ECLI:CZ:US:2019:1.US.1245.17.1
sp. zn. I. ÚS 1245/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1546/2016-52 ze dne 1. února 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 6 To 142/2016-1149 ze dne 19. května 2016 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 2 T 64/2014-1022 ze dne 16. února 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností (včetně jejího doplnění), která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 64/2014, byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Podle skutkové věty stěžovatel spáchal
- zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od února 2013 do srpna 2013 poté, co ho poškozená ve svém bytě omylem oslovila jiným mužským křestním jménem, ji uchopil za hlavu, bouchal s ní o zeď, za vlasy ji strhl na postel, strhl z ní oblečení i spodní prádlo, obkročmo jí sedl na hrudník, přisedl jí ruce, aby se nemohla bránit, rozepnul si kalhoty, vytáhl penis, který ji strkal do úst, aby mu ho sála, držel ji pod krkem, a když se poškozená bránila kousáním, sesedl, roztáhl jí nohy a vykonal na ní soulož. Dále v blíže neurčeném bytě v Praze si na poškozené proti její vůli a přes její fyzický odpor vynutil pohlavní styk. Posléze v srpnu 2013 poškozenou přemluvil, aby ho nechala u sebe přespat, a když ho vyzvala k odchodu, řekl, že si s ní alespoň naposledy zasouloží, což poškozená odmítla, brečela, odstrkovala ho, ale stěžovatel ji bil rukama do hlavy, přikázal jí, aby držela, uchopil její ruce, kterými bolestivě kroutil, a následně na ní vykonal dvakrát po sobě soulož (bod 1 výroku o vině).
- zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 9. 9. 2013 kolem 05,00 hodin v bytě poškozené v průběhu hádky, kdy ho poškozená vykazovala z bytu, prudce rukou udeřil poškozenou do hlavy tak silně, že upadla na zem. Poté jí ležící na zemi kopl do pravé ruky, tím jí způsobil jednak zhmoždění mozku s otokem mozku s vícečetnými ložisky prokrvácení jako zranění, které bez adekvátní odborné pomoci bylo život ohrožující, a jednak zlomeninu loketní kosti pravé ruky. Po napadení nechal poškozenou ležet na zemi. Ta se doplazila do pelechu svého psa a později do postele, kde zůstala ležet. Ačkoli žádala stěžovatele o přivolání lékařské pomoci a odvoz do nemocnice pro silné bolesti hlavy a ruky, kdy zvracela, upadala do mdlob a nebyla schopna zavolat si pomoc sama, stěžovatel její žádosti odmítal se slovy, že má být zticha a že má chcípnout, hýbal jí zlomenou rukou a do nemocnice ji odvezl až následujícího dne kolem 14,30 hodin (bod 2 výroku o vině).
4. O odvoláních, která podali stěžovatel proti všem výrokům a poškozená v neprospěch stěžovatele proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 To 142/2016. Z podnětu odvolání stěžovatele byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání poškozené bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
5. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 7 Tdo 1546/2016-52, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh trestního procesu. Namítl, že řízení bylo vedeno právně neregulérním způsobem. Stěžejní důkaz výslechem poškozené proběhl podle §158a tr. ř. jako neodkladný úkon dne 12. 9. 2013 v 17,20 hodin v nemocnici v Kroměříži. Stěžovatel byl zadržen téhož dne v 11,50 hodin, dne 13. 9. 2013 mu bylo sděleno obvinění a dne 14. 9. 2013 byl vzat do vazby. Tvrdí, že v době, kdy byl zadržen, nebylo možné výslech poškozené provést jako neodkladný úkon. Takový důkaz je tak podle názoru stěžovatele nezákonný a neměl být proti němu použit. Soud prvého stupně nedbal pokynu odvolacího soudu z prvního zrušovacího rozhodnutí a tento nezákonný důkaz znovu učinil podkladem pro shodné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel dodává, že poškozená byla následně vyslechnuta ještě jednou ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. Obhajoba se však tohoto výslechu neúčastnila a neměla prostor položit jí otázky.
8. Odvolací soud dále ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvého stupně uložil zpřesnit údaje o vymezení jednotlivých útoků a poukázal na velmi stručný popis poškozené k okolnostem znásilnění. Tyto vady soud prvého stupně neodstranil. Stěžovatel tvrdí, že v neurčitosti skutkové věty se odráží absence usvědčujících důkazů, zejména ke skutku pod bodem 1 (znásilnění). Důkazní situace k tomuto skutku je ve stavu tvrzení proti tvrzení, kdy obecné soudy měly obzvlášť pečlivě posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí. Věrohodnost poškozené se pak snaží zpochybnit rozborem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. K výpovědi svědkyň, které údajně podporovaly vinu stěžovatele, dodává, že žádná z nich nebyla přítomna údajnému znásilnění. Svědkyně tak sdělují vlastní dojem ke zprostředkovaně získaným informacím. Stěžovatel se dále věnuje vylíčení vztahu mezi ním a poškozenou, který oba popisují jako bouřlivý a založený předně na vzájemném sexuálním uspokojení. Poškozená stěžovatele k sexu vybízela a provokovala jej k drsnějším praktikám vulgárními výrazy. To dokládá citací sms zpráv, které od ní opakovaně dostával a které jsou součástí spisu. Soud však povahu jejich vztahu blíže nezkoumal.
9. Ohrazuje se i proti formulaci odvolacího soudu, který uvedl, že stěžovatel má k násilnému chování vůči ženám sklony. K takovým úvahám soud není oprávněn a zcela jistě z takového konstatování nemůže dovozovat vinu stěžovatele, který byl dosud zcela bezúhonnou osobou. Pochybnosti o vině stěžovatele nelze tímto způsobem rozptýlit. Správně měl soud aplikovat princip presumpce neviny, včetně zásady in dubio pro reo.
10. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud odmítl kvalifikaci skutku těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, nicméně sám zranění poškozené kvalifikoval jako těžkou újmu podle §122 odst. 2 písm. e) a h) tr. zákoníku. Tím podle názoru stěžovatele došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius.
11. V doplnění ústavní stížnosti namítá, že ze znaleckého posudku MUDr. Miroslava Hirta, soudního znalce z odvětví soudního lékařství se specializací patologická anatomie, nebylo možné čerpat informace o závažnosti zranění poškozené a o klinickém průběhu. Přesto však odvolací soud upřednostnil jeho závěry před závěry znaleckého posudku MUDr. Michela Houdka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurochirurgie, traumatologie hlavy a páteře, který označil zranění poškozené za spíše lehká. Rozpory mezi těmito dvěma posudky odvolací soud nijak neodstranil.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy obou stupňů vzaly za podklad skutkových zjištění pouze svědeckou výpověď nevěrohodné poškozené, takže byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
14. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
15. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Nelze přehlédnout, že ohledně skutku uvedeného pod bodem 2 (těžká újma na zdraví) soudy vyšly z výpovědi poškozené podpořené lékařskými zprávami a znaleckými posudky, ale i z výpovědi samotného stěžovatele, který dílem tuto trestnou činnost doznal, což ostatně soud prvého stupně zhodnotil i v úvahách o výši trestu. Uvedl konkrétně, že se cítí být vinným tím, že poškozenou napadl, způsobil jí zranění, stydí se za to a je mu to líto.
16. Pokud proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele k průběhu skutkového děje u bodu 2 a zkráceně řečeno údajná dobrovolnost sexuálních kontaktů a vyzývavé chování ze strany poškozené u bodu 1 a na straně druhé pak stojí usvědčující výpověď poškozené, tak tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, při posouzení věrohodnosti obstojí, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí).
17. Při hodnocení výpovědi poškozené, která stěžovatele usvědčovala z trestného jednání, si soud prvého stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Zaměřil proto dokazování i na objasnění charakteru a osobnosti poškozené. V tomto směru měl zásadní význam znalecký posudek z oboru psychologie, doplněný o znalecký posudek z psychiatrie, který konstatoval její obecnou i specifickou věrohodnost. Zprávy, které stěžovateli zasílala, podle názoru znalců svědčí o nezralosti její osobnosti a ambivalenci jejich vztahu. U poškozené, ale i u stěžovatele, znalci konstatovali zřetelně negativní vliv alkoholu, který i podle výpovědí svědků, v předmětném období při vzájemných kontaktech ve vyšší míře požívali. V části, v níž je výpověď poškozené podpořena i dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvého stupně, jí soud přisvědčil. Pokud tedy soud prvého stupně logicky vysvětlil, proč v podstatných bodech svědecké výpovědi poškozené uvěřil a proč naopak považoval obhajobu stěžovatele za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout.
18. Naopak v části výpovědi poškozené, v níž popisuje mechanismus vzniku zranění pod bodem 2 vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Hirta, který vyzníval ve prospěch stěžovatele.
19. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď považoval za konzistentní a dílem podpořenou i dalšími důkazy. Přitom neshledal nic, co by poškozenou mohlo vést ke křivému obvinění stěžovatele. Podstatné je, že soudy provedené důkazy vyhodnotily ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformovaly, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočily z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
20. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
21. Ze samotného vylíčení postupu orgánů činných v trestním řízení v úvodní fázi přípravného řízení nic zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nenasvědčuje. Krátce po zadržení stěžovatele proběhl výslech poškozené hospitalizované v nemocnici jako neodkladný úkon, neboť s ohledem na zranění mozku, které utrpěla, existovaly pochybnosti, zda bude v budoucnu schopna reprodukovat okolnosti důležité pro trestní stíhání. Její výpověď takto učiněná se stala podstatným zdrojem informací pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, zda zahájit trestní stíhání stěžovatele či nikoli. Sdělení obvinění stěžovateli před výslechem poškozené by za těchto okolností nebylo možno řádně provést.
22. Obrazový a zvukový záznam výpovědi poškozené ze dne 12. 9. 2013 byl ostatně přehrán u hlavního líčení za její přítomnosti dne 12. 1. 2016. Hlavního líčení se účastnil stěžovatel i jeho obhájkyně. Poškozená výpověď potvrdila a obhajoba měla možnost poškozené klást otázky, které využila (č. l. 981 a 982 spisu).
23. V otázce dotčení zásady zákazu reformace in peius v rámci odvolacího řízení nelze stěžovatelovým úvahám přisvědčit. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně v neprospěch stěžovatele ve výroku o vině, na nějž stěžovatelova námitka míří, nezměnil. Před i po jeho rozhodnutí byl stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. "Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti." [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/01 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)].
24. Odvolací soud po důkladném zhodnocení rozporů mezi několika znaleckými posudky (č. l. 9 - 11 rozsudku) zohlednil fakt, že se nejednalo o delší dobu trvající poruchu zdraví. Nicméně z několika znaleckých posudků vztahujících se k otázce následků vzniklých zranění, jejich závažnosti a charakteru způsobné újmy na zdraví poškozené dovodil, že jednáním ve skutkové větě popsané došlo u poškozené k vážnému zranění mozku, tedy životně důležitého orgánu. Současně přitom popsané jednání stěžovatele naplňuje pojem mučivé útrapy. Z toho dovodil, že není důvod ke změně právní kvalifikace k mírnější formě ublížení na zdraví. Takový postup neodporuje žádné ze zásad trestního řízení. Jen na okraj lze dodat, že zhodnocením kvalifikace znalce MUDr. Hirta se odvolací soud rovněž zabýval a při svých úvahách vycházel ze závěrů několika znalců, ale předně ze svého podrobně rozvedeného posouzení.
25. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu