ECLI:CZ:US:2018:4.US.2703.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2703/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavla Kučery, zastoupeného Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Jungmanova 23/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 29 Cdo 1545/2017-283, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016 č. j. 12 Cmo 53/2016-247 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2015 č. j. 50 Cm 64/2013-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ve věci žalobce Davida Mencla (dále jen "žalobce") proti žalovanému (dále jen "stěžovatel") mimo jiné ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. 3. 2013 č. j. 50 Cm 64/2013-17, a to co do povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 441 697 Kč, 6% úrok z částky 441 697 Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 472 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 47 328 Kč. Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl. Učinil tak proto, že dovolání neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. judikaturu Nejvyššího soudu, a to např. sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013, 29 Cdo 2488/2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13, III. ÚS 695/14, IV. ÚS 1407/14, IV. ÚS 266/14, IV. ÚS 3548/14 a I. ÚS 891/15).
Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního procesního vývoje v souzené věci uvedl, že se "soudy obou stupňů námitkami žalovaného nezabývaly, při posuzování věci postupoval formalisticky" a že "rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na právním výkladu, který je již překonán jakožto formalistický".
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud připomíná, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Stěžovatel se však i v ústavní stížnosti uchyluje především k polemice se závěry Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nepodává žádnou argumentaci a v navíc v závěru ústavní stížnosti žádá "aby před rozhodnutím samotným dovolací soud rozhodnul o odkladu vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 Cm 64/2013 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 53/2016"; tedy, aniž by vzal na zřetel, že podává ústavní stížnost a nikoliv dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z citovaného stanoviska dále vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu