ECLI:CZ:US:2018:4.US.3847.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3847/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka, o ústavní stížnosti stěžovatelky: Hala Krayem Kayali, zastoupené JUDr. Janem Manišovským, advokátem se sídlem Prostřední 132, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení a MUDr. Ayada Krayema jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že s ohledem na déletrvající neshody s vedlejším účastníkem, MUDr. Krayemem, sama zahájila řízení o rozvod jejich manželství, a to návrhem datovaným ke dni 19. 5. 2014 u Okresního soudu v Uherském Hradišti (sp. zn. 6 C 115/2014). Kromě tohoto řízení bylo u Okresního soudu v Uherském Hradišti vedeno také řízení ve věci péče o společné nezletilé dcery pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů, řízení ve věci výživného stěžovatelky, jakožto manželky, a řízení o úpravu užívání věcí ve společném jmění manželů. Informace, že jejich manželství snad již mělo být dříve rozvedeno, poprvé zazněla až v odvolání MUDr. Krayema proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, jímž mu byla uložena povinnost platit stěžovatelce výživné manželky. Při jednání ve věci péče o společné nezletilé děti, které se konalo dne 29. 6. 2015, pak byl předložen rozsudek Nevyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4 (dále také jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), kterým bylo uznáno rozhodnutí soudu v Aleppu ze dne 17. 12. 2014, jímž byl stvrzen rozvod manželství MUDr. Krayema a stěžovatelky. Tento rozsudek Nejvyššího soudu přinesl dle stěžovatelky zásadní a nespravedlivý obrat v soudních řízeních vedených mezi manžely před českými soudy, jelikož řízení ve věci rozvodu manželství a o úpravu užívání věcí ve společném jmění manželů byla zastavena a žaloba stěžovatelky o výživné manželky pak byla odvolacím soudem zamítnuta.
2. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudem byla poskytnuta ochrana postupu, který je zřejmým zneužitím práva k její tíži. Rozvod manželství byl dle stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího soudu uznán v rozporu s nezbytnými hmotně-právními i procesními předpoklady. Stěžovatelka tvrdí, že vůbec neměla povědomí o (podle ní domnělém) syrském rozvodovém řízení, ani o řízení o uznání cizího rozhodnutí vedeném Nejvyšším soudem, nemohla se tedy jakkoliv vyjádřit k tvrzením MUDr. Krayema a přesvědčit soud o jejich zjevné nesprávnosti, v důsledku čehož bylo rozhodnuto na základě skutkových závěrů neodpovídajících skutečnosti ani jeho vlastním dřívějším vyjádřením. Manželství tak dle stěžovatelky i nadále trvá.
3. MUDr. Krayemem předložené syrské soudní rozhodnutí o rozvodu stěžovatelka považuje za neprůkazný listinný důkaz. Taktéž se domnívá, že tato listina mohla být padělána či antedatována, přičemž podotýká, že Sýrie se již několik let nachází ve stavu občanské války a činnost státních orgánů je ochromena. Těžko si přitom podle ní lze představit, proč by natolik zásadní skutečnost zůstávala takřka rok utajována jak vůči nalézacímu soudu, tak vůči ní. Poukazuje přitom na fakt, že uznání rozvodu manželství je dokonce v přímém rozporu s dřívějším tvrzením MUDr. Krayema, který při jednání Okresního soudu v Uherském Hradišti konaném dne 5. 8. 2014 sám výslovně uvedl, že se rozvádět nechce, přičemž k rozvodu současně mělo dojít již dne 1. 5. 2014.
4. Stěžovatelka upozorňuje, že jí není známo, že by kdy v Sýrii bylo zahájeno řízení ve věci rozvodu jejich manželství, nikdy nebyla syrským soudem vyrozuměna o konání jakéhokoliv řízení, nebyla předvolána k žádnému jednání a nebylo jí ani řádně doručováno. Navíc mělo být meritorně rozhodnuto jen zjednodušenou formou rozhodnutí z důvodů absence stěžovatelky při soudním jednání.
5. K odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu dle stěžovatelky došlo také v řízení o uznání cizího soudního rozhodnutí vedeného Nejvyšším soudem. Stěžovatelka o tomto řízení nevěděla, nebylo s ní jednáno jako s účastníkem řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, jí nebyl doručován a až do dne 29. 6. 2015 tak o jeho existenci neměla ponětí, navzdory tomu, že je českou státní občankou s trvalým pobytem na území České republiky a dlouhodobě zde žije. Konání syrského rozvodového řízení a potažmo také uznání následného meritorního syrského rozhodnutí Nejvyšším soudem přitom dle stěžovatelky bránila také překážka litispendence, jelikož sama již dne 19. 5. 2014 zahájila u českého soudu řízení o rozvod a existují podle ní důvodné pochybnosti o (ante)dataci rozhodnutí syrského soudu. Stěžovatelka sporuje také další závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, např. tvrzení, že měla zůstat v Sýrii, kde však naposledy byla přibližně před šesti roky.
6. Nad rámec shora uvedené argumentace stěžovatelky svědčící podle ní dle §228 odst. 1 o.s.ř. pro obnovu řízení vedeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Ncu 78/2015, potažmo pro zrušení rozsudku Nejvyššího soudu pro jeho zmatečnost z důvodů dle §229 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §229 odst. 3 o.s.ř., doplňuje stěžovatelka další důvody, pro něž má za to, že rozhodnutí syrského soudu ve věci rozvodu manželství nemělo být na území České republiky uznáno.
7. Nelze podle ní konstatovat, že by byl skutkový základ zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením českého právního řádu, jak to vyžaduje §51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "ZMPS"), jelikož v rozhodnutích uváděná východiska neodpovídají realitě a rozhodnutí syrského soudu má být nadto jakousi obdobou rozsudku pro zmeškání či pro uznání, které však český právní řád v řízení o rozvodu manželství nepřipouští. Nejvyšší soud dále v rozsudku dle stěžovatelky nesprávně uzavřel, že uznání předloženého syrského rozsudku nebrání žádná z překážek uvedených v §15 ZMPS. Dle přesvědčení stěžovatelky však uznání cizího rozhodnutí jednoznačně brání též §15 ZMPS, který stanoví, že pravomocná cizí rozhodnutí nelze uznat, jestliže o témže právním poměru se vede řízení u českého soudu a toto řízení bylo zahájeno dříve, než bylo zahájeno řízení v cizině, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje [§15 odst. 1 písm. b) ZMPS], resp. jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení [§15 odst. 1 písm. d) ZMPS].
8. Dle svého tvrzení nemohla stěžovatelka v řízení ve věci uznání cizího soudního rozhodnutí použít žádné ze shora popsaných skutečností a důkazu k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že odvolání není proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, přípustným opravným prostředkem, jediná cesta, jak proti němu brojit, podle ní spočívala ve využití mimořádných opravných prostředků - žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost.
9. Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37 (dále také jen "usnesení Nejvyššího soudu"), konstatoval, že ani tyto mimořádné opravné prostředky nejsou přípustné, a to s odkazem na §398 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s.). Toto ustanovení se však dle stěžovatelky vztahuje pouze na řízení o rozvod manželství, zatímco v její věci nešlo o samotný rozvod manželství, ale o uznání cizího rozhodnutí dle zákona o mezinárodním právu soukromém. Stěžovatelka akcentuje rozdíly mezi oběma řízeními a upozorňuje na to, že u uznání cizího rozhodnutí zákon využití mimořádných opravných prostředků nezapovídá. K narušení právní jistoty rozvádějících se manželů by podle ní při zrušení rozsudku Nejvyššího soudu nedošlo, když naopak platí, že právní jistotu dotčených subjektů narušil právě tento rozsudek. Vzhledem k věcné nesprávnosti a dalším významným nedostatkům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, bylo dle stěžovatelky namístě dovodit v řešené právní věci existenci důvodů pro obnovu řízení i zmatečnostních důvodů.
10. Jelikož však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, mimořádné opravné prostředky zamítl, založil stav, kdy bylo rozhodnuto o zcela zásadní statusové otázce stěžovatelky nejen bez její účasti a bez jejího vědomí, ale také bez jakékoliv možnosti podrobit dřívější rozsudek soudní revizi. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé a protiústavní, že Nejvyšší soud stvrdil nesprávné skutkové závěry stran "domnělého syrského rozvodu" a následně zamítl její žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, čímž dovodil neexistenci jakéhokoliv opravného prostředku proti rozsudku, jímž bylo cizí rozhodnutí uznáno.
11. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 32 Ncu 44/2016-37, tak podle stěžovatelky bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž zásada rovnosti stran sporu dle čl. 37 odst. 3 Listiny, potažmo dle čl. 96 odst. 1 Ústavy.
II.
12. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
13. Ve své ustálené judikatuře pak Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní stížnost formálně vzato směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost, jelikož jen toto rozhodnutí je označeno v petitu ústavní stížnosti. Ačkoliv se v petitu ústavní stížnosti stěžovatelka domáhá zrušení toliko tohoto usnesení, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že tato směřuje také proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, kterým bylo uznáno rozhodnutí syrského soudu, jímž byl stvrzen rozvod manželství stěžovatelky a MUDr. Krayema.
15. S ohledem na obsah ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinněprávních přistupuje zvláště restriktivně, přičemž v některých případech byly dokonce ústavní stížnosti označeny za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 617/04 ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/05 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 654/06 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 43/08 ze dne 31. 1. 2008; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech bývá třeba před ochranou základních práv upřednostnit princip právní jistoty vyplývající z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3213/16 ze dne 18. 10. 2016).
16. V usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 Ústavní soud dovodil koncept tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval, že nepřípustnost ústavní stížnosti v tzv. statusových věcech sice nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), ale je nutné ji vyvodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud vyšel z toho, že: "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie", načež uzavřel, že: "respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování", jelikož eventuální kasace napadeného rozsudku o rozvodu manželství by představovala porušení principu právní jistoty, a to do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty.
17. Nelze však přehlédnout, že v judikatuře Ústavního soudu se postupem času formoval i jiný přístup k dané problematice, který sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství naprosto striktně nevylučuje (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 678/04 ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 1024/07 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 1672/13 ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3213/16 ze dne 18. 10. 2016).
18. V usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016 (U 1/80 SbNU 685) Ústavní soud uzavřel, že: "ani v případě tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti (např. v důsledku možnosti nepřímé legalizace bigamie) nemůže být stěžovateli, který splnil potřebné podmínky pro podání ústavní stížnosti, ochrana ústavnosti a priori odepřena postupem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. I kdyby nebylo možné ke kasaci rozhodnutí o rozvodu manželství nebo zrušení registrovaného partnerství z důvodu priority právní jistoty přistoupit (např. kvůli uzavření následujícího manželství nebo vstupu do registrovaného partnerství), je třeba, aby Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) konstatoval ve výroku svého nálezu, které konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny v řízení o rozvod manželství před obecnými soudy. Je tomu tak proto, že ústavní stížnost plní nejen funkci ochrany veřejných subjektivních ústavně zaručených práv, nýbrž i akcesoricky funkci ochrany práva objektivního s možností deklarace toho, co je po právu či po ústavnosti a co jím napříště není." V opačném případě, s ohledem na nemožnost přezkumu takových pravomocných rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky (§30 a §398 z.ř.s.), by zde navíc nebyl nikdo, kdo by mohl následky takové neústavnosti napravit, popřípadě je jako neústavní označit, což by však bylo neslučitelné s principem právního státu a právem na ochranu před nezákonným rozhodnutím soudu, které je spjato s porušením práva na soudní ochranu a řádný soudní proces podle hlavy páté Listiny. Nejde tak jen o "akademický" výrok, nýbrž i o prostředek přiměřené možnosti nápravy neústavního stavu (viz opět usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016).
19. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a částečně návrhem, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
III.
20. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, bylo rozhodnuto, že pokud jde o vyslovení rozvodu manželství na území České republiky, uznává se rozhodnutí soudu v Aleppu (Sýrie) ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 569/2015, jímž byl stvrzen rozvod manželství Ayada Krayema a stěžovatelky, uzavřeného dne 11. 4. 2006 před oddávajícím orgánem v Al Bab Aleppo, zapsaného i ve Zvláštní matrice v Brně ve svazku ZM/IV/18, ročník 2006, str. 160, poř. č. 442.
21. Z rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že soud Sharia ve městě Aleppo svým rozhodnutím stvrdil, že došlo dne 1. 5. 2014 k rozvodu uvedeného manželství, když shledal, že manželé spolu trvale nežijí, manželka zůstala v Sýrii, manžel žije v Čechách, mezi manžely došlo k odcizení a nemají už zájem na obnovení soužití v manželství, z něhož vzešly dvě děti, které zůstaly pro dobu po rozvodu manželství ve výchově matky. Vztahy mezi manžely byly trvale tak rozvráceny, že nelze očekávat jejich obnovení. Rozhodnutí cizího soudu je proto dle Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením §755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rovněž skutkový základ byl dle Nejvyššího soudu cizím soudem zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením právního řádu České republiky (§51 odst. 3 ZMPS). Nejvyšší soud dále uvedl, že podle potvrzení příslušného cizího orgánu rozhodnutí o rozvodu nabylo právní moci a jeho uznání nebrání žádná z překážek uvedených v ustanovení §15 ZMPS. Konstatoval také, že ve smyslu §51 odst. 1, odst. 2 ZMPS byl návrh na uznání cizího rozhodnutí podán účastníkem řízení a bylo též zjištěno, že alespoň jeden z účastníků řízení je občanem České republiky, a konečně nejde ani o případ, jaký má na zřeteli §52 ZMPS. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pravomocné cizí rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatel, MUDr. Krayem, domáhal, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských stanoví zákon a návrhu proto vyhověl, jak to také navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství při vstupu do řízení.
22. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Ncu 78/2015 (výrok I.), byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4 (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost (výrok III.).
23. Nejvyšší soud se v tomto řízení nejprve zabýval tím, zda je žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost přípustná a konstatoval, že při posouzení této otázky je rozhodné ustanovení §398 z.ř.s., které je lex specialis k §228 a §229 o.s.ř. Nejvyšší soud dovodil, že z §398 z.ř.s. vyplývá, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nejsou v řízení o rozvod manželství přípustné - tyto mimořádné opravné prostředky nelze využít k napadení meritorních rozhodnutí o návrhu na rozvod manželství (srov. SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 748). Současně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství podle §51 odst. 1 ZMPS má tytéž právní důsledky (účinky) jako rozhodnutí českého soudu o rozvodu manželství. Vyložil přitom, že zájem na zachování a neměnnosti vztahů založených soudním rozhodnutím ve statusových věcech manželských se promítl do úpravy obsažené v ustanovení §398 z.ř.s. nepřipouštějící žalobu na obnovu řízení o rozvod manželství ani žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí, kterým bylo manželství rozvedeno, i kdyby jinak, podle hledisek uvedených v ustanoveních §228 a §229 o.s.ř., byly předpoklady jejich přípustnosti splněny. Poukázal také na to, že přípustností žaloby na obnovu řízení v typově obdobné věci se zabýval již Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 466/02, v němž se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. Ncu 240/2001, že žaloba na obnovu řízení není přípustná, neboť směřuje proti rozsudku, kterým bylo vysloveno, že manželství se rozvádí, na čemž nic nemění ani to, že k nabytí účinnosti rozsudku o rozvodu manželství na území České republiky bylo třeba jeho uznání.
24. Poněvadž tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství a žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č. j. 28 Ncu 78/2015-4, kterým bylo uznáno cizí rozhodnutí o rozvodu manželství na území České republiky, nejsou podle §398 z.ř.s. přípustné, podle §235e odst. 1 a odst. 2 věty první a §235f o.s.ř. je bez nařízení jednání zamítl.
IV.
25. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, lze konstatovat, že se závěrem Nejvyššího soudu, že žaloba na obnovu řízení o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství a žaloba pro zmatečnost proti rozsudku, kterým bylo uznáno cizí rozhodnutí o rozvodu manželství na území České republiky, nejsou podle §398 z.ř.s. přípustné, se ztotožňuje také Ústavní soud.
26. Z ustanovení §398 z.ř.s. vyplývá, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nejsou ve věcech rozvodu manželství přípustné. Jde totiž o mimořádné opravné prostředky, v případě jejichž úspěchu dochází k prolomení právní moci napadeného rozhodnutí, což je jev obecně nevítaný, neboť znamená narušení právní jistoty. Pokud by ve vztahu k rozvodu manželství nebyly tyto mimořádné opravné prostředky vyloučeny, mohlo by docházet ke vzniku dvojího manželství, které je však zakázáno. Není-li žaloba přípustná, je třeba ji vždy zamítnout, i kdyby byly dány důvody obnovy či zmatečnosti (srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 798).
27. Nutnost vztáhnout závěr o nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost nejen na řízení ve věcech rozvodu, ale také na řízení o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství přitom vyplývá také z dosavadní judikatury. Již v usnesení ze dne 17. 4. 2002, č.j. Ncu 240/2001-27, Nejvyšší soud konstatoval, že žaloba na obnovu řízení o uznání cizího soudního rozhodnutí, jímž bylo rozvedeno manželství, není přípustná, protože rozsudek Nejvyššího soudu o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství ve smyslu (tehdy účinného) ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, má z hlediska účinnosti takového cizího rozhodnutí v České republice tytéž právní důsledky (účinky) jako pravomocné rozhodnutí českého soudu o rozvodu manželství, kterým jsou zakládány vztahy, jejichž narušení není v souladu s odůvodněným zájmem na právní jistotě. Závěr, že žaloba na obnovu řízení není v daném případě přípustná, následně aproboval také Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 466/02 ze dne 27. 8. 2002.
28. K zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky při aplikaci a výkladu předmětných ustanovení citovaných právních předpisů tedy dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vysvětlil, jaké důvody jej k jeho rozhodnutí vedly, a to i s odkazem na relevantní judikaturu a odbornou literaturu. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je právní názor o nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost odůvodněn dostatečně a lze jej vnímat jako ústavně konformní.
V.
29. Jak již bylo zmíněno, přestože v petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že tato fakticky směřuje také proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, kterým bylo uznáno rozhodnutí syrského soudu, jímž byl stvrzen rozvod manželství stěžovatelky a MUDr. Krayema. Právě tomuto rozhodnutí a výhradám vůči němu se stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle věnuje, jelikož právě v tomto rozhodnutí reálně tkví podstata problému, na který upozorňuje. Současně se však stěžovatelka v tomto směru nijak nevypořádává s otázkou včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti v této části.
30. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
31. Podání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost však v daném případě není možné pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka tak měla proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo uznáno rozhodnutí syrského soudu, brojit ústavní stížností přímo, a nikoliv až po marném vyčerpání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, když navíc s ohledem na předchozí judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu č.j. Ncu 240/2001-27 ze dne 17. 4. 2002, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 466/02 ze dne 27. 8. 2002) bylo možné posouzení těchto žalob coby nepřípustných předpokládat.
32. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl stěžovatelce vůbec doručován (podrobněji viz bod 36. tohoto usnesení), je třeba pod pojmem "doručení" rozumět okamžik, kdy se stěžovatelka o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět a od kterého tak měla reálnou možnost ústavní stížnost podat [srov. nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733)].
33. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2016, uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, jí byl předložen při jednání u Okresního soudu v Uherském Hradišti, které se konalo dne 29. 6. 2015. Tento den byl proto rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu, z čehož je zřejmé, že v této části jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu, když v úvahu nepřipadá ani aplikace §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V této části je tak třeba ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (ostatně obdobně viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 466/02 ze dne 27. 8. 2002).
VI.
34. Obiter dictum Ústavní soud dodává, že případ stěžovatelky ilustruje možnou problematičnost právní úpravy uznávání cizích rozvodových rozhodnutí.
35. Pravomocná cizí rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství, zákonného odloučení, prohlášení manželství za neplatné a určení, zda tu manželství je či není, byl-li alespoň jedním z účastníků řízení státní občan České republiky, se v České republice uznávají, nebrání-li tomu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) až e) ZMPS, jen na základě zvláštního rozhodnutí (§51 odst. 1 ZMPS). Dle §51 odst. 2 téhož zákona je to Nejvyšší soud, kterému přísluší vyslovit, že se uznává rozhodnutí ve věci uvedené v §51 odst. 1 ZMPS. Návrh může podat vedle účastníků řízení každý, kdo prokáže právní zájem. Nejvyšší státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení. Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem, jednání nemusí nařizovat (§51 odst. 2 ZMPS). Rozhodnutí uvedené v §51 odst. 1 ZMPS lze uznat jen tehdy, jestliže byl skutkový základ zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením českého právního řádu (§51 odst. 3 ZMPS).
36. Z citovaného ustanovení §51 ZMPS vyplývá, že zákonná právní úprava s účastenstvím stěžovatelky (stěžovatele) v řízení o uznání cizího rozhodnutí nepočítá. I odborná literatura dospěla k závěru, že toto řízení má povahu nesporného řízení, jehož účastníkem je pouze navrhovatel (navrhovatelka), a jelikož je uznávací řízení řízením nesporným, Nejvyšší státní zastupitelství v řízení hájí veřejný zájem, a to zejména tím, že poukazuje na případné nesplnění některých podmínek uznání, a do jisté míry tak zastupuje i druhou stranu původního řízení, která není účastníkem a nemá sama příležitost poukázat na případné nedostatky v těchto podmínkách (srov. např. BŘÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 270-271; resp. VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 445-447).
37. Zákon o mezinárodním právu soukromém tedy v §51 odst. 2 předpokládá ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, které může do řízení o uznání rozhodnutí vstoupit, činnost ve veřejném zájmu za účelem ochrany účastníků původního řízení, z nějž uznávané rozhodnutí vzešlo. Faktem však zůstává, že ten z manželů, který návrh na uznání cizího rozvodového rozhodnutí nepodal, není dle zákona o mezinárodním právu soukromém v řízení o uznání před Nejvyšším soudem účastníkem, ani vedlejším účastníkem. Přestože rozhodnutím o uznání může být významným způsobem zasaženo do jeho práv, nemá současně k dispozici žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, jelikož, jak již bylo vyloženo výše, na nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost je třeba trvat, a to vzhledem k odůvodněnému požadavku na zachování právní jistoty a zabránění možnému vzniku dvojího manželství v důsledku postupné rozhodovací činnosti obecných soudů.
38. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom plyne, že rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí cizozemského soudu nelze považovat za souladné s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neměla-li neúspěšná strana řádnou možnost efektivně namítat neférovost řízení, které vedlo k vydání předmětného rozhodnutí. Účastník musí mít k dispozici tuto možnost buď přímo v zemi, kde bylo rozhodnutí vydáno, nebo alespoň v zemi, kde by mělo být uznáno. Soud rozhodující o žádosti o uznání a výkon rozhodnutí cizozemského soudu nemůže této žádosti vyhovět, aniž by nejprve provedl alespoň nějaký přezkum původního rozhodnutí stran dodržení záruk spravedlivého procesu, přičemž intenzita tohoto přezkumu se může lišit v závislosti na povaze posuzovaného případu [Avotinš proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu, 23. 5. 2016, č. 17502/07, §98]. Také v rozsudku Pellegrini proti Itálii [20. 7. 2001, č. 30882/96, §40-45] Evropský soud pro lidská práva zdůraznil důležitost toho, aby se soudy uznávajícího státu náležitě ujistily, že v původním řízení byly respektovány principy spravedlivého procesu. Dle Evropského soudu pro lidská práva je přezkum tohoto druhu nezbytný vždy, když rozhodnutí, jehož uznání je požadováno, bylo vydáno v zemi, která není smluvní stranou Úmluvy a v případě, kdy konsekvence plynoucí z rozhodnutí o uznání a vykonatelnosti mají pro dotčené osoby zcela zásadní význam.
39. Aniž by Ústavní soud chtěl v tomto konkrétním případě s ohledem na opožděnost této části ústavní stížnosti hodnotit důvodnost jednotlivých námitek směřujících proti rozsudku Nejvyššího soudu o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu, nelze přehlédnout, že přestože je stěžovatelka přesvědčena o existenci argumentů teoreticky způsobilých zpochybnit uznání takovéhoto cizího rozhodnutí, které by navíc současně bylo možné podřadit pod důvody stanovené v §15 ZMPS, při jejichž existenci nemá být pravomocné cizí rozhodnutí uznáno, není jí před obecnými soudy (resp. konkrétně před Nejvyšším soudem) dána možnost zapojit se do tohoto řízení, případně domoci se jeho přezkumu či dokonce přezkumu výsledného rozhodnutí, a to navzdory tomu, že uznané cizí rozhodnutí má na území České republiky ex tunc stejné účinky, jako rozhodnutí vydané českým orgánem, a může tak mít významné dopady do statusových otázek.
40. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud by stěžovatelka splnila podmínky pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu (tzn., že by ji zejména podala včas), pak by vznikla povinnost posoudit případné námitky směřující proti rozsudku o uznání cizího rozvodového rozhodnutí (a potažmo i soulad předmětné právní úpravy uznávání cizích rozhodnutí s ústavním pořádkem) přímo Ústavnímu soudu, coby soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
41. Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je pak třeba uzavřít, že ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti dle 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu