ECLI:CZ:US:2018:4.US.2688.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2688/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 40, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. března 2017 č. j. 39 P 115/2008-2631 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 28 Co 236/2017- 2679, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti A. Městské části Praha 5, se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1381/4 a B. D. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
P. Z. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "otec") v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila ústavně zaručená práva, a to právo rodiče na péči o děti a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 9, čl. 14 odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte), přičemž zasáhla i do jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušila i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilých dětí A. Z. a V. Z. Matkou dětí je D. Z. Manželství rodičů bylo rozvedeno v roce 2013.
Protože rodiče dětí se nejsou s to dohodnout o výchově a výživě dětí, probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") vleklé a velmi konfliktní opatrovnické řízení, v němž jsou děti zastoupeny opatrovníkem - Městskou částí Praha 5. Ve věci bylo vydáno několik meritorních soudních rozhodnutí o výchově a výživě a desítky procesních rozhodnutí, týkajících se výkonu rozhodnutí, včetně několika rozhodnutí o uložení pokuty za zmařené či neuskutečněné styky s dětmi. Vydaná soudní rozhodnutí jsou oběma rodiči napadána opravnými prostředky. O úpornosti soudní pře svědčí i ta skutečnost, že spisy soudních instancí obsahují již několik tisíc listů.
Soudní rozhodnutí, vydaná v opatrovnické věci, napadl stěžovatel již dříve několika ústavními stížnostmi, které byly Ústavním soudem vesměs odmítány pro zjevnou neopodstatněnost. Stalo se tak usneseními sp. zn. II. ÚS 2330/09, I. ÚS 3021/12, IV. ÚS 1127/14, I. ÚS 126/16 a I. ÚS 4183/16 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx).
O dvacátém třetím a dvacátém čtvrtém návrhu otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neuskutečněný styk otce s nezletilým V. rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 9. března 2017 č. j. 39 P 115/2008-2631 mj. tak, že matce uložil za neuskutečněný styk otce s nezl. V. v časovém termínu dne 27. 10. 2016 pokutu ve výši 1 000 Kč a za neuskutečněný styk otce s nezl. A. dne 16. 9. 2016 pokutu ve výši 2 000 Kč, celkem tedy pokutu ve výši 3 000 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 21. 6. 2017 č. j. 28 Co 236/2017-2679 k odvolání matky změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh otce, aby byl nařízen výkon rozhodnutí a aby matce byla uložena pokuta za neuskutečněný styk, zamítl.
Odvolací soud akceptoval odvolání matky, v němž uvedla, že otce o pozdějším příjezdu ke styku s nezl. V. informovala textovou zprávou, aniž jí otec odpověděl. Odvolací soud dále konstatoval, že v prvním případě šlo o uskutečnění styku jen na základě dohody rodičů v období školních prázdnin. Matka tedy nemohla nerespektovat soudní rozhodnutí. Ve druhém případě v uvedeném termínu nezl. A. u otce byla, nedodržela jen stanovený čas, což podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za zmařený styk.
III.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti zejména odvolacímu soudu vytýká, že změnou usnesení obvodního soudu prý bylo "opět stěžovateli znemožněno dosáhnout pravidelného styku s nezl. V. a nezl. A.". Stěžovatel tvrdí, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že styk ve zmiňovaném termínu byl uskutečněn na základě dohody rodičů, prý nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soudem zmiňovaná dohoda prý není součástí opatrovnického spisu. Usnesení odvolacího soudu tak prý ve svém odůvodnění porušuje ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., a tím i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Z výše uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že odvolací soud "pokračuje ve svých rozhodnutích, evidentně zaměřených proti otci, bez ohledu na nezletilé" a podporuje prý matku v bránění styku stěžovatele s nezletilými. Právní závěry uvedené v usnesení odvolacího soudu jsou prý v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že matka má na výchovu nezl. A. špatný vliv, spočívající v nedostatečné kontrole a velmi benevolentním přístupu k její výchově, s čímž otec zásadně nesouhlasí. Stěžovatelova možnost výchovně působit na výchovu nezl. A. je jen velmi omezená v důsledku značně zúženého styku s ní.
Ústavnímu soudu stěžovatel vytýká, že se v dřívějších odmítavých rozhodnutích "nevypořádal s tím, z jakého důvodu odvolací soud zcela odmítl stěžovatelem navržené důkazy (znalecký posudek, návrh na odborné vyšetření nezl. A., fotografie nezletilých a korespondence rodičů, prohlášení dědečka a rozhodnutí Městské části Praha 6)".
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti oběma usnesením, tedy proti usnesení obvodního soudu a odvolacího soudu a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového se však v posuzovaném opatrovnickém řízení nestalo, právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo porušeno.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu ze strany Ústavního soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12, či nález ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13). Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou důkladně a přesvědčivě odůvodněna a netrpí žádnými protiústavními deficity.
Argumentace stěžovatele v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny.
Námitky směřující zejména proti napadenému usnesení odvolacího soudu, které je především předmětem ústavní stížnosti (usnesení soudu prvního stupně žádné konkrétní výtky stěžovatel neadresuje) shledal Ústavní soud za nedůvodné. Ostatní námitky, které se týkají údajné podjatosti odvolacího soudu a nedostatků v důkazním řízení, nejsou a nebyly předmětem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo, a proto se jimi Ústavní soud nemohl zabývat.
Ke stěžovatelově námitce tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud pouze na okraj poznamenává, že v řízení před soudem prvního stupně účastníci žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesli a jednání před odvolacím soudem bylo konáno bez nařízení jednání.
Ústavní soud s ohledem na obsah projednávané ústavní stížnosti konstatuje, že stížnost je pouhou polemikou s provedeným dokazováním, resp. se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, což svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
Nad rámec řečeného Ústavní soud poznamenává, že důvody uváděné stěžovatelem v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty jsou ve své podstatě často malichernostmi (týkají se např. vhodného oblečení či sportovní výbavy dětí; takovéto záležitosti se řeší ve "standardních" rodinách rozumnou domluvou mezi rodiči s dětmi, nikoliv soudním sporem).
Stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzené negativní projevy v chování nezletilé dcery A. (údajné útěky z domova, potulky v nevhodném prostředí) jsou zajisté politováníhodné, avšak nemají žádnou souvislost se soudními rozhodnutími o uložení pokut matce, napadenými ústavní stížností a Ústavní soud se jimi nemůže zabývat.
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné protiústavní porušení zákonných zásad, ovládajících postup soudů v soudním řízení, ani vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu