ECLI:CZ:US:2019:1.US.1259.19.1
sp. zn. I. ÚS 1259/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 406/2018-493 ze dne 24. ledna 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení 1) nezl. A. N., 2) J. N., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 0 P 26/2012-450 ze dne 18. září 2018 zamítl návrh vedlejšího účastníka řízení, otce nezletilé, na snížení vyživovací povinnosti k nezletilé.
2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vyživovací povinnost otce snížil za dobu od 1. listopadu 2017 do 31. srpna 2018 na částku 6000 Kč měsíčně a od 1. září 2018 ji stanovil na 6 500 Kč měsíčně. Skutková zjištění obvodního soudu považoval za správná. Na rozdíl od obvodního soudu však zhodnotil, že ukončení pracovního poměru otce nezletilé bylo z důvodů předvídaných zákonem, pro něž může zaměstnavatel ukončit pracovní poměr i proti vůli zaměstnance. Otec nezletilé srozumitelně odůvodnil, že za dané situace pro něj bylo nejvýhodnější ukončit pracovní poměr dohodou. Dále neměl za to, že by na výši vyživovací povinnosti měly mít vliv nemovitosti, které otec nezletilé sice vlastní, ale nepřinášejí mu žádný zisk. Přihlédl i k hypotečnímu úvěru otce. Z těchto důvodů nově stanovil jeho vyživovací povinnost.
3. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Měla za to, že městský soud učinil z provedeného dokazování nesprávné závěry a vadně vyložil hmotněprávní úpravu. Při stanovení vyživovací povinnosti je nutné vycházet z celkových majetkových poměrů povinného, bez ohledu na to, zda takový majetek přináší profit či nikoliv. Z provedeného dokazování rozhodně nevyplynulo, že by se majetková situace otce zhoršila o 50 %. Odvolací soud uvěřil otci zcela nevěrohodnou konstrukci o půjčkách matky otce a investicích do zahraničí prováděných přes účet otce. Tím nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí. Vůbec se nezabýval nejasnostmi ve výpisech z účtů otce. Namísto toho provedl důkaz zejména výslechem otce a tomu uvěřil. Není zřejmé, proč by matka otce investovala peněžní prostředky složitým způsobem přes účet syna. Odvolací soud vybral z provedeného dokazování selektivně ta tvrzení, která svědčila ve prospěch radikálního snížení vyživovací povinnosti otce.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný (s výhradou toho, že se stěžovatelka domáhá ochrany procesního práva ve vztahu k výživnému, které jejím právem není, srov. nález I. ÚS 795/18 ze dne 21. 5. 2019). Jde ovšem o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu kritérií nálezu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471). Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Dle §910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Jde o zákonné zakotvení rodinné solidarity dle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i o provedení čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. Dle čl. 27 odst. 1 smluvní strany uznávají právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. Čl. 27 odst. 2 pak stanoví, že rodiče nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.
6. Vyživovací povinnost je dána ex lege, obvyklým způsobem plnění je stav, kdy dítě žije ve společné domácnosti rodičů a výživné je plněno v naturální formě (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016). Soud ke stanovení konkrétní výše výživného přistupuje jen v případech potenciálního ohrožení oprávněného dítěte - nežijí-li rodiče spolu, při jejich rozvodu, případně pokud některý z rodičů svou vyživovací povinnost neplní. Smyslem je tedy zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o ně starali [nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489)]. Jak proto uvedl v citovaném stanovisku Nejvyšší soud, i poté, co již rodiče nežijí ve společné domácnosti, trvá jejich vyživovací povinnost k dítěti zásadně ve stejném rozsahu jako dosud.
7. Pro případ, že výživné musí být stanoveno soudem, vyjmenovává zákonodárce v §913 a násl. občanského zákoníku hlediska rozhodná pro jeho výši. Podle §913 odst. 1 jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle věty první §913 odst. 2 občanského zákoníku je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Podle věty druhé téhož paragrafu je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí, popřípadě i k péči o společnou domácnost. Podle §915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
8. Zákonodárce tudíž nestanoví striktní způsob výpočtu výživného. Místo toho mají soudy v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria a výživné určit ve výši odpovídající jim, jakož i smyslu a účelu výživného, jak je popsán výše [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)].
9. V poměrech souzené věci městský soud srozumitelným, logickým a věcně přiléhavým způsobem vysvětlil, jak hodnotí skutkový stav věci a na základě jakých úvah dospěl k samotným interpretačním i aplikačním právním závěrům. Tyto závěry nejsou svévolné a svým smyslem odpovídají výše uvedeným kritériím judikatury Ústavního soudu. Polemika stěžovatelky s jejich správností pak je sporem v rovině podústavního práva.
10. Jde-li pak o otázku vlastních skutkových zjištění, Ústavní soud setrvale judikuje, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Městský soud v souzené věci ovšem své skutkové závěry dostatečně vysvětlil a Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu