ECLI:CZ:US:2018:4.US.3556.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3556/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Blažeje, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL. M. advokátem AK Chuchút Hulanová advokáti s. r. o., se sídlem Praha 5 - Stodůlky, náměstí Junkových 2772/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018 č. j. 43 A 74/2018-24, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti obce Borovnice, se sídlem Borovnice 30, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 30. 10. 2018 se Lukáš Blažej (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že náhradově nákladovým výrokem III v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zastavení řízení, bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a právo na majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby tento výrok zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se žalobce proti obci Borovnice (dále jen "žalovaná") domáhal vydání rozhodnutí v řízení o své žádosti ze dne 2. 12. 2018 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Žádostí se domáhal poskytnutí informací vztahujících se k volbám do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 20. - 21. 10. 2017 a volbám prezidenta republiky v roce 2018. Poskytnutá data hodlal žalobce využít při zpracování výzkumného úkolu řešeného mj. studenty Právnické fakulty UK v Praze.
Podáním ze dne 27. 7. 2018 žalobce vzal žalobu zpět. Požádal přitom soud o náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. v celkové výši 13 342 Kč.
Dne 30. 8. 2018 usnesením č. j. 43 A 74/2018-24 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") řízení o žalobě zastavil (výrok I) a žalované obci uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 1 000 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III). Krajský soud konstatoval, že žalobce zjevně vzal žalobu zpět pro pozdější chování žalované a mělo by mu tedy podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. svědčit právo na náhradu nákladů řízení. Soud nicméně přihlédl i k dalším okolnostem dané věci a dospěl k závěru, že náklady na zastoupení advokátem nelze v dané věci považovat za účelně vynaložené, tj. za důvodně vynaložené ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým správní soud aplikoval §60 odst. 1 s. ř. s. při posouzení důvodnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení. Stěžovatel poukázal na vyhovující nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) a na argumentaci v něm uvedenou, kterou lze dle jeho přesvědčení plně uplatnit i v jeho věci.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Způsob, jakým správní soud aplikoval §60 odst. 1 s. ř. s. nelze označit za extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení, což by mohlo být důvodem k ústavněprávnímu přezkumu jeho věci (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový protiústavní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
K obecné problematice rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení lze odkázat na konstantní judikaturu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz.
Nad rámec řečeného lze konstatovat ještě toto:
V posuzovaném případě by dostatečným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti mohla být již samotná bagatelnost sporné částky ve výroku o nákladech řízení.
K podání ústavní stížnosti vedlo stěžovatele to, že mu nebyla přiznána celá jím požadovaná částka 13.342 Kč, nýbrž pouze částka 1.000 Kč. Rozdíl těchto částek představuje nepochybně částku bagatelní. Soudní přezkum rozhodování o takových částkách se zásadně nepřipouští ani v odvolacím a dovolacím občanskoprávním řízení. Tím spíše nelze požadovat, aby takový přezkum realizoval Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu