ECLI:CZ:US:2018:4.US.3433.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3433/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Hrtúse, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 74/2017-27 ze dne 8. 8. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 98/2015-36 ze dne 10. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Stěžovatel se ve správním soudnictví domáhal přezkumu správního rozhodnutí odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 7. 7. 2015 č. j. KUJI 47057/2015, sp. zn. OUP 202/2015 Ši-2, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod, stavebního úřadu, ze dne 19. 3. 2015 č. j. ST/523/2013/Ve, JID: 20267/2015/muhb. Tímto správním rozhodnutím došlo k prodloužení platnosti územního rozhodnutí ze dne 16. 2. 2011 č. j. ST/1225/2010/Ve, kterým stavební úřad umístil stavbu nazvanou "1/38 Havlíčkův Brod - jihovýchodní obchvat" na pozemcích v katastrálních územích Havlíčkův Brod, Termesivy, Suchá u Havlíčkova Brodu a Šmolovy u Havlíčkova Brodu, mj. též na pozemcích stěžovatele.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") správní žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu poté ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ignorováním námitek stěžovatele. V důsledku toho pak dle stěžovatele došlo k porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 Listiny.
Podle stěžovatele se napadené rozsudky nevypořádaly s argumentačními tvrzeními stěžovatele - někdy zcela a někdy nedostatečně. Svým postupem tak vytvořily prostor pro libovůli.
Stěžovatel zejména zpochybňuje závěry soudů o tom, že nárůst dopravy nepředstavuje podstatnou změnu podmínek v území, která by vyžadovala aktualizaci stanovisek EIA. Upozorňuje na to, že skutečná produkce emisí je vyšší, než jsou uváděné hodnoty či přípustné limity, což soudy nebraly v potaz.
Stěžovatel dále tvrdí, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo též akceptací "konkludentních" podkladových stanovisek ze strany soudů. Stěžovatel požadoval ve správní žalobě přezkum podkladových stanovisek, což však dle něj soudy neučinily. Tvrzení Nejvyššího správního soudu, že krajský soud konkludentně daná stanoviska dotčených orgánů fakticky přezkoumal a neshledal na jejich postupu nic závadného, stěžovatel zpochybňuje a tvrdí, že je v rozporu ze skutečností. Podle stěžovatele jde o odmítnutí přístupu k soudní ochraně, neboť správní soudy ignorovaly jeden z podstatných žalobních bodů. Navíc jde o projev libovůle, neboť postup soudů není vůbec odůvodněn nebo je odůvodněn v příkrém rozporu s realitou.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by postupem správních soudů došlo k "odmítnutí přístupu k soudní ochraně", resp. "k ignorování námitek stěžovatele". Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud, který některé závěry krajského soudu korigoval, se s námitkami stěžovatele vypořádaly, byť odlišným způsobem, než požadoval stěžovatel. Právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu stěžovateli nebylo upřeno, přičemž je zjevné, že daná ústavní práva negarantují samotný úspěch ve sporu, resp. nárok na souhlas s argumentací stěžovatele.
Postup správních soudů ani jejich argumentaci nelze považovat za svévolnou či nedostatečnou, v důsledku porušující právo na spravedlivý proces stěžovatele. Krajský soud vyšel mj. z toho, že stěžovatel nenapadal původní rozhodnutí o umístění stavby z roku 2011, když se proti územnímu rozhodnutí neodvolal. Dále vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 20. 8. 2014, č. j. 7 As 111/2014-43), podle níž řízení o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí nepředstavuje nové územní řízení, tudíž se v něm nezkoumají znovu ty otázky, o nichž již stavební úřad pravomocně rozhodl v minulosti při umisťování stavby do území, zejména se automaticky neprovádí nové posouzení vlivů stavby na životní prostředí. Tento závěr částečně korigoval Nejvyšší správní soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2012, č. j. 9 As 74/2012-39) s tím, že řízení o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí nemá být ryze formálním procesem, přičemž stavební úřad musí v řízení o prodloužení platnosti takového rozhodnutí posoudit, zda se podmínky v území během uplynulé doby nezměnily natolik podstatně, že původní územní rozhodnutí jim už neodpovídá. Touto optikou pak kasační námitky stěžovatele přezkoumal a neshledal závěry krajského soudu jako chybné. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nemůže závěrům Nejvyššího správního soudu ničeho vytknout.
Ústavní soud zde musí připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud ustáleně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel žádné podstatné změny v území netvrdí, přičemž po celou dobu správního řízení, včetně řízení odvolacího, namítal stěžovatel neaktuálnost původního závěru zjišťovacího řízení EIA zcela nekonkrétně, neboť upozorňoval jen na uplynulý čas od jeho vydání. Námitky, které pak stěžovatel konkretizoval před krajským soudem, týkající se odhadů nárůstu dopravy označil jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud za spekulativní a nepodložené, přičemž ve zdůvodnění ze strany Nejvyššího správního soudu (bod 10 - 11) či krajského soudu (s. 10) neshledává Ústavní soud nedostatky, které by svědčily o libovůli soudů či neochotě soudů se věcně zabývat námitkami stěžovatele.
Pokud jde o otázku požadovaného soudního přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů, ani zde nelze soudům vytknut protiústavní pochybení. Jak plyne z napadených rozhodnutí, stavební úřad všechny dotčené orgány oslovil ve snaze zjistit, zda k nějakým podstatným změnám v území došlo. Žádný z dotčených orgánů se nevyjádřil, z čehož mohl stavební úřad legitimně usuzovat, že k významným změnám v území z pohledu dotčených orgánů nedošlo. Podle §93 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, platí, že "[...] na řízení o prodloužení lhůty platnosti rozhodnutí se vztahují přiměřeně ustanovení o územním řízení s tím, že veřejné ústní jednání se nekoná a závazná stanoviska, námitky nebo připomínky lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení, jinak se k nim nepřihlíží". Stavební úřad dal možnost se dotčeným orgánům vyjádřit. Jak správně poznamenal Nejvyšší správní soud, pokud by stavební úřad obdržel od účastníka řízení (stěžovatele) námitku proti prodloužení doby platnosti rozhodnutí, která by směřovala do gesce některého z dotčených orgánů, měl by stavební úřad příslušný dotčený orgán s touto námitkou seznámit a ten by na ni měl reagovat. Stěžovatel však stavebnímu úřadu žádnou takovou námitku v průběhu správního řízení neadresoval, vznesl ji až před krajským soudem.
Nelze tedy považovat za porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, pokud krajský soud i Nejvyšší správní soud akceptovaly postup dotčených orgánů, které se ve stanovené lhůtě dle shora citovaného §93 odst. 3 stavebního zákona nevyjádřily, resp. následný postup stavebního úřadu, který platnost územního rozhodnutí prodloužil, neboť nedospěl k závěru o podstatné změně v území. Lze též akceptovat závěr soudů, že dotčené orgány vyhodnotily svá dřívější stanoviska jako stále platná, tudíž nová vyjádření, která by se měla obsahově lišit, pro účely řízení o prodloužení lhůty platnosti územního rozhodnutí již nezasílaly.
Z pohledu ochrany procesních práv stěžovatele nedospěl Ústavní soud k závěru, že by jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno. Porušení jiných ústavních práv pak stěžovatel dovozuje pouze z tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatele i obsahu napadených rozhodnutí přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu