ECLI:CZ:US:2018:4.US.1963.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1963/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. R., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, P. O. Box 5, Vinařice, právně zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Liškou, advokátem, se sídlem Petra Bezruče 1357, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018 č. j. 14 To 209/2018-33 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. března 2018 č. j. 6 PP 38/2018-23, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 6. června 2018, jež trpěla formálními vadami a byla proto doplněna dne 6. srpna 2018, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nerespektovaly při svém rozhodování ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásadu nulla poena sine lege ve smyslu čl. 39 Listiny.
II.
Stěžovatel (dále též "odsouzený") byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 6 T 27/2011 a rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. 8 T 120/2015 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Konec výkonu trestu odnětí svobody připadá na den 27. ledna 2020. Po výkonu poloviny trestu požádal odsouzený o podmíněné propuštění.
Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 9. března 2018 č. j. 6 PP 38/2018-23 byla žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal odsouzený stížnost.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2018 č. j. 14 To 209/2018-33 stížnost odsouzeného zamítl.
III.
Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje jednak proti důvodům, na jejichž základě trestní soudy dovodily, že se od odsouzeného nedá očekávat, že v budoucnu povede řádný život a dále stěžovatel namítá porušení zásady materiální pravdy a volného hodnocení důkazů. Ve vztahu k prvnímu argumentu, a to k zákonné podmínce předpokladu vedení řádného života (§88 odst. 1 trestního zákoníku) stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/2010 ze dne 12. května 2011 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2503/2016 ze dne 4. října 2016), z níž vyplývá, že prognóza vedení řádného života v budoucnu se vztahuje do budoucnosti a na její nedostatek nelze usuzovat jen z důvodu minulého chování odsouzeného. Jde prý dle názoru stěžovatele o dvojí přičítání stejného, což je zakázáno, neboť toto odporuje principu ne bis in idem. Stěžovatel trestním soudům vytýká, že splnění podmínky vedení řádného života odmítly výhradně na základě jeho trestní minulosti.
K otázce nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocení obecnými soudy odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000, přičemž má za to, že nedošlo k opatření dostatku aktuálních podkladů k rozhodnutí o podmíněném propuštění.
Dále pak stěžovatel trestním soudům vytýká, že svým rozhodnutím fakticky vyloučily možnost jeho podmíněného propuštění, což neodpovídá zákonným podmínkám pro odsouzené, a to ani recidivistů.
Ve zkratce lze uvést, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce proti hodnocení předchozí trestné činnosti stěžovatele soudem prvního stupně při posuzování podmínky podmíněného propuštění, tedy zda lze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a v polemice s hodnocením předložených důkazů.
IV.
Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se otázkou aplikace §88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve (k tomu například rozhodnutí ze dne 22. března 2011 sp. zn. III. ÚS 611/00, ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 15. června sp. z. II. ÚS 468/14 a ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. II. ÚS 2222/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažené v aplikovaném ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a neexistuje příliš velké riziko jeho recidivy.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10, na nějž stěžovatel též odkazuje), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2299/10).
V dané věci již prvostupňový soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně 11 záznamů v rejstříku trestů), ale i na dalších skutečnostech. Z nich bezpochyby vyčnívá fakt, že jde o pachatele, na nějž bylo působeno již více druhy trestů, a jenž se i po podmíněném propuštění dopustil dalšího trestného činu, za nějž si stěžovatel v současnosti odpykává trest odnětí svobody. Dle názoru soudu je riziko recidivy značné a přípis jeho matky či záruka spolku Akademie daňového řízení s. z., jež ani nebyla soudu doložena, nemůže toto riziko zmírnit, pokud odsouzený v minulosti opakovaně selhal a uchýlil se k páchání další trestné činnosti.
Krajský soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že samotná skutečnost, že se odsouzený dokáže ve výkonu trestu chovat kladně, ovšem z jeho chování není zřejmá snaha o nápravu, nelze vedení řádného života v případě podmíněného propuštění očekávat. Odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 2014 sp. zn. IV. ÚS 3304/14 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 3891/16), v nichž Ústavní soud konstatoval, že nelze hovořit o porušení ústavní zásady ne bis in idem či zásady dvojího přičítání v případě, kdy žadatel o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody již selhal a opět se dopouštěl trestné činnosti.
Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy protiústavního pochybení nedopustily. Trestní soudy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele a provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu