ECLI:CZ:US:2018:4.US.2717.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2717/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Alexandry Musilové, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem ve Brně, Lidická 57, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 Co 237/2017-481, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 4. 2017, č. j. 20 C 80/2012-456, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, Ladislava Bělíka a Martiny Kuchařové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastníci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě domáhali proti stěžovatelce náhrady škody ve výši 741 956 Kč, která měla vzniknout na jejich nemovitosti v důsledku stavební činnosti prováděné v bezprostřední blízkosti stěžovatelkou. Vedlejší účastnici v průběhu řízení vzali žalobu ohledně zaplacení 405 899,50 Kč částečně zpět a okresní soud řízení v tomto rozsahu zastavil usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 20 C 80/2012-408. Stěžovatelka v řízení vznesla kompenzační námitku proti zbývajícímu nároku, jelikož na vlastní náklady 336 056,50 Kč odstranila následky vzniklé škody.
Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 20 C 80/2012-456, žalobu po částečném zastavení řízení zamítl (I.), uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení 116 593 Kč (II.), vedlejším účastníkům povinnost nahradit náklady státu 8309 Kč (III.) a stěžovatelce povinnost nahradit náklady státu 24 926 Kč (IV.). Nalézací soud dospěl k závěru, že žalobě nebylo možné vyhovět, neboť stěžovatelka škodu již fakticky nahradila. Vedlejší účastníci byli v řízení úspěšní ze 75 %, stěžovatelka byla úspěšná v rozsahu 15 % a 10% podíl na vzniku škody nesla vyšší moc, což se mj. projevilo v rozhodnutí o poměrné části náhrady nákladů řízení, které měla stěžovatelka zaplatit vedlejším účastníkům.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 Co 237/2017-481, potvrdil rozsudek nalézacího soudu s výjimkou výroku II., který doplnil o povinnost vedlejších účastníků zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 69 580 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci vzali částečně žalobu zpět, aniž by uvedli důvod jejího zpětvzetí, čímž procesně zavinili zastavení řízení ohledně zaplacení částky 405 899,50 Kč, a proto stěžovatelce podle §146 odst. 2 o. s. ř. měla náležet náhrada nákladů řízení v rozsahu uvedené částky.
Proti oběma rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 9. 8. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a do práva na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelka zejména namítá, že jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení i přes to, že žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta a stěžovatelka byla v řízení plně úspěšná. Vedlejší účastníci mohli během řízení vzít žalobu zpět v celém rozsahu, neboť jim byla škoda stěžovatelkou reparována již v roce 2013.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost svým obsahem směřuje pouze proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí, nikoli vůči meritu sporu. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně - tak, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že se obecné soudy zabývaly posuzovanou věcí vyčerpávajícím způsobem a logicky dospěly k závěru o zamítnutí žaloby a poměrném úspěchu jednotlivých účastníků řízení v daném sporu, což se promítlo v nákladových výrocích napadených rozhodnutí. Je nutné kvitovat korekturu rozsudku soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu, kterou byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení od jeho zahájení do částečného zpětvzetí žaloby. Obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily své závěry, proč byla stěžovatelka v řízení úspěšná pouze v rozsahu 15 %. Byla to stěžovatelka, která (vyjma 10% podílu působení vyšší moci) zavinila vznik škody. Jediným důvodem, proč byla žaloba zamítnuta, byla skutečnost, že škoda již byla nahrazena. Jinými slovy, žaloba byla důvodná, avšak v průběhu řízení byl nárok vedlejších účastníků řízení uspokojen. Za takové situace nelze hovořit o plném procesním úspěchu stěžovatelky.
Postupem Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Znojmě nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu