ECLI:CZ:US:2018:4.US.3257.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3257/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele: Sluneční CZ družstvo se sídlem v Praze 10, Flájská 3214/4, zastoupeného JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 32 Cdo 915/2018-1071, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 126/2015-701, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014, č. j. 38 Cm 18/2007-862, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Ing. Mileny Markové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Hradci Králové provedl u původních žalobců daňové kontroly v období 2001-2003, v rámci kterých zjistil nedostatky ve vedení účetnictví, zejména v nesprávně vedené účetní skladové evidenci zboží (kontrola korunou). V důsledku rozporu účetní evidence s právními předpisy doměřil finanční úřad původním žalobcům za rozhodné období daň z příjmů fyzických osob, daň z přidané hodnoty a uložil jim i daňové penále ve výších 8248 Kč, 126 841 Kč, 440 027 Kč a 120 911 Kč.
Tři původní žalobci v postavení podnikatelů se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhali po žalované (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 1 308 730 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měla vedlejší účastnice způsobit nesprávným prováděním účetních prací. Žalobní nárok se skládal z doměřených daní a daňového penále. Původní žalobci tvrdili, že uzavřeli s vedlejší účastnicí v červenci roku 2000 ústní smlouvu na komplexní provádění účetních prací a zpracování daňových přiznání. Vedlejší účastnice podle původních žalobců prováděla všechny účetní práce spojené s jejich podnikatelskou činností, zpracovávala i účetní evidenci skladových zásob zboží (kontrola korunou) a provedla rekonstrukci účetnictví za rok 1999 u žalobkyně c); u zbylých dvou žalobců za rok 2000.
Krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 29. 3. 2010 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit původním žalobcům 135 459 Kč, 440 027 Kč a 120 911 Kč, vše s příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice vedla skladovou evidenci metodou kontroly korunou chybně, což bylo příčinou doměření daňové povinnosti a uložení daňového penále. Jako škodu nalézací soud označil pouze vyměřená daňová penále, nikoli doměřenou daň, neboť původní žalobci by v případě řádně vedeného účetnictví měli zaplatit daň vyšší.
K odvolání zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 203/2010-427, rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost s odůvodněním, že zejména nebylo dostatečně zjištěno porušení povinnosti vedlejší účastnicí a nebyla prokázána příčinná souvislost jednání vedlejší účastnice se vznikem škody.
Následně krajský soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 38 Cm 18/2007-862, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dospěl zejména k závěru, že v původní žalobci neprokázali konkrétní obsah ústní dohody s vedlejší účastnicí o vedení evidence skladových zásob a provádění kontroly korunou, z níž by vyplývala povinnost, kterou podle nich měla vedlejší účastnice porušit a která vedla ke vzniku škody.
Původní žalobci podali proti zamítavému rozsudku krajského soudu odvolání. Vrchní soud usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 126/2015-971, připustil, aby z řízení vystoupili původní žalobci a aby na jejich místo nastoupil stěžovatel, na kterého původní žalobci postoupili žalované nároky. Poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 126/2015-701, potvrdil zamítavý rozsudek krajského soudu, neboť se ztotožnil s jeho závěry a považoval jej za věcně správný.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2018, č. j. 32 Cdo 915/2018-1071, odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť v něm nebyly řádně vymezeny důvody jeho přípustnosti a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům vrchního a krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 30. 9. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a ústavně garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména namítá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání formalisticky a chybně. Postup nalézacího soudu považuje stěžovatel za překvapivý, neboť nevyhověl návrhu žalující strany na ustanovení znalce z oboru ekonomie - účetnictví, aniž by svůj postup vysvětlil, a předložený znalecký posudek Ing. Josefa Michálka považoval pouze za listinný důkaz. Odvolací ani dovolací soud tuto procesní vadu nenapravily. Zásah stěžovatel spatřuje rovněž v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatelova argumentace je především projevem nesouhlasu se závěry obecných soudů; přednesenou argumentací tak činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti obecných soudů - nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Nalézací i odvolací soudy se meritem věci zabývaly vyčerpávajícím způsobem, učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele i vedlejší účastnice a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily v ústavně konformních mezích.
V posuzované věci je klíčové, že původní žalobci ani stěžovatel neprokázali v řízení před obecnými soudy existenci sjednané povinnosti vedlejší účastnice, která měla být porušena a která by zapříčinila vznik škody (neexistence příčinné souvislosti). Škodou v tomto případě bylo možné rozumět pouze ekvivalent k vyměřenému daňovému penále, neboť doměřená daňová povinnost plynula pro původní žalobce ze zákona.
Nebylo-li však prokázáno, že mezi původními žalobci a vedlejší účastnicí byla uzavřena dohoda o provádění komplexních účetních prací ani o vedení evidence skladových zásob, nebylo možné dospět k závěru o porušení povinnosti plynoucí z takové dohody. Chybí-li porušení povinnosti, není možné shledat v neexistujícím jednání příčinu vzniku škody. Proto i doplnění dokazování ve vztahu k výši škody bylo irelevantní a obecné soudy nepochybily, jestliže neprovedly důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomie - účetnictví; s otázkou údajného opomenutí důkazů se také odpovídajícím způsobem vypořádaly.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12). Navíc v nyní posuzované věci se obecné soudy zabývaly výši nákladů řízení dostatečně a v ústavně právních mezích.
S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu