ECLI:CZ:US:2018:4.US.2435.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2435/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2071/20, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 8 Tdo 368/2018-39, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 12 To 168/2017-1199 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. července 2017 č. j. 16 T 50/2016-1121, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 7. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 3 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1 390 Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že v době od března roku 2012 do 30. 6. 2015 v rodinném domě, kde žil společně se svou družkou poškozenou L. K. a jejími dvěma nezletilými syny z předchozího vztahu a poté také s jejich společným synem, který se narodil roku XX, poškozenou a její rodinu včetně nezletilých synů opakovaně po předchozích hádkách, které zpravidla sám vyvolával, bezdůvodně napadal a urážel. Asi po roce společného soužití ji začal fyzicky napadat údery rukou do obličeje a hlavy, a to i v době jejího těhotenství, tahal ji za vlasy a v jednom případě se poškozená udeřila hlavou o zem. Poškozená opakovaně utrpěla podlitiny, odřeniny na rukou a kolenech, nevyhledala však nikdy lékařské ošetření vyjma dne 22. 11. 2014, kdy byla ošetřena poté, co ji stěžovatel udeřil zezadu rukou do hlavy v oblasti ucha a způsobil jí zranění spočívající v perforaci bubínku vpravo. Dále jí působil těžkosti spočívající v uzamknutí dveří do domu a zákazu vstupu do něj, ve vysypání cukroví do dřezu, ve vypnutí topení a ponechání poškozené s dětmi v domě bez topení a teplé vody, ve vypínání elektřiny, v opakovaném zablokování mobilního telefonu poškozené a kontrole a přeposílání její komunikace na mobilním telefonu či v povolení užívání některého vybavení domácnosti (televizor, bazén) poškozenou a jejími dětmi jen s jeho svolením. Poškozená si proto v červnu roku 2015 zajistila nové bydlení a dne 30. 6. 2015 se za asistence Policie České republiky ze společného obydlí odstěhovala. Z odůvodnění rozsudku plyne, že vinu stěžovatele dovodil okresní soud z podrobné a přesvědčivé výpovědi poškozené L. K., jejíž věrohodnost je podpořena znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie vypracovaným znalkyní PhDr. Evou Havašovou, a současně výpověď poškozené koresponduje s téměř všemi ostatními důkazy. Konkrétně tvrzení poškozené podporují svědecké výpovědi nezletilých synů poškozené, u nichž také výše zmíněná znalkyně dospěla k závěru o jejich celkové věrohodnosti, dále výpovědi rodinných příslušníků poškozené a jejích kamarádek, zajištěná a doložená elektronická komunikace obsahující mj. popis některých útoků stěžovatele a fotografie několika zranění poškozené, a lékařské zprávy týkající se zranění pravého ucha poškozené. Okresní soud vysvětlil, proč nepřisvědčil výpovědi stěžovatele a jeho matky, které jediné odporují výše popsanému komplexu do sebe zapadajících důkazů, přičemž důvodem je, že v těchto výpovědích je patrná snaha o zamlčování podstatných skutečností a zkreslená interpretace jednotlivých událostí. Další provedené důkazy okresní soud vyhodnotil jako nesvědčící o vině ani nevině stěžovatele, konkrétně svědecké výpovědi sousedů a dalších svědků, kteří nezaznamenali žádné závadové soužití stěžovatele a poškozené a o věci tak nic nevěděli. Dále výpověď PhDr. Rejtharové a jí vypracovaná zpráva Manželské a rodinné poradny Centra sociální pomoci a služeb o.p.s., která není svým obsahem stejná jako výpověď poškozené (ale není s ní v rozporu) a lze z ní usuzovat, že se spíše jednalo o konfliktní soužití partnerů, avšak poškozená vysvětlila, z jakého důvodu PhDr. Rejtharové nesdělila kompletní informace. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, různá zdravotnická odvětví, specializace klinická psychologie vypracovaný PhDr. Květoslavou Dostálovou na osobu stěžovatele hodnotil okresní soud tak, že sice neprokazuje, že by byl stěžovatel osobností agresora, ale znalkyně nedospěla k závěru, že by předmětné jednání bylo v příkrém rozporu s jeho osobnostními charakteristikami. Další důkazy jako úřední záznamy Policie České republiky ohledně asistence při stěhování poškozené, kamerový záznam pořízený stěžovatelem při stěhování, listiny z opatrovnického spisu a z přestupkového spisu, fotografie a zvukové nahrávky předložené obžalovaným a kamerový záznam zachycující dílčí část konfliktu mezi poškozenou a stěžovatelem souvisí dle hodnocení okresního soudu s projednávaným skutkem pouze okrajově a nelze z nich činit ve spojení s ostatními důkazy žádné závěry. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel se předmětného jednání dopustil, přičemž usoudil, že se jednalo o týrání, jímž se obecně rozumí zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které dotčená osoba pociťuje jako těžké příkoří. K jednání přitom docházelo po dobu přesahující tři roky a to nejméně jednou za měsíc, později téměř každodenně, poškozená přitom byla osobou stěžovateli blízkou a žila s ním ve společném obydlí. Na místě tudíž bylo kvalifikovat zjištěné jednání jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které odůvodnil tak, že dokazování v nalézacím řízení bylo provedeno neúplně a došlo k nesprávnému vyhodnocení jednání stěžovatele, kdy správně měla být opakovaně vyslechnuta poškozená ke skutečnostem jím tvrzeným a namítaným, tj. k obsáhlým výpisům ze SMS komunikace, videozáznamu incidentu mezi ním a poškozenou a audionahrávkám. Zejména zmíněný videozáznam incidentu je klíčovým důkazem, který vyvrací naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a prokazuje, že se jedná o vzájemné partnerské potyčky. Dále stěžovatel ve svém odvolání rozporoval závěry znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Havašovou, k čemuž jako přílohu odvolání připojil písemné posouzení psychologem a bývalým znalcem PhDr. Tomášem Novákem, a uvedl, že měl být vypracován doplněk ke znaleckému posudku. Stejně tak měl výhrady ke znaleckému posudku PhDr. Dostálové. Stěžovatel současně poukázal na nevěrohodnost výpovědí poškozené a jejích nezletilých synů. Na základě doplnění dokazování by měl soud dospět k závěru, že se nejednalo o trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti, ale o vzájemné potyčky se střídáním rolí agresora a oběti.
4. Krajský soud však odvolání podle §256 trestního řádu zamítl s tím, že neshledal v předcházejícím řízení jakákoli pochybení, okresní soud správně zjistil skutkový stav, ten také správně právně kvalifikoval a svůj postup logicky vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Krajský soud nezjistil pochybení při provádění důkazů, kdy provedené důkazy byly zcela dostatečné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K rozporované věrohodnosti poškozené a jejích synů poukázal na znalecký posudek PhDr. Havašové, která tyto osoby označuje za věrohodné. Hodnocení důkazů provedené okresním soudem celkově považuje za adekvátní, správné a řádně odůvodněné a na toto odůvodnění odkazuje. Ke znaleckému zkoumání uvedl, že nepochybuje o správnosti závěrů obou renomovaných znalkyň, které nemůže nijak zpochybnit písemné posouzení psychologa a bývalého znalce PhDr. Nováka, jemuž krajský soud nepřikládá žádnou důkazní hodnotu. Krajský soud poukázal na to, že odvolací námitky se shodují s námitkami uplatňovanými již v řízení před okresním soudem, který se s nimi v rozsudku podrobně vypořádal. Okresní soud také nepochybil, když dále nedoplňoval dokazování či neopakoval již provedené důkazy.
5. Stěžovatel se s usnesením krajského soudu neztotožnil a podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K nesprávnému právnímu posouzení skutku mělo dojít tak, že se soudy nezabývaly otázkou, zda došlo k naplnění znaku "týrání", které poškozená osoba pociťuje jako "těžké příkoří", stanoveného u tohoto trestného činu. Z konstatovaného skutkového stavu těžké příkoří nevyplývá a nebyly provedeny důkazy ke zjištění toho, zda takto poškozená svou situaci vnímala nebo vůbec vnímat mohla s ohledem na její aktivitu a iniciaci jednotlivých potyček. Stěžovatel v dovolání poukázal na chladnokrevné a taktické jednání poškozené v souvislosti s řízením o péči o jejich společného syna, kvůli kterému zamlčela díl své viny. Pokud by bylo možné chápat situaci jako týrání, pak by se muselo jednat o týrání vzájemné. V dovolání stěžovatel namítal také nedostatečnost provedeného dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Jediným objektivním důkazem ve věci je zpráva PhDr. Rejtharové, které poškozená bezprostředně po rozhodném období sdělila, že se na fyzických šarvátkách podíleli oba partneři. Nedošlo k jasnému rozdělení rolí agresora a oběti, jejich konflikty se naopak vyznačovaly střídáním těchto rolí a nebyly tak naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Dále jednání stěžovatele i poškozené nepřekročilo rámec obvyklého narušení rodinných vztahů a jednostranná kriminalizace analogického jednání partnerů je v rozporu s právem a porušením zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatel v dovolání také označil za nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání jako činu trvajícího, přestože toto jednání vykazovalo znaky činu pokračujícího sestávajícího z jednotlivých skutků, které ovšem mohly dosáhnout nejvýše intenzity přestupku. K pochybení došlo i tím, že bylo přihlédnuto při ukládání trestu jako k přitěžující okolnosti k tomu, že čin byl páchán ke škodě osoby blízké a po delší dobu, přestože se jedná o okolnosti, které jsou zákonným znakem trestného činu. V replice na vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel poukázal na silné genderové stereotypy v rozhodování soudů a v tomto vyjádření státního zástupce a vyjádřil přesvědčení, že soudní rozhodování je zjevně ovlivněno společenskou objednávkou a předsudky. V posuzovaném případě tedy došlo vlivem společenských stereotypů k přehlížení násilí páchaného údajnou poškozenou vůči němu.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 11. 4. 2018 dovolání stěžovatele odmítl. Své rozhodnutí pečlivě odůvodnil a zprvu připomněl, že v dovolání nelze namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění, kdy Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů prvního a druhého stupně a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení, když stěžovatel své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Značná část dovolacích námitek stěžovatele (směřujících do rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů) tak nemohla z pohledu uplatněného dovolacího důvodu obstát, protože ve skutečnosti se stěžovatel domáhal jednak odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy prvního a druhého stupně, v důsledku toho pak změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až v důsledku těchto odlišných skutkových zjištění dovozoval nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nejvyšší soud připomněl, za jakých podmínek lze připustit v dovolacím řízení zásah do skutkových zjištění v souladu s judikaturou Ústavního soudu, tj. v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, kdy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, z odůvodnění okresního soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé. Okresní soud řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, podrobně se zabýval argumenty stěžovatele a uvedl, proč nepovažuje za potřebné provádět další dokazování. K dovolacím námitkám stěžovatele týkajícím se genderové podjatosti poznamenal Nejvyšší soud, že jsou také nepřípustnými námitkami proti skutkovým zjištěním, přesto se k nim považuje za vhodné vyjádřit. S ohledem na pečlivé hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené a dalších důkazů nelze učinit závěr, že by se okresní soud nezabýval také jednáním právě poškozené a na dané námitky stěžovatele je třeba nahlížet jako na projev nespokojenosti se závěry soudů ohledně jeho protiprávního jednání. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení dále podrobně zabýval znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 trestního zákoníku a vysvětlení pojmů společné obydlí, osoba blízká, týrání, trvající trestný čin a pojmu "po delší dobu" dle §199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a shrnul, že dovolací argumentace týkající se otázky naplnění znaku "týrání" není opodstatněná. Zjištěné jednání stěžovatele popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu (viz bod 2 tohoto usnesení) bylo nepochybně týráním, stěžovatel se svou družkou nakládal zle psychicky i fyzicky, choval se k ní nadřazeně, hrubě, necitelně, tohoto jednání se dopouštěl ve stupňující se intenzitě po delší dobu, a to i v době jejího těhotenství a také v přítomnosti jejích nezletilých synů. Poškozená jednání stěžovatele pociťovala jako těžké příkoří, kdy krom bolesti fyzické dle skutkových zjištění pociťovala velký psychický tlak, v jehož důsledku nemohla spát, bylo jí špatně od žaludku a trpěla bušením srdce. Dle závěru znalkyně PhDr. Havašové její psychické obtíže odpovídají příznakům posttraumatické poruchy a syndromu týrané osoby. S ohledem na takové závěry pak Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajícím se porušení zásady subsidiarity trestní represe a toho, že se mělo jednat o čin pokračující a nikoli trvající. V závěru napadeného usnesení se Nejvyšší soud vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatele směřujícími k nesprávnému užití přitěžujících okolností, kdy vysvětlil, že i tyto byly použity správně.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Základní pochybení v celém trestním řízení spatřuje stěžovatel v tom, že nedošlo k rozlišení jednostranného a vzájemného násilí mezi partnery. Obecně soudy neprovádí dokazování ke zjištění toho, zda se skutečně jedná o násilí jednostranné s jasným rozdělením rolí agresora a oběti nebo o vzájemné násilí, kdy se tyto role střídají anebo jsou agresory oba partneři zároveň. Soudy oproti tomu hodnotí pouze jednostranná obvinění ze strany ženy s předsudkem, že muž je pachatel. Muži jsou tak stigmatizováni a v nyní posuzovaném případě se jedná o typické zneužití vzájemných verbálních a fyzických útoků partnerů ke kriminalizaci muže. Současně šlo v této věci o zneužití trestního řízení poškozenou k získání výhody v rámci řízení o péči o nezletilé dítě stěžovatele a poškozené. Podstatné je, že se nemůže jednat o domácí násilí, když se na konfliktech mezi partnery podílí oba dva, přičemž v této věci mnoho důkazů včetně svědecké výpovědi synů poškozené svědčí o tom, že se jednalo o vzájemné partnerské potyčky a mezi poškozenou a stěžovatelem nebyly jasně rozděleny role agresora a oběti. Stěžovatel podrobně popisuje rozdíly mezi týráním osoby žijící ve společném obydlí a párovým násilím, uvádí statistické údaje a poukazuje na silné genderové stereotypy v rozhodování soudů. Soudní rozhodování je ovlivněno společenskou objednávkou a předsudky, kdy ke kriminalizaci jednání dochází u mužů ve výrazně vyšším procentu, než je reálný výskyt těchto negativních jevů. Bylo to právě vlivem společenských stereotypů, že bylo v řízení přehlíženo násilí poškozené vůči stěžovateli, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání stěžovatele jako trestného činu. Prokázání, že se údajná oběť nedopouštěla sama násilí na pachateli, musí být integrální součástí prokázání viny, tedy nade vši rozumnou pochybnost musí být prokázáno, že se poškozená fyzického a psychického násilí nedopouštěla.
8. Stěžovatel tvrdí, že ve věci soudy dospěly ke skutkovým závěrům v extrémním nesouladu s důkazy anebo bez důkazu, dále došlo ve věci k opomenutí důkazů a skutek byl nesprávně právně posouzen, respektive byla přisouzena trestnost takovému jednání, které dle zákona trestným činem není. Pokud jde o skutková zjištění, konkrétně nesprávně soudy učinily závěr, že se jednalo o jednostranné násilí ze strany stěžovatele, přestože to rozporuje výpověď synů poškozené, svědectví Mgr. Rejtharové, videozáznam incidentu mezi stěžovatelem a poškozenou a znalecký posudek PhDr. Dostálové. Dále soudy nesprávně vyhodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, byť znalecký posudek PhDr. Havašové konstatuje pouze obecnou věrohodnost a tu dále vyvrací fakt, že poškozená soudu lhala o tom, že stěžovatele nikdy nenapadla, výpovědi "svědků obžaloby", kterým evidentně poškozená zatajovala své chování vůči stěžovateli, předkládání informací o trestním řízení v řízení o péči o dítě prokazující účelovost a rozpory ve svědeckých výpovědích, zejm. ve výpovědích poškozené a jejích dětí. Nesprávným skutkovým zjištěním je také to, že výpovědi "svědků obžaloby" jsou věrohodné a korespondují s výpovědí poškozené, když tito svědci pouze reprodukují to, co jim řekla poškozená, a dále to, že výpověď matky stěžovatele je nevěrohodná, když toto nevyplývá z žádného důkazu a soud hodnotil tuto výpověď jako nevěrohodnou podle předem připraveného genderově determinovaného scénáře. Ohledně opomenutých důkazů stěžovatel poukázal na to, že v řízení byly nesprávně odmítnuty audionahrávky s odůvodněním, že byly pořízeny bez potřebného souhlasu, nebyl proveden opětovný výslech poškozené, aby mohla být konfrontována s rozpory ve své výpovědi. Odmítnutí provedení těchto důkazů bylo nedostatečně odůvodněno a současně se soud nesprávně vypořádal s důkazem videonahrávky incidentu mezi poškozenou a stěžovatelem, kdy z tohoto důkazu soud neučinil žádné skutkové zjištění, ačkoli ho obhajoba označila za klíčový k prokázání vzájemného násilí. Dále okresní soud nesprávně a bez náležitého odůvodnění odmítl návrhy na doplnění dokazování spočívající ve vypracování doplňku znaleckého posudku PhDr. Havašové nebo vypracování revizního znaleckého posudku, což odůvodňuje to, že její závěry byly zpochybněny jiným psychologem, dále v provedení výslechu konzultanta znalkyně, sociální pracovnice Hany Grogerové, rodičů bývalého manžela poškozené a dalších svědků. Opomenutým důkazem je taktéž řada dalších neúspěšných trestních oznámení podaných poškozenou na stěžovatele pro stalking nebo únos dítěte. S ohledem na výše uvedené mělo být předmětné jednání právně posouzeno jinak, soudy se však vůbec nezabývaly otázkou, zda bylo násilí jednostranné nebo vzájemné, přestože postavení této otázky najisto je zcela zásadní pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
10. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutím všech soudů, které dosud ve věci rozhodovaly, a to zjednodušeně proto, že žádný z těchto soudů nerozhodl o stěžovatelově nevině. Ten se dle své argumentace zásadně neztotožňuje s tím, že jeho jednání, pro které byl odsouzen, lze posoudit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 trestního zákoníku a že by se tedy v jeho vztahu s poškozenou vyskytovalo tzv. domácí násilí. Naopak je stěžovatel přesvědčen, že se mezi ním a poškozenou jednalo o vzájemné či "párové" násilí. Stěžovatel v řízení využil řádných i mimořádných opravných prostředků a jeho argumentace se od počátku řízení až do stadia nyní posuzované ústavní stížnosti v podstatě nezměnila. Takový postup je samozřejmě legitimní a nelze mu procesně nic vytknout, ovšem nelze přijmout argument stěžovatele, že nedošlo v řízení ze strany soudů k dostatečnému rozlišení jednostranného a vzájemného násilí mezi partnery a že soudy se touto otázkou nezabývaly, když právě k námitkám stěžovatele se soudy opakovaně a pečlivě s touto otázkou vypořádaly. Ve skutečnosti jde o to, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry, které soudy stran této otázky učinily, přestože na těchto nelze shledat ničeho závadného. To samo o sobě však nemůže představovat zásah do základních práv stěžovatele, neboť z práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou nelze inferovat právo na úspěch ve věci či právo na rozhodnutí podle představ stěžovatele [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)], jak ostatně uvedl také Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
14. Lze shrnout, že stěžovatel se neztotožňuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a v důsledku tohoto také s jejich právním hodnocením. Přitom Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně připomněl ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která vymezuje zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak existenci opomenutých důkazů a dále skutkových zjištění učiněných v nesouladu s provedenými důkazy.
15. O opomenuté důkazy se přitom jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Tyto podmínky však nejsou splněny v posuzovaném případě, kdy zamítnutí návrhu na doplnění dokazování (a to opětovným výslechem poškozené a výslechem dalších svědků uváděných stěžovatelem, zejm. sociální pracovnice a rodičů bývalého manžela poškozené, revizní znalecký posudek a listinné důkazy týkající se pozdějších trestních oznámení) bylo řádně odůvodněno (viz str. 10 napadeného rozsudku okresního soudu). Částečně se tak dle okresního soudu jednalo o důkazy nadbytečné, neboť poškozená již před soudem vypovídala a ostatní svědci mohli disponovat pouze zprostředkovanými informacemi od osob, které již vyslechnuty byly. Dále se jednalo o důkazy, které nemají vztah k posuzovanému jednání s ohledem na to, že se týkají doby pozdější. K zamítnutí návrhu na doplnění či vypracování revizního znaleckého posudku okresní soud zcela dostatečně uvedl, že znalecké závěry jsou přesvědčivé a nebyly rozporovány žádným jiným relevantním důkazem. Krajský soud nadto taktéž dostačujícím způsobem doplnil, že tyto znalecké závěry renomované soudní znalkyně nemohou být zpochybněny vyjádřením psychologa, které si nechal vypracovat stěžovatel. Pokud jde o audionahrávky pořízené při rozhovorech s Hanou Gregorovou a PhDr. Havašovou, tyto byly dle odůvodnění rozsudku okresního soudu částečně neprovedeny jednak (tedy ne výlučně) z důvodu jejich nezákonného pořízení a také z již výše uvedeného důvodu neexistence vztahu k posuzovanému jednání stěžovatele s ohledem na jejich časové zařazení. Byť je nutno poznamenat, že pro učinění jednoznačného závěru o nezákonnosti pořízeného důkazu by bylo vhodné v rozhodnutí soudu podrobněji popsat úvahy, které soud k tomu závěru vedly [srov. usnesení ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841)], podstatné je, že soud své rozhodnutí o neprovedení tohoto důkazu logicky odůvodnil, a to nikoli výlučně stručným odkazem na nezákonnost pořízení tohoto důkazu. Posledním opomenutým důkazem je pak dle stěžovatele videonahrávka incidentu mezi poškozenou a stěžovatelem, který neměl být soudem hodnocen vůbec, přestože byl řádně proveden. Ani s tímto závěrem se nelze ztotožnit, neboť okresní soud jednak důkaz částečně hodnotí již na str. 10 napadeného rozsudku, kde uvádí, že videonahrávka nezachycuje konflikt od jeho počátku, ani do jeho konce. A v návaznosti na to na str. 11 a 12 napadeného rozsudku tento důkaz hodnotí jako nevypovídající o vině či nevině stěžovatele, neboť s projednávaným skutkem souvisí pouze okrajově.
16. Celkově lze označit způsob, jakým se okresní soud vypořádal s neprovedením dalších důkazů a s hodnocením provedeného důkazu videonahrávky, za logický, řádný a odpovídající judikatuře Ústavního soudu. Tyto důkazy nelze označit za opomenuté.
17. Stěžovatel poté namítá, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že některá skutková zjištění byla učiněna v nesouladu s provedenými důkazy, respektive bez jakéhokoli podkladu v provedeném dokazování, což mělo za následek nesprávné právní hodnocení případu (a v důsledku odsouzení stěžovatele). Obecně lze skutková zjištění považovat za chybná, pokud byla učiněna v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387), nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17 a další]. Ani taková pochybení však v nyní posuzovaném případě nelze shledat.
18. Po přezkoumání napadených rozhodnutí je naopak nutno učinit závěr, že skutkový stav byl řádně zjištěn a žádné ze skutkových zjištění uvedených na str. 10 ústavní stížnosti nebylo učiněno v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud jde o to, že bylo prokázáno, že násilí bylo pácháno ze strany stěžovatele a nejednalo se o "párové násilí", Ústavní soud neshledal, že by v řízení cokoli tento závěr vyvracelo. Existence případných nahodilých incidentů a vzájemných hádek bez dalšího nemůže znamenat, že se jednalo o vzájemné násilí. Jak sám stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, zásadní je, že ve vztahu domácího násilí dochází k trvalému rozdělení rolí agresora a oběti, tedy ve vztahu je dlouhodobě přítomna určitá nerovnováha, což ovšem neznamená, že ojedinělá vzájemná potyčka či hádka může takovou závadovou dynamiku vztahu ovlivnit. V tomto ohledu je nutno poukázat na znalecké závěry PhDr. Havašové, která psychické obtíže poškozené hodnotí jako příznaky posttraumatické poruchy a syndrom týrané osoby (viz str. 14 usnesení Nejvyššího soudu). V řízení byly provedeny důkazy svědčící o tom, že stěžovatel jednal ve smyslu uvedeném ve výroku rozhodnutí, které byly řádně hodnoceny (viz str. 10 a 11 rozsudku okresního soudu), stejně tak byly hodnoceny důkazy odporující úsudkům na vinu stěžovatele a důkazy, které dle soudu nebyly pro vinu či nevinu stěžovatele vypovídající. Soud se podrobně zabýval i věrohodností jednotlivých svědků a veškeré hodnotící úvahy nalézacího soudu jsou v odůvodnění rozhodnutí popsány řádně, logicky a ve vzájemných souvislostech. Nutno dodat, že krajský soud i Nejvyšší soud také zkoumaly hodnocení důkazů provedené okresním soudem, které shledaly za plně adekvátní a Ústavní soud proto v tomto ohledu dále odkazuje na odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí.
19. Jak podrobně vysvětlil Nejvyšší soud, k závěru o nesprávném právním posouzení by bylo možné dospět až sekundárně poté, co by soudy shledaly, že došlo k pochybením, pokud jde o zjišťování skutkového stavu, tedy že nalézací soud učinil skutkové závěry v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. S odlišným hodnocením důkazů, jak je předestírá stěžovatel, se však neztotožnil ani Ústavní soud a nic tak nenaznačuje, že by byla věc nesprávně právně posouzena. V tomto ohledu je nutno opět odkázat na pečlivé odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
20. Pokud jde o velmi obsáhlý popis tvrzené diskriminace a stigmatizace mužů při soudním rozhodování ve věcech domácího násilí, případně obecněji ve věcech týkajících se násilí na ženách, nutno uvést, že řešení tohoto problému není úkolem Ústavního soudu při této konkrétní kontrole ústavnosti. V této věci totiž byla v řízení před obecnými soudy spolehlivě prokázána vina stěžovatele a rozhodnutí soudů byla řádně a logicky odůvodněna. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 3 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu