ECLI:CZ:US:2018:4.US.3740.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3740/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Michaelou Kindlovou, advokátkou se sídlem Chomutov, Blatenska 3218/83, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2017 č. j. 95 Co 104/2017-506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 5. 2017 č. j. 21 Nc 2916/2014-429 o uložení pořádkové pokuty ve výši 50 000 Kč.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení o určení otcovství byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 1. 2016 stěžovateli uložena povinnost dostavit se ke znalci a podrobit se bukálnímu stěru pro účely řízení o určení otcovství, v němž je tvrzeno, že stěžovatel přivolil k umělému oplodnění, jež vedlo k narození dítěte, což však stěžovatel popírá a což nebylo až dosud nijak doloženo.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel se odmítl podrobit uložené povinnosti, byla mu usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 5. 2017 uložena pořádková pokuta. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť argumentaci stěžovatele, že se na něj nevztahují závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07, soud shledal za nepatřičnou, když pouhé dostavení se ke znalci nemá pro vypracování posudku žádný význam.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že z práva zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny, ve spojení se zásadou nemo tenetur, plyne, že k úkonům, jež by mohly působit v řízení v jeho neprospěch, může být předvolán i předveden, ale nemůže k nim být donucován ani násilím, ani ukládáním pořádkových opatření ve formě pokut. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 671/2005 a III. ÚS 655/2006, v nichž Ústavní soud judikoval, že uložení pořádkové pokuty za nestrpění bukálního stěru zakládá "nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele". Dále zdůrazňuje, že mu nesvědčí žádná ze zákonných domněnek otcovství a neměl by být nucen k zásahu do tělesné integrity, byť neinvazivnímu, tedy zásahu odporujícímu zákazu sebeobviňování.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud rovněž předesílá, že otázkou ukládání pořádkové pokuty za odmítnutí podrobit se odběru biologického materiálu v řízení o určení otcovství se ve své judikatuře několikrát zabýval. V nálezu sp. zn. I. ÚS 987/07 formuloval, že v řízení o určení otcovství je soud oprávněn uložit žalovanému muži, aby se v souladu s §127 odst. 3 o. s. ř. dostavil ke znalci a strpěl odběr vzorků DNA, a to za účelem určení, popř. vyloučení otcovství. Není v rozporu s ústavním pořádkem, vynucuje-li soud splnění této povinnosti na žalovaném, který se odmítá vyšetření podrobit, za pomoci pořádkových pokut či předvedení. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na závěry zde vyslovené, od nichž nemá důvod se odchylovat. Obdobné závěry ostatně vyslovil i v usnesení sp. zn. I. ÚS 2693/15, III. ÚS 3165/17 a II. ÚS 854/17.
Shora uvedené poukazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu jsou zcela nepřípadné, neboť se týkají pořádkovou pokutou vynucované součinnosti obviněného v trestním řízení, tedy nepřípustného sebeobviňování. O takový případ se však v projednávané věci evidentně nejedná. Skutečnost, že stěžovatel chápe možnost prokázání jeho otcovství výhradně negativně a své procesní postavení vnímá jako procesní postavení obviněného v trestním řízení, není způsobilá zapříčinit neústavnost rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty za účelem vynucení součinnosti při poskytnutí biologického materiálu nezbytného pro vypracování znaleckého posudku, kdy jedině tímto způsobem lze získat potřebné informace pro rozhodnutí ve věci.
Řízení o určení otcovství je řízením nesporným, které je upraveno v §417 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon o zvláštních řízeních"), a je ovládáno zásadou vyšetřovací. Podle §20 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Podle §21 téhož zákona může soud provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než které navrhují účastníci. Ustanovení §53 o. s. ř. pak poskytuje předsedovi senátu (samosoudci) možnost uložit pořádkové opatření tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, tedy brání soudu v konání jeho povinnosti - spravedlivě věc projednat a rozhodnout. Hrubé ztěžování postupu řízení může mj. spočívat i v neuposlechnutí příkazu soudu, opírajícího se o ustanovení §127 odst. 4 o. s. ř. (v platném znění) tedy i povinnosti podrobit se v rámci řízení o určení otcovství odběru biologického materiálu, je-li to třeba k podání znaleckého posudku.
Jakkoliv odběr biologických vzorků může být chápán jako zásah do práva na soukromý život, pokud soud považuje znalecký posudek za nutný k rozhodnutí ve věci, tento zásah má zákonný podklad a je vzhledem ke sledovanému cíli i přiměřený. Ostatně čl. 7 odst. 1 Listiny připouští zásah do tělesné integrity v případech stanovených zákonem, tedy i postupem podle §127 o. s. ř. Daný zásah - stěr bukální sliznice z dutiny ústní - se navíc minimálně dotýká tělesné integrity člověka. Nelze odhlédnout od toho, že dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči (čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), přičemž zájem dítěte je vždy prioritním hlediskem při rozhodování o jeho právech.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu