ECLI:CZ:US:2018:4.US.3508.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3508/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, 507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017 č. j. 3 Tdo 868/2017-49, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2017 č. j. 6 To 22/2017-585, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2017 č. j. 53 T 8/2016-529, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 9. listopadu 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. E. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zakotvených principů nullum crimen sine lege (článek 39 Listiny) a presumce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 10. února 2017 č. j. 53 T 8/2016-529 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi roků a šesti měsíců. Dále podle §228 odst. 1 tr. řádu nalézací soud uložil obviněnému zaplatit K. T. (dále jen "poškozená") na náhradě škody částku 2 312 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 177 548,31 Kč. Dle ustanovení §229 odst. 2 tr. řádu odkázal nalézací soud poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Uvedeného zločinu se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) v Brně dne 8. března 2016 v době od 1:30 do 9:00 hodin v bytě, který užíval a kam v daný den přišla poškozená spolu s dalšími třemi přáteli na návštěvu za účelem požívání drog. Obviněný poškozenou nejprve napadal verbálně, později i fyzicky a přiměl ji násilím k orálnímu styku. Poškozená v důsledku útoku obviněného utrpěla různá povrchová poranění a posttraumatickou stresovou poruchu; v jejím důsledku je od března 2016 citelně omezena ve svém obvyklém způsobu života.
3) Usnesením ze dne 6. dubna 2017 č. j. 6 To 22/2017-585 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného dle §256 tr. řádu zamítl. Nad rámec odůvodnění nalézacího soudu odvolací soud (mimo jiné) doplnil, že tvrzení obviněného, že ve své první výpovědi ze dne 9. března 2016 nehovořil pravdu (obviněný uvedl, že se s poškozenou domluvil "na nějakých sexuálních praktikách"), nelze akceptovat. Výslech obviněného byl proveden za přítomnosti jeho obhájce, s nímž se před zahájením výslechu poradil. Sám obviněný uvedl, že se cítí být zdráv a schopen výslechu, načež souhlasil i s obsahem protokolu o tomto výslechu. Z tohoto důvodu odvolací soud neuvěřil tvrzení obviněného, že v době prvního výslechu byl natolik ovlivněn drogou, že mu bylo jedno, co bude v protokolu o výslechu uvedeno. Stran obsahu výpovědí jednotlivých svědků odvolací soud sice přitakal obviněnému, že se v detailech rozcházejí, avšak shodně popisují podstatu věci - agresivní a násilné jednání obviněného vůči poškozené a následný sexuální atak. Závěrem se odvolací soud vyjádřil k aplikované právní kvalifikaci, s níž se rovněž bezezbytku ztotožnil.
4) Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 23. srpna 2017 č. j. 3 Tdo 868/2017-49 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Dovolací soud - po přezkumu napadeného rozhodnutí - konstatoval, že argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu, což však nenaplňuje stěžovatelem deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně popírá, že by se dopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu. Svoji prvotní výpověď před policejním orgánem prý učinil ještě pod vlivem drog, které od svých patnácti let užívá. Výpovědi poškozené a svědků považuje za tendenční, je přesvědčen, že jde o mstu vůči jeho osobě motivovanou tím, že jeho návštěvou tito nezískali kýžené drogy a naopak to byl on, kdo je o drogy "obral". Následně stěžovatel poukazuje na rozličné rozdíly ve výpovědích svědků, tvrdí, že svědek M. zjevně svou výpovědí podporuje poškozenou, svoji přítelkyni a pozastavuje se nad tím, že ani jeden ze tří svědků poškozené nepomohl. Dle přesvědčení stěžovatele nalézací soud dotvořil skutkový děj na základě mezery v dokazování. Jinak by prý soud musel zjistit, že proti jeho osobě stojí výpovědi osob, které se na něj domluvily a v rozhodné době byly také pod vlivem drogy (pervitinu).
Stěžovatel dále poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2005 sp. zn. I. ÚS 234/04 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/) i na další rozhodnutí Ústavního soudu, na která odvolací soud poukázal a jejichž aplikaci stěžovatel shledává nepřípadnou, případně namítá, že obecné soudy se v jeho trestní věci neřídily závěry, které z těchto rozhodnutí plynou.
Co se týče postupu policejního orgánu, namítá stěžovatel, že nebylo provedeno ohledání místa činu, odběr biologického materiálu a jeho následné vyhodnocení, anebo mechanoskopické zkoumání jakéhokoliv předmětu nalezeného u něj v bytě a označeného poškozenou.
Stěžovatel se závěrem dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16, a ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, maje za to, že zde formulované závěry se prosadí i v jeho trestní věci.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Již na úvod je Ústavní soud nucen konstatovat, že stížnostní argumentace sestává toliko z námitek, které stěžovatel uplatňoval již v řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do role další revizní soudní instance, což však neodpovídá postavení, které Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
Jak totiž Ústavní soud opakovaně připomněl, není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Stěžovatel především namítá, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy. K tomu Ústavní soud poukazuje na stranu 21 rozsudku nalézacího soudu, kde se tento důkazním návrhům stěžovatele zcela adekvátně a věcně věnuje, přičemž obdobným způsobem se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal i soud odvolací na stranách 7 až 8 odůvodnění svého usnesení. Navrhoval-li stěžovatel výslech svědka J., pak postačí připomenout, že jmenovaný nebyl přítomen ani části skutkového děje a jeho výslech by tak z hlediska jeho objasnění byl zcela nadbytečný. Obdobně v případě návrhu stěžovatele na přibrání znalce gynekologa, který se měl vyjádřit k tvrzení poškozené ohledně manipulace stěžovatele rukou v jejích pohlavních orgánech, postačí poukázat na zcela logické odůvodnění odmítnutí takového návrhu nalézacím soudem.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že v projednávané věci nejde o případ opomenutých důkazů ve smyslu jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04.
Co se týče stěžovatelovy námitky stran existence extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem je třeba říci, že ani tímto ústavněprávně relevantním deficitem napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Skutkový stav se jednoznačně podává ze svědeckých výpovědí poškozené a tří svědků, kteří byli bezprostředně přítomni jednání stěžovatele, přičemž všichni shodně popsali jeho agresivní jednání vůči poškozené, včetně jednání s očividně sexuálním podtextem. Ačkoliv části násilného jednání stěžovatele vůči poškozené, které vyvrcholilo pohlavním stykem a následně i pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, byla přítomna pouze poškozená a svědek M., jsou jejich výpovědi podporovány i dalšími důkazy - mimo jiné i výpovědí samotného stěžovatele z přípravného řízení (jejíž použitelností se podrobně zabýval odvolací soud na stranách 10 až 11 svého usnesení). V tomto směru Ústavní soud dále poukazuje na stranu 12 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které se otázce hodnocení důkazů zvláště pečlivě věnuje.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu věci vycházely pouze z provedených důkazů, které hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i §125 a §134 odst. 2 tr. řádu. Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby bezvadné hodnotící úvahy obecných soudů nahrazoval vlastním hodnocením. Ústavní soud proto nepřitakal tvrzení stěžovatele o existenci extrémního nesouladu.
Dále Ústavní soud připomíná, že podmínkou pro vyslovení viny určitým trestným činem je vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16).
Ústavní soud je přesvědčen, že napadená rozhodnutí těmto požadavkům zcela vyhovují.
Ve vztahu k námitce stěžovatele stran nedostatků v postupu policejního orgánu při ohledání místa činu a zajištění stop trestného činu Ústavní soud toliko odkazuje na stranu 20 rozsudku nalézacího soudu (otázka biologických stop), popřípadě na stranu 13 usnesení odvolacího soudu (věci poškozené a svědka M. nalezené v předmětném bytě, které svědčí o tom, že v bytě došlo k incidentu, neboť v opačném případě by zde poškozená neponechala mobilní telefon, přístroj na měření krevního tlaku či svoji podprsenku).
Konečně dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, je třeba říci, že obecné soudy postupovaly plně v intencích jeho důvodů. V projednávané věci je totiž rozhodné, že vedle výpovědi poškozené a svědka M.a zde byly jednak výpovědi dalších dvou svědků, které podrobně ozřejmily, jaká atmosféra panovala v rozhodné době v daném bytě, jakým způsobem se stěžovatel k poškozené choval a jak jeho jednání gradovalo, jakož i jeho zřejmé sexuální pozadí. Tvrzení stěžovatele o tom, že ze strany poškozené a svědků mělo jít o pomstu vůči jeho osobě, bylo v řízení vyvráceno. V případě svědků, ale i ve vztahu k poškozené - oběti trestného činu znásilnění - je proto dle Ústavního soudu závěr o jejich zainteresovanosti na výsledku řízení (který by mohl mít vliv na posouzení jejich věrohodnosti) vyloučen.
Ústavní soud tak uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení a jednotlivé námitky stěžovatele posoudil jako nedůvodné. Napadená rozhodnutí obecných soudů optikou ústavněprávního přezkumu obstála a nelze říci, že by bylo jakkoliv dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu