ECLI:CZ:US:2018:4.US.2461.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2461/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Jiřího Nováka a 2) Jolany Novákové, zastoupených JUDr. Radkem Coufalem, AK Coufal, Georges & partners s.r.o., sídlem Lidická 693/5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017 č. j. 33 Cdo 1673/2016-1039, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 28 Co 6/2014-978 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 5. 2013 č. j. 6 C 75/2002-875, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Okresní soud Brno - venkov (dále jen "okresní soud") shora označeným ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli č. 1 jako žalovanému zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 3 602 906,20 Kč s úroky z prodlení (výrok I.) a co do částky 1 360 219,10 Kč s úroky z prodlení žalobu vůči stěžovateli č. 1 zamítl (výrok II.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 4 963 125,30 Kč s úroky z prodlení po stěžovatelce č. 2 (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VII.).
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. tak, že částku 3 602 906,20 Kč s úroky prodlení jsou povinni zaplatit oba stěžovatelé společně a nerozdílně (výrok I.), ve výroku II. a ve výroku III. co do částky 1 360 219,10 Kč s úroky z prodlení rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VI.).
Žalobcem byl v předmětném sporu právní nástupce obchodní společnosti, která prováděla pro stěžovatele stavební práce, přičemž sporný dluh představovaly neuhrazené faktury za stavební práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání (s výjimkou výroku II.). Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedené závěry pak dovolací soud zdůvodnil.
V částech dovolání, v nichž stěžovatelé odvolacímu soudu vytýkají, že postupoval nesprávně při stanovení přiměřené ceny díla a že nesprávně posoudil jejich nárok z titulu odpovědnosti zhotovitele za vady díla, nebylo dle dovolacího soudu specifikováno, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud v těchto otázkách odchýlit, popř. jaký jiný ze zbývajících tří předpokladů přípustnosti dovolání mají v tomto směru za naplněný. Absence těchto údajů považoval Nejvyšší soud za kvalifikovanou vadu.
II. Tvrzení stěžovatelů
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Podle stěžovatelů soudy nepostupovaly nestranně a dostatečným způsobem se nezabývaly argumenty vznášenými stěžovateli v průběhu řízení, majícími zcela zásadní význam na postavení stěžovatelů a výsledek sporu.
Stěžovatelé rekapitulují jednotlivá rozhodnutí i obsah vlastních tvrzení v řízení před obecnými soudy, tvrdí, že kdyby se soudy dostatečně zabývaly jejich argumentací, pak by musely dojít k závěru, že nebyla dána aktivní legitimace na straně vedlejšího účastníka (žalobce), neboť pohledávka, která mu měla být postoupena, neexistovala, smlouva o postoupení pohledávky je dle stěžovatelů neplatná, stejně tak nebylo platně učiněno ani oznámení o postoupení pohledávky.
Stěžovatelé též rozporují závěry soudů ohledně stanovení ceny díla (stavebních a rekonstrukčních prací), neboť cena díla byla stanovena nesprávně průměrem cen vycházejících ze dvou znaleckých posudků a jednoho odborného vyjádření, přičemž nebyla zohledněna skutečnost, že dílo vykazovalo vady. Stěžovatelé tvrdí, že odmítnutí dalšího dokazování založilo protiústavní vadu tzv. opomenutých důkazů.
Stěžovatelé taktéž rozporují odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s jeho argumentem, že stěžovatelé sice zpochybňují právní posouzení věci, avšak procesně neregulérním způsobem, tj. na základě vlastní verze skutku. Stěžovatelé tvrdí, že v rámci podaného dovolání neuvedli jakkoli odlišný skutkový stav, než uváděli u soudu odvolacího a není zřejmé, proč soud dovozuje opak.
K výhradě Nejvyššího soudu ohledně částečné vadnosti dovolání v části vytýkající odvolacímu soudu, že postupoval nesprávně při stanovení přiměřené ceny díla a že nesprávně posoudil jejich nárok z titulu odpovědnosti zhotovitele za vady díla, stěžovatelé uvádějí, že "je naprosto nepřípustné, aby soud v rámci usnesení o odmítnutí dovolání vytýkal stěžovatelům, že nezdůvodnili přípustnost dovolání o skutečnostech, kterými jsou stanovení ceny díla a nároky z vadného plnění, které jednak stěžovatelé v rámci přípustnosti dovolání evidentně uvádět nechtěli, navíc se jedná o skutkové věci, které, jak si [jsou] stěžovatelé plně vědomi, nemůžou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani založit. Rovněž je nepřípustné to, aby soud z uvedeného vyvozoval následky v podobě hledání důvodů pro odmítnutí dovolání".
Stěžovatelé připomínají, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu jsou námitky stěžovatelů převážně skutkového charakteru, resp. jsou založeny na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. Tvrzení stěžovatelů, že kdyby se soudy dostatečně zabývaly jejich argumentací, pak by musely dojít k závěrům, které předestírají stěžovatelé, je fakticky žádost o další instanční přezkum skutkových a navazujících právních závěrů obecných soudů a prosazování vlastní skutkové verze.
Zde musí Ústavní soud připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Soud prvého stupně se však dle názoru Ústavního soudu dostatečně s argumentací stěžovatelů vypořádal, jeho právní závěry (s. 9 - 12 napadeného rozsudku) korespondují se skutkovými zjištěními (s. 5 - 9 napadeného rozsudku) a nelze hovořit o jakémkoli extrémním nesouladu, resp. o nemožnosti uvedené právní závěry ze skutkových zjištění učinit. Soud prokázal existenci ústní smlouvy o dílo, byl sjednán předmět díla (stavební rekonstrukce), práce byly provedeny a částečně též zálohově uhrazeny. Nebyla však sjednána cena plnění. Tu pak soud určil jako cenu obvyklou na základě dvou znaleckých posudků a jednoho odborného vyjádření. Nezohlednění vad díla soud zdůvodnil tím, že nebyly vytknuty řádně a včas. Uvedené závěry nelze s ohledem na provedené důkazy považovat za jakkoli svévolné.
Stejně tak odvolací soud dostatečně reagoval na nové námitky stěžovatelů ohledně neexistence postoupení pohledávky, tedy ohledně tvrzené absence aktivní legitimace žalobce. Odvolací soud se podrobně s argumentací stěžovatelů ohledně tvrzeného neplatného postoupení pohledávky vypořádal (s. 18 - 19 napadeného rozhodnutí) a nelze mu tak vytýkat, že by jeho rozhodnutí bylo zatíženo protiústavní vadou nedostatečného odůvodnění.
Stěžovatelé tvrdí, že odvolacím soudem nebyly vypořádány všechny stěžovateli zmíněné judikáty, resp. že soud vycházel pouze z judikatury nepřiléhavé. Stěžovatelům je sice nutno přisvědčit, že se soud opravdu nezabýval každým namítaným judikátem zvlášť, zároveň však nelze souhlasit s tím, že by se soudem citovaná judikatura Nejvyššího soudu k projednávaným námitkám nevztahovala, resp. že by závěry soudu o existenci pohledávky, resp. o jejím platném postoupení byly nezdůvodnitelné či excesivní. Soud citoval judikaturu týkající se právě potřeby určitosti pohledávky jako podmínky pro její platné postoupení a námitku absence aktivní legitimace žalobce tak dostatečně vypořádal.
K otázce platnosti postoupení pohledávky lze navíc dodat, že též z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě pochybností je vždy dávána přednost platnosti smluvních ujednání (resp. právních jednání obecně) před jejich neplatností. Jak výslovně uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157), "základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy".
Pokud jde o tvrzenou vadu tzv. opomenutého důkazu, ani zde nelze stěžovatelům přisvědčit. Soud není povinen každý navržený důkaz provést, musí se s ním však vypořádat a zdůvodnit, proč jej neprovedl. Soud prvého stupně i soud odvolací zdůvodnily, proč je další dokazování neúčelné, resp. že v situaci, kdy má soud ohledně ceny provedeného díla (stavebních prací) k dispozici dva znalecké posudky a jedno odborné vyjádření je již schopen rozhodnout o obvyklé (resp. přiměřené) ceně plnění. K tvrzení, že neprovedení důkazu dalším znaleckým posudkem vedlo k tomu, že nebyly v ceně zohledněny vady díla, soudy jasně uvedly, že vady nebyly vytknuty řádně a včas, takže z nich plynoucí nárok nelze stěžovatelům přiznat, přičemž nový posudek by na věci nic nezměnil. Též odvolací soud vyšel z toho, že soudní určení přiměřené ceny na základě tří odborných vyjádření je s ohledem na skutkovou složitost situace adekvátní, eliminuje extrémy a může se blížit spravedlivému určení ceny.
Pokud jde o tvrzenou protiústavnost rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, ani zde nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelům, že by napadené rozhodnutí porušilo jejich ústavně zaručená práva.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že v rámci podaného dovolání neuvedli jakkoli odlišný skutkový stav, než uváděli u soudu odvolacího a není zřejmé, proč dovolací soud dovozuje opak, je nutno dodat, že dovolací soud opak nedovozuje a nikterak netvrdí, že by snad stěžovatelé změnili v dovolání svá skutková tvrzení. Naopak dovolací soud poměrně jasně konstatuje, že právní otázky, které mají být předmětem posouzení dovolacího soudu, musí vycházet ze skutkových závěrů předchozího řízení, neboť dovolací soud skutkovou instancí není. Pokud tedy dovolací soud uvedl, že stěžovatelé sice formálně zpochybňují právní posouzení věci, avšak na základě vlastní verze skutku (tedy nikoli těch skutkových závěrů, ke kterým dospěly v předchozím řízení soudy prvého a druhého stupně), je mu nutno přisvědčit a v jeho závěrech nelze spatřovat pochybení.
Dovolací soud též dostatečně vyložil, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud jde o tvrzené neplatné postoupení pohledávky. Stejně tak vyložil, že smlouva o postoupení pohledávky nemusí být neplatná jen proto, že je postupovaná pohledávka nesprávně vyčíslena. Vypořádal se též s námitkou týkající se tvrzené neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu tvrzené absence povinných náležitostí smlouvy.
Dovolací soud tedy dostatečně zdůvodnil, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, tak jak tvrdili v dovolání stěžovatelé. Z hlediska ústavně zaručeného práva na přístup soudu je nutno připomenout, že posouzení toho, zda je splněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu představuje určité (kvazi)meritorním posouzení dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 33/17 ze dne 7. 2. 2017, či sp. zn. II. ÚS 2818/16 ze dne 6. 9. 2016) a nelze jej tedy srovnávat např. s nepřípustností návrhu dle zákona o Ústavním soudu.
Uvádí-li stěžovatelé, že jakékoli porušení ústavních práv odvolacím soudem je uplatnitelné i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, je možno mu přisvědčit, podstatně však také je, že dovolání musí být zároveň přípustné. V nyní posuzovaném případě však dovolací soud poměrně podrobně zdůvodnil, že dovolání přípustné není a s judikaturou předestřenou stěžovateli v dovolání se vypořádal.
Pokud shledal dovolací soud dovolání stěžovatelů v jedné části vadným z důvodu nevymezení podmínek přípustnosti dovolání, i zde nelze spatřovat v jeho rozhodnutí porušení ústavních práv stěžovatelů. Stěžovatelé v dovolání sice vymezili jeho přípustnost ve vztahu k určitým otázkám, na které dovolací soud reagoval, zároveň však ve vztahu k otázce stanovení ceny díla a nároků z vadného plnění sami uvádějí, že jde o skutečnosti, které "jednak v rámci přípustnosti dovolání evidentně uvádět nechtěli, navíc se jedná o skutkové věci, které, jak si jsou stěžovatelé plně vědomi, nemůžou přípustnost dovolání založit". Pak však nelze nijak zpochybnit, bylo-li dovolání právě v této argumentační části shledáno jako vadné.
Ústavní soud nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatelů a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu