ECLI:CZ:US:2018:4.US.3967.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3967/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti F. R., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. října 2017 sp. zn. 1 ZT 237/2017, a proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 26. září 2017 č. j. KRPA-345999-13/TČ-2017-001171-1-MUS, za účasti 1. Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a 2. Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení obecné kriminality, se sídlem Bartolomějská 6, 110 00 Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 18. prosince 2017 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se F. R. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny článek 4 odst. 4, článek 7 odst. 1, článek 8 odst. 1, odst. 2 a článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 26. září 2017 č. j. KRPA-345999-13/TČ-2017-001171-1-MUS bylo dle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání F. R. (obviněného) pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2) Uvedeného zvlášť závažného zločinu se měl dle policejního orgánu obviněný dopustit (stručně řečeno) tak, že dne 24. září 2017 v nočních hodinách bezdůvodně napadl svoji přítelkyni V. K., která v dané době spala. Opakovaně ji udeřil pěstí do obličeje a do oblasti hlavy, během čehož na ni křičel, že je posedlá ďáblem, a že to z ní musí vymlátit. Poškozená následně spadla z postele na zem, přičemž obviněný v útoku nadále pokračoval, a to včetně kopů do horní části těla a oblasti hlavy. Následně se poškozené podařilo z bytu uniknout přes okno a pavlač domu.
3) Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 29. září 2017 stížnost, v níž si vyhradil právo ji do 14 dnů podrobněji odůvodnit. Dne 12. října 2017 obviněný svoji stížnost podrobně doplnil.
4) Usnesením ze dne 10. října 2017 sp. zn. 1 ZT 237/2017 státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zástupkyně") zamítla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako nedůvodnou. Státní zástupkyně předně uvedla, že trestní řád neumožňuje obhájci obviněného vyhradit si lhůtu k odůvodnění stížnosti, a nadto šlo v daném případě o věc vazební. Následně státní zástupkyně přezkoumala napadené usnesení a dospěla k závěru, že je věcně správné, neboť skutečnosti zjištěné prověřováním nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh trestního řízení, které bylo posléze usnesením státní zástupkyně ze dne 21. listopadu 2017 sp. zn. 1 ZT 237/2017, zastaveno, neboť ze znaleckého posudku (který si za tímto účelem orgány činné v trestním řízení vyžádaly) vyplynulo, že stěžovatel nebyl v době činu příčetný. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno, protože tvrzení poškozené o průběhu útoku představovalo jediný důkaz. Zároveň stěžovatel brojí proti omezení své osobní svobody, které považuje za zcela nedůvodné.
Stran samotného usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel namítá, že nemělo být vydáno, neboť již od počátku trestního řízení bylo zjevné, že nebyl v době spáchání činu příčetný, když "křičel, že ze své přítelkyně musí vymýtat ďábla, během zatčení se choval zmateně a dovolával se Ježíše Krista." V takové situaci prý bylo namístě rozhodnout o odložení věci z důvodu nedostatku jeho trestní odpovědnosti pro nepříčetnost v době spáchání činu. Opačný postup policejního orgánu, který nadto stanovil znalci pro vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie lhůtu až do 25. října 2017 (namísto toho, aby nařídil vypracování znaleckého posudku ještě před zahájením trestního stíhání), označuje stěžovatel za odporující §2 odst. 4 tr. řádu. Co se týče odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, je stěžovatel přesvědčen, že postrádá základní zákonné náležitosti, a proto je třeba jej hodnotit jako nepřezkoumatelné.
Stěžovatel dále předkládá svůj náhled na otázku možnosti přibrání znalce za účelem vypracování znaleckého posudku již ve fázi prověřování a domáhá se po Ústavním soudu, aby se k této otázce vyslovil. V tomto duchu stěžovatel podrobně rozvádí své úvahy stran možnosti znaleckého zkoumání své příčetnosti v době spáchání činu ještě před zahájením trestního stíhání a shrnuje, že trestní stíhání v jeho věci bylo vedeno v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy.
Stěžovatel napadá též usnesení státní zástupkyně, jímž byla jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání odmítnuta. Namítá, že státní zástupkyně měla zrušit napadené usnesení a provést důkaz znaleckým posudkem před zahájením trestního stíhání. Na okraj pak stěžovatel vyjmenovává další domnělá procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení (výslech poškozené bez přítomnosti obhájce stěžovatele, či přibrání osoby svědka k ohledání místa činu).
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. řádu je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít - v souladu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny - jedině v zákonných mezích. Zároveň však doplnil, že toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06, či ze dne 6. června 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13). Proto svoji zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
Ve světle výše uvedených východisek Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání a dospěl k závěru, že nevykazuje znaky nepřípustné libovůle.
Usnesení obsahuje veškeré zákonné náležitosti, je z něj více než zřejmý závěr o existenci podezření, že byl spáchán trestný čin, jakož i kdo jej spáchal. Výrok usnesení pak obsahuje popis skutku odpovídající výpovědi poškozené, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a stěžovatel je v něm označen v souladu s §120 odst. 2 tr. řádu. Co se týče odůvodnění usnesení, je zřejmé, že na základě dosavadních poznatků policejního orgánu (výpověď poškozené, chování stěžovatele při zadržení hlídkou Policie České republiky, vysvětlení podané oznamovatelkou a jejími spolubydlícími a charakter zranění poškozené) bylo zahájení trestního stíhání stěžovatele dostatečně podloženo. V tomto směru lze policejnímu orgánu vytknout absenci závěrů o ohledání místa činu a vlastního šetření, nicméně tento nedostatek není s to přivodit závěr o svévolnosti jeho úvahy o důvodnosti zahájení trestního stíhání.
Stran námitky stěžovatele, že jeho trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno, neboť jediný důkaz proti jeho osobě představovala výpověď poškozené, postačí poukázat na shora uvedený výčet dalších skutkových zjištění policejního orgánu. Tato námitka není důvodná.
Jde-li o otázku zahájení trestního stíhání obviněného, který vykazuje znaky nepříčetnosti v době spáchání trestného činu v důsledku duševní poruchy, je třeba říci, že na postupu policejního orgánu a státní zástupkyně v projednávané věci nelze spatřovat ničeho protiústavního. Jak ostatně uvádí i sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti, příčetnost, jakožto jeden z obligatorních znaků subjektu trestného činu, je presumována, tj. má se za to, že osoba je příčetná, dokud není prokázán opak. Jestliže v projednávané věci byly splněny veškeré předpoklady pro zahájení trestního stíhání stěžovatele, policejního orgán správně (v souladu se zásadou zákonnosti a zásadou oficiality) přistoupil k zahájení trestního stíhání, které bylo vedeno až do okamžiku, kdy byl na základě vypracovaného znaleckého posudku zjištěn důvod pro jeho zastavení dle §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Postup nastiňovaný stěžovatelem, tedy "vyčkání" policejního orgánu se zahájením trestního stíhání až do vypracování znaleckého posudku, současná právní úprava nepřipouští (resp. v dané věci nebyly splněny podmínky pro dočasné odložení trestního stíhání dle §159b či §159c tr. řádu).
Ohledně argumentace stěžovatele ohledně postupu státní zástupkyně při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba připomenout, že Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zavázal orgány činné v trestním řízení k tomu, aby k námitkám v odůvodnění blanketně podané stížnosti přihlížely, jsou-li jim známy ještě předtím, než o stížnosti rozhodnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. července 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13, ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14, ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 494/15, či ze dne 20. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16).
Stěžovatel i jeho obhájce se s usnesením seznámili již dne 26. září 2017, přičemž proti němu v zákonné lhůtě tří dnů podali stížnost, v níž si obhájce vyhradil možnost doplnit její odůvodnění ve lhůtě 14 dnů. Jak Ústavní soud shrnul ve svém nálezu ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16, je takový postup obhájce, resp. osoby oprávněné podat stížnost, akceptovatelný (samozřejmě za předpokladu že délka lhůty k doplnění argumentace je přiměřená okolnostem dané věci). Na orgán činný v trestním řízení, který o podané stížnosti rozhoduje, lze v takové situaci klást požadavek, aby buďto upozornil danou osobu na zjevně nepřiměřenou délku jí vymezené lhůty k doplnění argumentace a stanovil jí lhůtu přiměřenou, anebo vyčkal doplnění podané stížnosti. Postup, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení o stížnosti rozhodne před uplynutím této lhůty, aniž by na takovou skutečnost osobu, která stížnost podala, upozornil, nemaje pro to rozumné důvody (např. aktuální procesní vývoj v dané trestní věci) je obecně (až na výjimky) nepřijatelný.
Státní zástupkyni je proto v tomto případně možno pouze vytknout, že stěžovatele nepoučila buď o nepřiměřené délce jím požadované lhůty pro doplnění stížnostní argumentace (a nestanovila mu lhůtu adekvátní), popřípadě jej nevyrozuměla o tom, že se v dané věci chystá rozhodnout před uplynutím jím požadované lhůty, a neposkytla mu prostor pro doplnění jeho argumentace před jejím uplynutím.
Ústavní soud v takové situaci zkoumal, zda námitky uplatněné stěžovatelem v jeho doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání byly s to ovlivnit rozhodnutí státní zástupkyně o stížnosti (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15), přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Dílčí námitky uplatněné v doplnění stížnosti se totiž fakticky obsahově shodují s námitkami, které stěžovatel uvedl i v ústavní stížnosti a jimž Ústavní soud nepřitakal (nepřezkoumatelnost usnesení o zahájení trestního stíhání, otázka příčetnosti a předčasnost zahájení trestního stíhání). Výjimku tvoří argumentace týkající se existence okolností vylučujících protiprávnost (nutná obrana stěžovatele), pro jejichž případné prokázání by však bylo nutné provádět rozsáhlejší dokazování (např. rekonstrukci dle 104d tr. řádu či konfrontaci podle §104a tr. řádu) a poukazující na dílčí procesní pochybení policejního orgánu, jež však - s ohledem na to, že trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno - nejsou již jakkoliv relevantní.
Poukazoval-li stěžovatel na to, že byl omezen na osobní svobodě a následně vzat do vazby, odkazuje Ústavní soud toliko na své usnesení ze dne 6. března 2018 sp. zn. IV. ÚS 126/18, kde se souvisejícími námitkami stěžovatele již zabýval (a jako nedůvodné je odmítl).
Ohledně usnesení státní zástupkyně Ústavní soud neshledal, že by jakkoliv vybočovalo z ústavních limitů požadavků na odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Naopak, z jeho obsahu je zřejmé, že po seznámení se s napadeným usnesením policejního orgánu a s příslušným spisovým materiálem státní zástupkyně dospěla k závěru, že zákonné podmínky pro postup dle §160 odst. 1 tr. řádu byly v případě stěžovatele splněny. S ohledem na předchozí závěry Ústavního soudu učiněné shora je zjevné, že takové hodnocení státní zástupkyně bylo zcela namístě.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatele, byl nucen ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu