ECLI:CZ:US:2019:1.US.114.19.1
sp. zn. I. ÚS 114/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2018 č. j. 38 Co 30/2018-1135 a návrhu na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci návrhu na změnu úpravy rodičovské zodpovědnosti a úpravy styku. Současně požaduje přednostní projednání věci.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. srpna 2012 č. j. 0 Nc 148/2010-2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2014 č. j. 38 Co 62/2013-378, byla nezletilá dcera stěžovatele svěřena pro dobu před rozvodem manželství i pro dobu po rozvodu do výchovy matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 3112/14 jako zjevně neopodstatněná, stejně jako ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 1614/17, směřující proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na uložení pokuty matce za maření styku.
Poměry k nezletilé, tj. běžná úprava styku s otcem a úprava styku o prázdninách a svátcích byly upravovány několika předběžnými opatřeními. Stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal změny úpravy rodičovské zodpovědnosti a soudní úpravy styku. Okresní soud v Hodoníně návrhu otce na změnu úpravy rodičovské zodpovědnosti nevyhověl, neboť nenastala změna poměrů ve smyslu ust. §909 obč. zák., jež by takový postup odůvodňovala a rozhodl, že otec je oprávněn realizovat styk s dítětem každý čtvrtek v kalendářním týdnu v době od 18:00 hodin do 19:00 hodin, a to prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, a dále od 1. 7. 2018 do budoucna, je oprávněn se stýkat s nezletilou každou neděli v sudém kalendářním týdnu v době od 10:00 hodin do 18:00 hodin.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že otec je oprávněn realizovat styk s dítětem každou středu v kalendářním týdnu v době od 18:00 hodin do 19:00 hodin, a to prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků. Matka je povinna uvedený styk strpět a zajistit k jeho realizaci potřebné technické prostředky a jejich funkční připojení. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilou každoročně 26. 12. od 9:00 hodin do 18:00 hodin.
Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na péči o dítě a jeho výchovu. Soudy místo toho, aby vymáhaly po matce naplnění práva otce na styk s dítětem, tak tento styk zcela zmařily. Stěžovatel poukazuje na rozsudek ve věci Bergman proti České republice, podle něhož nedostatek spolupráce mezi rodiči nezbavuje příslušné orgány povinnosti uplatnit všechny prostředky k zachování rodinné vazby mezi rodičem a dítětem. Soud ani nevěnoval pozornost zjištění objektivního podkladu názoru dítěte a genezi jeho vzniku, kdy matka nebyla schopna či ochotna tento názor posunout ve směru akceptace styku s otcem. Stěžovatel dále namítá, že soud neprovedl ani jeden stěžovatelem navrhovaný důkaz, přičemž skutkový závěr, podle něhož matka nebrání dceři ve styku s otcem, nezasahuje do komunikace s otcem a neovlivňuje dceru, je v rozporu s důkazy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud se především neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazovaní a nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k svým závěrům.
Ústavní soud se seznámil s obsáhlým spisem Okresního soudu v Hodoníně, ze kterého je zřejmé, že spor rodičů se datuje od dubna roku 2010. Od této doby se nezletilá v necelých čtyřech letech v podstatě stala předmětem a obětí nesmiřitelného boje rodičů. V jeho důsledku byla neustále podrobována různým psychologickým a psychiatrickým vyšetřením, kontaktům se sociálním úřady a odbornými organizacemi, byla posuzována sociálními a školskými orgány a znalci. S otcem se setkávala za účasti sociálních pracovníků, sociální pracovnice byly také přítomny při předávání dítěte a několikrát byla vyslechnuta soudem. Podle posledního znaleckého posudku i výslechu znalkyně je za účelem zabránění další traumatizace nezletilé, u které již byla diagnostikována porucha přizpůsobení v důsledku dlouhodobě konfliktní situace rodičů, vhodný pouze distanční, nikoliv osobní styk s otcem. Je nutné vyčkat zklidnění situace, nenaléhat na nezletilou a umožnit jí získat pocit jistoty. Nezletilá se opakovaně i před soudem vyjádřila, že v žádném případě nechce být v péči otce, nechce za ním chodit, bojí se ho, nechce se s ním stýkat ani v přítomnosti jiné osoby či psychocentra. Nebylo zjištěno, že by matka dceři bránila ve styku s otcem nebo ji proti otci naváděla. Civilní soudy se několikrát pokoušely situaci vyřešit za pomoci příslušných orgánů sociální péče, rodiče byli vedeni k vyřešení situace za pomoci psychoterapeutů, byla konána případová konference a rodičům bylo usnesením nařízeno podrobit se mediačnímu jednání. Opatrovník nedoporučil širší, než korespondenční styk a proti původní úpravě styku určeného soudem prvního stupně se odvolal.
Ústavní soud shledává závěry soudů, podle nichž nejsou splněny podmínky ve smyslu §909 odst. 1 a §923 obč. zák. pro změnu předchozího rozhodnutí, jímž byla nezletilá svěřena do péče matky, podložené zjištěním, že matčiny výchovné předpoklady se nijak nezhoršily, její péče nevykazuje žádné závady a není v zájmu nezletilé, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů k nezletilé, za dostatečně odůvodněné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na uvedené nelze z ústavně právního hlediska mít ani výhrady proti úzce stanovenému styku nezletilé s otcem. Rozhodnutí o úpravě styku nesporně není v kolizi se zájmy nezletilé, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Rozhodnutí krajského soudu korespondovalo aktuální situaci a bylo vedeno přednostním zájmem nezletilé, kdy se soud pokusil eliminovat další nevratné negativní dopady vzájemné animozity rodičů na jejich dceru. Prodlužování sporu a provádění dalšího dokazování, by jen vedlo k další psychické zátěži a deprivaci nezletilé.
Jakkoliv lze chápat stěžovatele, že vnímá stanovený rozsah styku jako nedostatečný a nerespektující jeho práva rodiče, za dané situace je třeba upřednostnit právo dítěte. Ústavní soud podotýká, že při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Rozhodnutí by tak mělo zohlednit jedinečnost každého případu. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozporné s předchozí judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Z obsahu spisu se přitom podává, že soudy se maximálně pokoušely vést rodiče k dohodě a řešení situace mimosoudní dohodou, ovšem bez úspěchu. Z neochoty či neschopnosti rodičů, paradoxně se dovolávajících ochrany práv nezletilé, dohodnout se na styku s nezletilou, a navazujícím nesouhlasem s rozhodnutím soudů pokud jde o úpravu styku nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou rodičů. Pokud se rodiče nedohodnou, vždy bude jeden z nich nespokojený, dotčený a bude pokračovat v řízení podáváním nových návrhů, což ve svém důsledku negativně ovlivňuje dítě. Soudní úprava mezilidských vztahů, navíc citlivých vztahů mezi dětmi a rodiči, není přirozená a nelze od ní očekávat ideální a vyčerpávající regulaci všech možných rodinných situací, ke kterým v budoucnu nesporně dojde (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 1542/18). Zodpovědný vztah k rodičovství a skutečný, nejen tvrzený zájem o dítě, se projevuje i ve schopnosti rodičů chovat se dospěle v mezilidských, a tím spíše rodinných vztazích. Ani v nyní projednávané věci tak nelze předpokládat, že jakýkoliv soud obecným výrokem zajistí bezproblémové fungování rodinných vztahů, přiměje dospívající dceru, aby se přestala, přes dosavadní negativní zkušenosti, otce bát a nebránila se kontaktům.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikoval.
S ohledem na závažnost věci Ústavní soud považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby se, třeba i za pomoci odborníků, snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody a dceři, která je po většinu svého života traumatizována a negativně ovlivňována jejich osobními konfliktními postoji, umožnili vyrůstat v klidném a nestresujícím prostředí a vytvořit si "zdravé" vztahy k oběma rodičům.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu