ECLI:CZ:US:2019:1.US.1042.19.1
sp. zn. I. ÚS 1042/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o. se sídlem Brno, Štefánikova 839/7, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015 č. j. 45 C 47/2014-92, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018 č. j. 18 Co 41/2016-175 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 22 Cdo 4011/2018-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení těchto práv mělo podle stěžovatelky dojít tím, že jí bylo restriktivním, nesprávným a ústavně nekonformním výkladem odepřeno právo na spravedlivý proces a tím došlo i k porušení jejího práva vlastnit majetek.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby jí soud přikázal do výlučného vlastnictví pozemek specifikovaný v rozsudku, a to za náhradu ve výši 1 547 100 Kč přiznanou žalované 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vlastnici tohoto pozemku. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala, aby jí soud přikázal do výlučného vlastnictví pozemek specifikovaný v rozsudku, a to za náhradu ve výši 154 710 Kč přiznanou žalovanému 2) Statutárnímu městu Brno jako vlastníkovi tohoto pozemku. Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku ve výši 29 600 Kč a žalovanému 2) částku ve výši 27 588 Kč.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Změnil jej pouze tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč. Změnu nákladového výroku ve vztahu k žalované 1) odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně nesprávně přiznal žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 29 600 Kč, přičemž aplikoval ustanovení advokátního tarifu včetně ustanovení upravujících smluvní odměnu. Odvolací soud po zjištění, že žalovaná 1) není zastoupena advokátem, změnil nákladový výrok tak, že 1) žalované přiznal náklady řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Odvolací soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku ve výši 1 200 Kč a žalovanému 2) částku ve výši 23 171,50 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud výše označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry soudů týkající se otázky, zda má, jako vlastník stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014, právo požadovat přikázání tohoto pozemku do svého vlastnictví. Domáhá se sjednocení vlastnických práv ke stavbě a pozemku, na kterém byla tato stavba zřízena, a to za účelem naplnění zásady superficies solo cedit. Namítá, že pokud soudy dospěly k závěru, že má jako vlastník stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 pouze předkupní právo k tomuto pozemku podle §3056 odst. 1 občanského zákoníku, dopustily se při výkladu příslušných zákonných ustanovení přepjatého formalismu a odepření spravedlnosti. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se dodržení principů spravedlivého procesu.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 2). Namítá, že žalovaný 2) jako statutární město disponuje dostatečným personálním a materiálním zabezpečením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoc advokátů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud nesdílí názor, že by napadená soudní rozhodnutí byla v rozporu s jeho dosavadní judikaturou (např. s nálezem sp. zn. I. ÚS 1415/10 či I. ÚS 563/11), jak tvrdí stěžovatelka. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako přepjatý formalismus, jak tvrdí stěžovatelka. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud nadto připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, neboť to Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 a IV. ÚS 3391/12).
Ve vztahu k otázce účelnosti náhrady nákladů řízení státu je ustálená judikatura Ústavního soudu založena na výchozí tezi, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit (srov. např. shrnutí těchto zásad v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1447/18). Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města.
Ústavní soud neshledal, že v daném sporu lze ze strany žalovaného 2) usuzovat na zneužití práva na zastupování advokátem. Poměr složitosti posuzované právní otázky a výše nákladů řízení na zastoupení statutárního města je v nyní posuzovaném případě přiměřený. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka námitku stran náhrady nákladů řízení nepředložila ve svém odvolání, a tudíž se k ní odvolací soud nemohl ani vyjádřit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu