ECLI:CZ:US:2018:4.US.3973.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3973/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace SKATRANS s. r. o., sídlem Hranická 141, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou, sídlem Pražská 3226, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2017 sp. zn. 1 T 5/2016, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a J. P. a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, usnesení krajského soudu a stěžovatelkou přiložených podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Na J. P. (dále jen "vedlejší účastník - obžalovaný") byla ke krajskému soudu podána obžaloba pro spáchání trestného činu podvodu. V této souvislosti se stěžovatelka, jako poškozená, domáhala, aby krajský soud vedlejšímu účastníkovi - obžalovanému, uložil v rámci případného odsuzujícího rozsudku povinnost nahradit jí náhradu škody, kterou jí způsobil.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §206 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a §44 odst. 3 trestního řádu, rozhodl, že stěžovatelka (a další poškození) nemohou v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody v penězích, neboť o tomto nároku již bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení.
5. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o nárocích stěžovatelky k obchodní společnosti Delta Spedition s. r. o. bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2012 č. j. 213 C 93/2012-74.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikované usnesení krajského soudu porušuje její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje skutkový stav. Souhlasí s tím, že o jejím nároku ke společnosti Delta Spedition s. r. o. pravomocně rozhodl městský soud, avšak její pohledávka nebyla uspokojena. Doplňuje, že zahájené exekuční řízení bylo zastaveno, neboť výtěžek, kterého by bylo dosaženo, by nestačil ani na krytí jejích nákladů. Dále uvádí, že usnesením krajského soudu ze dne 16. 9. 2013 č. j. 35 Cm 148/2013-18 byla obchodní korporace Delta Spedition s. r. o. zrušena s likvidací, a přestože podala přihlášku pohledávky do likvidace, její pohledávka stále nebyla uspokojena.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejší účastník - obžalovaný byl jediným jednatelem obchodní korporace Delta Spedition s. r. o., a tedy odpovídal podle §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") a §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku. Z těchto důvodů je přesvědčena, že byly splněny zákonné předpoklady pro to, aby krajský soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka - obžalovaného o náhradě škody v trestním řízení. Stěžovatelka rovněž uvádí, že krajský soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 4 Tz 72/2007 a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu reprezentovanou usnesením sp. zn. I. ÚS 3225/15 ze dne 17. 3. 2016.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny podmínky předvídané §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Poškozený, v tomto případě stěžovatelka, je samostatnou stranou v trestním řízení, nadanou mnoha procesními právy, včetně oprávnění navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, která mu byla obžalovaným způsobena. Ústavní soud však současně připomíná, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o subjektivní práva poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby, ale o zájem státu na tom, aby bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje jako trestné. Proto samotné založení práv poškozeného v trestním řádu nezakládá žádné základní právo na uplatnění trestněprávní "satisfakce" proti jinému, byť by se jednalo o obžalovaného (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3828/16 ze dne 13. 12. 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Zakotvení práv poškozeného směřujících k náhradě škody do trestního řádu Ústavní soud chápe spíše jako dobrodiní zákona dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
12. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl (z novějších rozhodnutí viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1980/16 ze dne 18. 4. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 3828/16 ze dne 13. 12. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 1943/17 ze dne 19. 9. 2017, příp. nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017) adhezní řízení není jediným způsobem, kterým se poškozený může domáhat svých práv či nároků, ale může tak učinit i samostatně v řízení před civilními soudy. Proto nemůže dojít k zásahu do základních práv poškozeného, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, resp. pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1177/16 ze dne 12. 7. 2016). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení, proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
13. Na těchto závěrech nemění nic ani stěžovatelkou zmiňované usnesení sp. zn. I. ÚS 3225/15 ze dne 17. 3. 2016. Při jeho reflexi je potřeba si uvědomit odlišnost stěžovatelů (obžalovaný, poškozený). Dále je nutné vzít v úvahu, že pokud obecné soudy v adhezním řízení uplatní postup předvídaný stěžovatelkou a aprobovaný Nejvyšším soudem v jí uváděném rozhodnutí, nezasahují do základních práv a svobod obžalovaných. To však neznamená, že postup, který stěžovatelka napadá v tomto řízení, bez dalšího znamená zásah do základních práv poškozených.
14. Veden těmito důvody posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou. Při posuzování zásahů do základních práv a svobod stěžovatelů je Ústavní soud vždy veden zásadou subsidiarity. V prvé řadě je stěžovatel povinen vyčerpat všechny dostupné prostředky k ochraně či zajištění svých práv - teprve po jejich vyčerpání má přistoupit k podání ústavní stížnosti. Pokud se stěžovatelka nedomohla náhrady škody, jež jí byla trestným činem způsobena, mohou být její práva adekvátně zajištěna příslušnými instituty soukromého práva.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu