ECLI:CZ:US:2019:1.US.1141.18.1
sp. zn. I. ÚS 1141/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Kučery, zastoupeného JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem Veveří 3163/111, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 4989/2017-517, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Co 306/2016-478 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 18 Co 67/2014-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II
Krajský sod v Brně napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2014 č. j. 18 Co 67/2014-200 v právní věci žalobce Miroslava Kučery (dále jen "stěžovatel") o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno ze dne 19. 1. 2006 zn. 540/91/4-RPN+RP zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2013 č. j. 13 C 159/2007-154 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 8. 2016 č. j. 13 C 159/2007-434 citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno nahradil určením, že stěžovatel je vlastníkem v něm uvedených nemovitostí (dále jen "nemovitosti"). Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Co 306/2016-478 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016 č. j. 13 C 159/2007-434 ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 19. 1. 2006 zn. 540/91/4-RPN+RP určením, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele s odkazem na ustanovení §243c odst. 1 věta první a §237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že stěžovatelem vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vlastní i Ústavního soudu, přičemž argumentoval řadou judikátů, jež tuto praxi představují. Nejvyšší soud ani ve vztahu k meritu souzené věci neshledal důvod k jinému posouzení již dříve vyřešených otázek. Mimo jiné ve vztahu k výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění bez vyplacení náhrady [viz §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") nebo totožné znění §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích] zdůraznil, že judikatura již opakovaně vyjádřila, že uvedený restituční titul není naplněn, byla-li stanovená náhrada za vyvlastnění složena na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny. Dovolací soud proto souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v situaci, v níž celá náhrada za vyvlastnění předmětných nemovitostí stanovená výměrem příslušného správního orgánu byla složena na účet právní předchůdkyně stěžovatele vedený u státní spořitelny, nepředstavuje naplnění restitučního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě; krajský soud se od judikatury dovolacího či Ústavního soudu neodchýlil. Obdobně podrobnou argumentací doplněnou četnými odkazy na judikaturu se vyznačovalo přijetí závěrů k situaci, kdy pozemky slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, přičemž za rozhodný se považuje stav existující ke dni účinnosti zákona o půdě, a nikoliv jejich stav pozdější. Dovolací soud připomněl, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, když důvodem pro zachování areálových výluk a celkové funkční provázanosti pozemků a (souboru) staveb je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním a jako takový představuje jedno z výkladových kritérií. Dovolací soud zdůraznil, že oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt jak v judikatuře Ústavního soudu, tak v judikatuře Nejvyššího soudu a také v literatuře (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186). Připomněl další obsáhlou aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jejíchž východisek se odvolací soud přidržel, od nichž není důvodu se odchylovat a které nekolidují ani se stěžovatelem uváděnými nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 747/2000.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul dosavadní průběh řízení. Dále s poukazem na konkrétně uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek, když bez důkladného dokazování v souladu s ústavně konformními principy mu byl odepřen restituční titul, na jehož základě mu měly být vydány nemovitosti nemalé hodnoty, resp. zda náhrada vyplacena byla či nebyla. Stěžovatel také nesouhlasí s názorem, že nemovitosti tvoří funkční celek, resp. areál, neboť je pomíjen konkrétní stav řešené věci a skutečnost, že nemovitosti neslouží účelu vyvlastnění. Orgány nepřistoupily k přiléhavému a rozumnému vypořádání souzené věci a postupovaly cestou přepjatého formalismu, který vyplacením bagatelních finančních částek nevede ke zmírnění majetkových křivd.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že to byl Krajský soud v Brně, který v odůvodnění obou napadených rozhodnutí poukázal na provedená dokazování, zhodnotil skutkový a právní stav věci v kontextu dosavadní judikatury; dovodil fakt vyplacené náhrady, jakož i areálový charakter předmětných objektů a pozemků. Uzavřel s tím, že žalované pozemky jsou zastavěny funkčním celkem a bezprostředně souvisí s jednotlivými stavbami. Krajský soud ve vztahu k části pozemku X1 v k. ú. Řečkovice (konkrétně k pozemku p. č. X2 - dříve části původních pozemků PK X3 a X4 v k. u. Řečkovice - o výměře 1275 m2; tzv. anténní pole) zdůraznil, že Městský soud v Brně, když odkázal na §11 odst. 6 zákona o půdě s tím, že v současné době neslouží účelu, pro který byly pozemky vyvlastněny, přehlédl, že citované ustanovení je "jen" součástí ustanovení, které upravuje v jakých případech pozemky oprávněným osobám, jímž svědčí restituční titul, vydat nelze. Jedná se proto jen o výjimku z těchto případů reagující na situaci, kdy původní překážka vydání pozemku in natura v průběhu restitučního řízení odpadla. Krajský soud poukázal na to, že výklad, resp. rozšíření aplikace §11 odst. 6 zákona o půdě i na samotný restituční nárok, který použil v dané věci soud prvního stupně, přesahuje účel zákona, neboť přijetím tohoto extenzivního výkladu "by došlo k přiznání restitučního nároku, který tu v době nabytí účinnosti zákona o půdě nebyl", což vyplývá z provedených důkazů a nezpochybnil to ani sám stěžovatel. Odvolací soud, který v této souvislosti zdůraznil Ústavním soudem často připomínaný účel a předmět úpravy restitučních předpisů, jakož i pojmů a institutů v nich obsažených, konstatoval, že v době účinnosti zákona o půdě pozemek p. č. X2 účelu, pro který byly pozemky vyvlastněny, sloužil a restituční titul podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě [stejně jako podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě] není dán. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za logické a právně přiléhavé. V dané souvislosti také konstatuje nepřiléhavost stěžovatelem zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 440/01, který se týkal jiné situace spočívající v odpadnutí veřejného zájmu jako jednoho z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn (když v tamější věci sloužila dotčená nemovitost soukromé obchodní společnosti). Ústavní soud současně nemůže opomenout ani vlastní usnesení sp. zn. IV. ÚS 2952/08, jímž potvrdil argumentaci Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1500/2008, která za rozhodný považovala stav ke dni účinnosti zákona o půdě. Ústavní soud proto uzavírá s tím, že krajský soud přehledně a konkrétně uvedl rozhodné skutečnosti, jejich právní hodnocení, vysvětlil důvody pro přijetí svých rozhodnutí.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné argumentaci Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Jeho argumentace je dostatečně průkazná a přiléhavá. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavní soud tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Co 306/2016-478 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud konečně uvádí, že neshledal vady ústavněprávní povahy ani v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 18 Co 67/2014-200. Ostatně jde toliko o kasační rozhodnutí, proti kterému ev. bylo možno podat dovolání.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu