednání soudu. Vyslovil názor, že by plán mohl zohledňovat i určitou předpokládanou míru potřeby příslušníků pro mimořádné úkoly, ale pokud tomu tak není, nesvědčí to o žalobcem tvrzené poddimenzovanosti Letecké služby.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že tuto kasační stížnost zamítl a přisvědčil závěru městského soudu, že v daném případě byly dány důvody zákonnosti nařízení přesčasové služby, a to v dostatečné míře konkrétnosti jak rozsahu přesčasové služby, tak i co do důvodů jejího nařízení. Nejvyšší správní soud stejně tak přisvědčil úplnosti hodnocení důkazů vedlejším účastníkem. Rozhodnutí vedlejšího účastníka splňuje podmínky stanovené v §181 odst. 2 zákona o služebním poměru a stěžovatelovy výhrady proti zjištěním služebního funkcionáře jsou v poměrně obecné poloze, v žádném případě konkrétně nevyvrací, že by ten který evidovaný důvod byl nepravdivý, že rozkaz byl užit za situace, kdy výjimečná potřeba nebyla dána, nebo že by byla nepravdivě tvrzena kumulace důvodů. Nejvyšší správní soud je názoru, že městský soud nepochybil, když považoval skutková zjištění za dostatečná k závěru o tom, že služba přesčas byla stěžovateli nařizována v souladu se zákonnými podmínkami a že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo řádně podloženo i odůvodněno. Právní posouzení věci městským soudem je správné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem správních orgánů a správních soudů došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv. Stěžovatel dle svého přesvědčení byl de facto nucen bez nároku na odměnu pracovat přesčas, a to aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v zákoně. Ohledně dostatečného personálního zajištění daného útvaru stěžovatel namítá, že s ohledem na míru nařizované práce přesčas tento výpočet nemůže být za žádných okolností správný. Pokud by totiž tento výpočet odpovídal skutečnosti, a personální zabezpečení by bylo dostatečné, nemohlo by v žádném případě docházet k nařizování výkonu služby přesčas v míře, v níž k němu docházelo. Podle stěžovatele je zřejmé, že k nařizování práce přesčas docházelo jednoznačně z důvodu nedostatečného personálního obsazení útvaru. Stěžovatel pak nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího správního soudu, že veškerá služba přesčas byla stěžovateli nařizována v "důležitém zájmu služby", a to v souladu s §54 zákona o služebním poměru. Konkrétně totiž dle přesvědčení stěžovatele Leteckou službou prováděný a organizovaný výcvik, včetně leteckého simulátoru, nemůže být důvodem pro nařízení služby přesčas v souladu s §54 zákona o služebním poměru. Letecký výcvik je zcela nepochybně běžnou součástí služby u příslušného oddílu, když jeho nutnost vyplývá z přímo použitelných předpisů Evropské unie. Je tak běžnou součástí služby. Příslušník jej musí absolvovat a personální stav oddílu má být takový, aby z tohoto důvodu nemusela být dalšímu příslušníkovi nařizována práce přesčas. Letecký výcvik je a musí být řádně plánovaný, nejde o žádnou mimořádnou nebo náhlou událost. Je pravidelnou, nikoliv výjimečnou součástí služby. Ani jedna z těchto činností totiž nesplňuje podmínku výjimečnosti služby přesčas. O všech těchto skutečnostech totiž musel služební orgán předem vědět, že nastanou, a kdy nastanou. Je to totiž právě tento orgán, kdo organizuje a zajišťuje výcvik nebo nařizuje dovolenou, pročež má tyto nařídit tak, aby žalobce nebyl nucen pracovat přesčas.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že práce přesčas mu byla nařizována nikoliv z důvodů vzniku neočekávané situace, nýbrž v důsledku situací očekávaných a předem předpokládaných, tedy v rozporu s §54 zákona o služebním poměru. Nesplňovala totiž především kritérium výjimečnosti služby přesčas. Proto její výše tak nemohla být zohledněna v příjmu stěžovatele za výkon služby dle §112 odst. 1 zákona o služebním poměru, pročež žalobci vznikl nárok na doplatek služebního příjmu, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba úvodem poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i městský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele i jím odkazovanou judikaturou.
14. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud po posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů shledává, že oba soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud (srov. body 11 až 16 napadeného rozsudku) i městský soud (srov. str. 11 až 15 rozsudku městského soudu) posuzovaly spornou otázku zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j. 6 Ads 151/2011-126, č. 2823/2013 Sb. NSS, a ze dne 23. 5. 2013 č. j. 4 Ads 11/2013-41, č. 2900/2013 Sb. NSS). Při posouzení argumentace správních soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu