ECLI:CZ:US:2018:4.US.1502.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1502/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. L., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018, č. j. 3 Tdo 1426/2017-52, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2017, sp. zn. 10 To 54/2017, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2017, č. j. 7 T 7/2015-1818, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozsudku, kterým jej Krajský soud v Hradci Králové uznal vinným: 1. z trestného činu pohlavního zneužívání (§242 odst. 1, 2 trestního zákona), 2. pokusu zločinu pohlavního zneužití (§187 odst. 1 trestního zákoníku), 3. zločinu znásilnění [§185 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. a) trestního zákoníku] a přečinu ohrožování výchovy dítěte (§201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], 4. přečinů šíření pornografie [§191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku] a ohrožování výchovy dítěte [§201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], odsoudil jej za to k úhrnnému testu trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou a uložil mu povinnost zaplatit poškozeným v souhrnu 350 000 Kč.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil výrok o vině pod bodem 1., celý výrok o trestu a příslušnou část výroku o náhradě škody, nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou, zprostil jej obžaloby pro skutek pod bodem 1., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; v ostatním zůstal rozsudek nedotčen. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, které ve věci rozhodly opakovaně. Krajský soud v Hradci Králové jej třikrát uznal vinným a odsoudil jej (rozsudky ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 7 T 7/2015-964, ze dne 29. dubna 2016, č. j. 7 T 7/2015-1225, a ze dne 6. prosince 2016, č. j. 7 T 7/2015-1574), třikrát Vrchní soud v Praze usneseními (ze dne 16. února 2016, sp. zn. 10 To 9/2016, ze dne 16. června 2016, sp. zn. 10 To 56/2016, a ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 10 To 6/2017) rozsudky zrušil a věc krajskému soudu vrátil - poté následovala napadená rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasí s důvody odmítnutí dovolání, poukazuje na přetrvávající pochybnosti, namítá nesprávné hodnocení důkazů a porušení kontradiktornosti řízení (viz sp. zn. II. ÚS 29/06 a Pl. ÚS 25/13), vytýká Nejvyššímu soudu i striktní přístup k dovolání (viz sp. zn. I. ÚS 55/04) a namítá nedostatečné odůvodnění neprovedení navržených důkazů (sp. zn. II. ÚS 418/03). Podle stěžovatele musí být odsuzující rozsudek vystavěn na dostatečně zjištěných skutečnostech, zejména chybí-li přímý důkaz i doznání (sp. zn. I. ÚS 670/05). Nastane-li situace "tvrzení proti tvrzení", musí soud rozhodnout mimo jakoukoliv pochybnost (sp. zn. I. ÚS 733/01 či IV. ÚS 335/05), aby bylo jasno, jak, kdy a zda vůbec se skutkový děj odehrál; případné pochybnosti je nutno vyložit jen ve prospěch obviněného (sp. zn. III. ÚS 2042/08 nebo I. ÚS 375/06), což se nestalo.
Pro uvedené skutečnosti stěžovatel namítá zásah do svých ústavních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který se zabývá tvrzeným porušením běžných práv fyzických osob jen tehdy, zjistí-li, že byla porušena základní práva nebo svobody zaručená ústavním zákonem - ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily základní zaručená práva stěžovatele.
Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů a je přesvědčen o "komplotu" okolí proti jeho osobě. Jak je ze všech rozhodnutí ve věci zřejmé, v průběhu řízení byl stěžovatel již dříve zproštěn 5. bodu obžaloby pro zánik trestnosti a vrchní soud opakovaně vrátil věc k dalšímu řízení proto, že ne všechny jeho dříve uložené pokyny nalézací soud provedl. Přestože v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze konstatuje, že ani v posledním rozsudku nalézací soud nenaplnil zcela jeho očekávání, bylo již možné procesně-formální vady nahradit postupem odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze tak s ohledem na zásadu in dubio pro reo zprostil stěžovatele obžaloby pod bodem 1., neboť jen tak bylo možno odstranit rozpor mezi výpovědí poškozené a znaleckými posudky; současně však odvolací soud konstatoval správnost závěrů týkajících se skutků pod body 2., 3. a 4. Odvolací soud považuje za správný výrok o náhradě škody, který krajský soud řádně neodůvodnil.
Přes uvedené "rozpory" jsou podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, popisují, z čeho soudy vycházely a jaké učinily závěry, o nichž neexistují žádné důvodné pochybnosti. Rozsudky splňují zákonem kladené požadavky a jsou přezkoumatelné, je z nich patrné z jakých důkazů soudy vycházely a proč neprovedené důkazy považovaly za nadbytečné. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou opakováním jeho obhajoby i opravných prostředků, aniž by svědčily o tvrzeném zásahu do jeho zaručených práv. Stěžovatel byl své osobní svobody zbaven z důvodů a způsobem, který zákon předvídá (čl. 8 Listiny), neboť jeho jednání naplnilo požadavky trestného činu (čl. 39 Listiny), aniž by byla porušena presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Podle s čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, nikoliv jen Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s touto zásadou a jeho rozhodnutí odpovídá příslušné judikatuře Ústavního soudu k této otázce.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu