ECLI:CZ:US:2018:4.US.947.18.1
sp. zn. IV. ÚS 947/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Jadlovského, Ph.D., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018 č. j. 17 Co 478/2017-217 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. srpna 2017 č. j. 18 C 284/2011-200, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Teresy Panizo Lobato, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatele došlo k porušení čl. 95 Ústavy a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 8. 2017 č. j. 18 C 284/2011-200 bylo manželství stěžovatele a vedlejší účastnice rozvedeno (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2018 č. j. 17 Co 478/2017-217 rozhodnuto tak, že se odvolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel neměl právo odvolání podat, protože není účastníkem řízení, u něhož by rozhodnutím došlo k újmě na právech, pročež odvolání odmítl (jelikož bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn) podle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že postupem městského soudu došlo k hrubému porušení práva, neboť stěžovatel je nejen rozvádějícím se manželem, ale rovněž otcem nezletilého manželského dítěte a zákon zapovídá soudu rozvést dětné manželství bez porozvodové úpravy dítěte. Městský soud postupoval v rozporu s platnou českou právní úpravou i unijním právem. Pakliže domácí zákonodárce vytvořil zákon zapovídající rozvod bez úpravy poměrů dětí a evropský zákonodárce vytvořil normu, že se má cizí právo v různých zemích EU vykládat vždy stejně, došlo napadenými rozhodnutími obou soudů k právně nepřípustné libovůli, kdy shodným postojem účastníků řízení k projednávané věci může dojít k porušení psaného práva, což popírá smysl existence zákonů a unijního práva.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Otázkou však je, zda je ústavní stížnost přípustná. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a tudíž podmínka plynoucí z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario byla splněna. Současně je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž nepřípustnost ústavní stížnosti v tzv. statusových věcech sice nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), ale je nutné ji vyvodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky [viz např. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 617/04, ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/05, ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 654/06, ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 43/08, spíše též v tomto směru usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 537/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Již v prvním z právě uvedených usnesení Ústavní soud vyšel z toho, že "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie", načež uzavřel, že "respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství přednost před principem spravedlivého rozhodování, přičemž eventuální zrušení napadeného rozsudku o rozvodu manželství stěžovatele by (ve výsledku) představovalo porušení principu právní jistoty a popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty."
7. V judikatuře však nelze přehlédnout i jiný přístup Ústavního soudu k dané problematice, který sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství takto striktně nevylučuje (viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 678/04, ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/07, ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1024/07, ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3535/13). Čtvrtý senát Ústavního soudu se [stejně jako např. třetí senát v usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 (U 1/80 SbNU 685)] přiklonil ke druhé variantě, neboť se domnívá, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi (byť zcela výjimečně) nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v takových případech zcela uzavřen a ochrana ústavnosti nemůže být odepřena stěžovateli, který splnil potřebné podmínky pro podání ústavní stížnosti, neboť takovou možnost zákon o Ústavním soudu nezná, takže nutno vyjít z právnické maximy in dubio pro libertate. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost plní řadu dalších funkcí, nejen funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, byť v takovém případě se může Ústavní soud omezit jen na "akademický" výrok konstatující, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda byly porušeny (viz již usnesení ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1672/13).
8. Ústavní soud tak uzavírá, že ani v případě tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti (např. v důsledku možnosti nepřímé legalizace bigamie) nemůže být stěžovateli, který splnil potřebné podmínky pro podání ústavní stížnosti, ochrana ústavnosti a priori odepřena postupem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. I kdyby nebylo možné ke kasaci rozhodnutí o rozvodu manželství nebo zrušení registrovaného partnerství z důvodu priority právní jistoty přistoupit (např. kvůli uzavření následujícího manželství nebo vstupu do registrovaného partnerství), je třeba, aby Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) konstatoval ve výroku svého nálezu, které konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny v řízení o rozvod manželství před obecnými soudy. Je tomu tak proto, že ústavní stížnost plní nejen funkci ochrany veřejných subjektivních ústavně zaručených práv, nýbrž i akcesoricky funkci ochrany práva objektivního, s možností deklarace toho, co je po právu či po ústavnosti a co jím napříště není. Navíc je třeba připomenout, že v opačném případě, s ohledem na nemožnost přezkumu takových pravomocných rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky [srov. §230 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i §30 a 398 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních)], by zde nebyl nikdo, kdo by mohl následky takové neústavnosti napravit. To by však bylo neslučitelné s principem právního státu a právem na ochranu před nezákonným rozhodnutím soudu, které je spjato s porušením práva na soudní ochranu a řádný soudní proces podle hlavy páté Listiny. Nejde tak jen o "akademický" výrok, jak byl znám z judikatury Říšského soudu podle čl. 3 písm. b) Základního zákona č. 143/1867 říšského zákoníku, nýbrž i o prostředek přiměřené možnosti nápravy neústavního stavu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil skutečnosti plynoucí z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
10. S ohledem na výše uvedené (srov. sub 6 až 8 tohoto usnesení) Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že jeho přezkumná pravomoc je velmi zúžena, a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení (zejména procesní povahy), neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku "automaticky" naplňovat, což lze ostatně vyvodit i ze skutečnosti, že k nápravě vad, jež se dotýkají samotné ústavnosti soudních rozhodnutí, zpravidla (a ve vztahu k ústavní stížnosti primárně) slouží mimořádné opravné prostředky, které však ve věci rozvodu manželství ze zřejmých důvodů nejsou přípustné [srov. §230 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i §30 a 398 zákona o zvláštních řízeních soudních]. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemůže posuzovat toliko opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení), s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. K takovému závěru však v souzené věci nedospěl.
11. Ústavní soud musí úvodem zdůraznit, že námitkami stěžovatele stran úpravy poměrů k nezletilému synovi stěžovatele a směřujícími do otázky příslušnosti španělských soudů dle čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, se již Ústavní soud zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3072/16, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 5311/2015-1046, usnesení městského soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 64 Co 200/2015-954 a usnesení obvodního soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 50 P 146/2014-919, přičemž na závěry tam vyslovené Ústavní soud i v nyní posuzované věci zcela odkazuje.
12. Předmětem této ústavní stížnosti je pak toliko otázka ústavnosti postupu městského soudu, kterým bylo napadeným usnesením odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 18 C 284/2011-200, kterým bylo manželství stěžovatele a vedlejší účastnice rozvedeno. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá (a stěžovatel ostatně ani netvrdí opak), že sám stěžovatel se žalobou podanou k obvodnímu soudu dne 9. 9. 2011 domáhal rozvodu manželství s vedlejší účastnicí. Tomuto návrhu bylo rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j.
18 C 284/2011-200 zcela vyhověno. Za této procesní situace pak nelze na právním závěru městského soudu vysloveném v napadeném usnesení, že stěžovatel nemá subjektivní legitimaci k podání odvolání, jelikož odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně vyhověno, případně ten, kterému byla rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, naopak tento závěr městského soudu o nutnosti odmítnutí odvolání stěžovatele podle §218 písm. b) o. s. ř. je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž se správně opírá o závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 20 Cdo 922/2011 či v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3208/2014.
13. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu