ECLI:CZ:US:2019:1.US.1604.18.1
sp. zn. I. ÚS 1604/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje David Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2014 č. j. 61 T 1/2014-26214, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2015 č. j. 3 To 96/2014-26929 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, č. j. 6 Tdo 1553/2016-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a obviněný R. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Oba se dopustili trestné činnosti, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, stručně řečeno tím, že úmyslně za účelem získání majetkového prospěchu společně vyrobili v objektu společnosti Opavia REAL, s. r. o., směs složenou z methylalkoholu a etanolu v přesně nezjištěném poměru, a to v objemu cca 10 000 litrů, přičemž s ohledem na obecně známou vědomost o vysoké zdravotní závadnosti látky methylalkohol i své konkrétní vědomosti museli být srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností této směsi. Tuto směs následně prodali obžalovanému J. V., který směs dále distribuoval. Z jimi připravené a dále nekontrolovatelně šířené směsi se pak na území České republiky intoxikovalo nejméně 117 osob, z nichž u 38 došlo k úmrtí a u 60 k těžké újmě na zdraví. Takto vyrobená a nekontrolovatelně šířená směs byla způsobilá usmrtit nebo způsobit vážnou intoxikaci až 158 000 lidí přinejmenším na celém území České republiky.
3. Za tuto trestnou činnost byli stěžovatel i obviněný R. F. odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K., L. V. a R. S. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu a podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 3 To 96/2014 byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání poškozené České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky zrušen ve výrocích, jimiž byli stěžovatel a obvinění R. F. a J. V. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit Ministerstvu spravedlnosti České republiky náhradu škody v částkách 100 000 Kč, 425 000 Kč a 152 606 Kč. Podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel a obvinění R. F. a J. V. byli podle §228 odst. 1 trestního řádu společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti nahradit poškozené České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky škodu ve výši 677 606 Kč. Odvolání stěžovatele i obviněného R. F. byla týmž rozsudkem podle §256 trestního řádu zamítnuta.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1553/2016 byla dovolání stěžovatele i obviněného R. F. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta.
II.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti
6. Právo na spravedlivý proces bylo podle názoru stěžovatele porušeno tím, že v hlavním líčení dne 5. 3. 2014 měl soud prvního stupně hrubě zasáhnout do jeho spontánní výpovědi v rozporu s §207 odst. 1 trestního řádu, neboť jej po krátké výpovědi přerušil s tím, že jeho výpověď je příliš obšírná a nesouvisí s trestním stíháním, načež přistoupil ke kladení otázek. Jeho spontánní výpověď tak byla provedena až dne 23. 4. 2014 po několika hlavních líčeních. Tím mu byla odepřena možnost oponovat tvrzení své protistrany a ovlivnit ve svůj prospěch další účastníky bezprostředně po jejich seznámení se s obžalobou. Nalézacímu soudu proto vytknul, že si o jeho skutku udělal obrázek na základě výpovědí jiných obviněných a svědků ještě dříve, než se k němu mohl vyjádřit sám.
7. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož má předseda senátu možnost osobu při její výpovědi před soudem upozornit, že se odchyluje od projednávané věci a případně jí i odejmout slovo. Podle názoru stěžovatele toto pravidlo platí pouze u osob odlišných od obžalovaného, neboť ten je v trestním řízení ve specifickém postavení. Zásada rychlosti zde nesmí převážit nad zásadou kontradiktornosti.
8. Právo na zákonného soudce bylo podle názoru stěžovatele porušeno nesprávným způsobem obsazování soudu/senátu prvního stupně v době probíhajícího trestního řízení ve fázi řízení před soudem. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, v době, kdy se konalo hlavní líčení ve věci stěžovatele, nestanovil pravidla pro přidělování konkrétních přísedících ve věci. Podle ustanovení §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, by měli být v rozvrhu práce jmenovitě určeni soudci i přísedící, kteří budou působit v jednotlivých odděleních. Vzhledem k tomu, že přísedící nebyli přidělení k věci stěžovatele na základě rozvrhu práce, proběhlo jejich přidělení na základě libovůle. To odporuje závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03.
9. Stěžovatel vyslovuje pochybnosti o správnosti postupu při odebírání vzorků kontaminovaného alkoholu u obviněných. Upozorňuje na nepřesnosti ve spisovém materiálu. Dovozuje z něj, že zřejmě bylo odesláno více vzorků, než bylo odebráno na místě samém a že některé vzorky byly odeslány duplicitně. Není jasné, na základě jakého metodického postupu byly vzorky odebírány a zkoumány, zda z konkrétní nádoby byl odebrán vzorek a pokud ano, zda byl pouze jeden. Vyslýchaní policisté nebyli schopni sporné otázky stěžovateli vyjasnit. Stěžovatel se tak nemohl vyjádřit k procesu odebírání a zjišťování ani ověřit správnost či pravost provedených důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení věci Ústavním soudem
11. Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a posoudil námitky stěžovatele ve světle shora uvedených zásad, avšak důvod pro kasaci napadených rozhodnutí neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby před Krajským soudem v Brně a postupně také v dalších fázích řízení. S těmito námitkami se však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
13. Podle článku 38 odst. 2 věta prvá Listiny má každý "právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání, zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/09). Trestní předpisy rovněž upravují konkrétní postupy, kterými je garantována možnost obviněného vyjádřit se ke všem důkazům, tvrzením a úvahám, které soud bere při svém rozhodování v potaz. Zákonná úprava těchto podmínek úzce souvisí s výkonem ústavně zaručeného práva na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny.
14. V projednávané věci stěžovatel brojí proti postupu nalézacího soudu, který mu podle jeho názoru upřel možnost aktivně oponovat přednesené obžalobě, neboť jeho spontánní část výpovědi předseda senátu přerušil a přistoupil ke kladení otázek. Podle §92 trestního řádu se koná výslech obviněného tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy. Pro fázi hlavního líčení pak §207 odst. 2 trestního řádu uvádí, že po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby. Nejvyšší soud k obdobné námitce stěžovatele zjistil, že při hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2014 předseda senátu stěžovateli řádně umožnil se spontánně vyjádřit k obžalobě. Poté, co jej třikrát upozornil, aby se vyjadřoval k předmětu uvedené trestní věci, neboť v opačném případě mu budou pokládány otázky, když stěžovatel pokračoval v přednesu, jehož obsah se nevztahoval k projednávané věci, předseda senátu jej přerušil a začal mu pokládat otázky.
15. Ústavní soud podporuje závěr Nejvyššího soudu, že i ve fázi hlavního líčení, kdy probíhá výpověď či výslech obviněného, se plně aplikuje povinnost předsedy senátu dbát, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby hlavní líčení bylo zaměřeno co nejúčinněji k jejímu objasnění (§203 odst. 2 trestního řádu). Opačný výklad, který se snaží naznačit stěžovatel, by vedl k naprosto absurdním důsledkům, kdy hlavní líčení, které má být zaměřeno na objasnění konkrétního obžalobou vymezeného skutku, bylo rozmělňováno uváděním nesouvisejících skutečností a úvah bez možnosti předsedy senátu jeho průběh v této fázi zkorigovat tak, aby probíhal v zákonem vytýčených mezích.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že plně respektuje význam zásady kontradiktornosti trestního řízení, kterou i Evropský soud pro lidská práva považuje za jeden ze základních principů práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [srov. například odkazované rozhodnutí ve věci Laukkanen a Manninen v. Finsko ze dne 3. 2. 2004, odst. 34: "Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou."]. Požadavek kontradiktornosti přitom znamená, že strany musí mít možnost seznámit se se všemi důkazy a také možnost vyjádřit se ke všem navrženým důkazům či námitkám obsaženým ve spise tak, aby měly stejnou šanci ovlivnit objasnění skutkového stavu ústící v konečném rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1526/08 (N 188/51 SbNU 301)]. Tato zásada je ostatně přímo vyjádřena též v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy slovy, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Obecně tak platí, že aby byl výslech svědka použit v souladu s Úmluvou a Listinou jako důkaz v trestním řízení, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání a za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obžalovanému pak musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu [nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11 (N 129/62 SbNU 27)].
17. Stěžovatel byl na začátku hlavního líčení poučen o svých právech. Aktivně využíval svého práva klást dotazy či se k provedeným důkazům vyjadřovat. Sám stěžovatel uvádí, že možnost vyjádřit se souvisle a samostatně k obsahu obžaloby mu byla dána v pozdější fázi hlavního líčení (dne 23. 4. 2014). Skutečnost, že v průběhu prvního jednacího dne předseda senátu výslovně vyzval všechny obžalované k vyjádření se k provedeným důkazům až na konci jednacího dne, reálně porušení zásady kontradiktornosti řízení v celkovém kontextu trestního procesu nepředstavuje. Po námitce obhájce učiněné druhý jednací den předseda senátu již důsledně pokračoval v průběhu celého hlavního líčení podle dikce §214 trestního řádu a již před námitkou měly obě strany možnost klást vyslýchaným osobám dotazy. Nelze tedy účinně dovozovat, že jeho právo na obhajobu bylo omezeno. Stojí za zaznamenání, že toto právo je nutné interpretovat též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
18. Zásada kontradiktornosti zde nikterak nebyla umenšena ve prospěch svévolného postupu upřednostňujícího rychlý průběh trestního řízení. Předseda senátu se svým postupem držel procesního rámce daného trestním řádem, přičemž obžaloba i obhajoba dostala odpovídající procesní prostor vyjádřit se k předmětu řízení, vyslýchat svědky a ovlivnit objasnění skutkového stavu. Ústavní soud proto neshledal, že by namítaným postupem nalézacího soudu mohlo být jakkoliv zasaženo do základních práv stěžovatele.
19. Námitku týkající se drobných nesrovnalostí v označení či množství odebraných vzorků Nejvyšší soud prověřil a určité nedostatky v tomto směru zjistil. Důvodem byl zřejmě fakt, že vzorky odebíraly nezávisle na sobě orgány policie i celní správy. Především však dovolací soud vyhodnotil závěry získané analýzou vzorků z předmětného jednoho areálu jako pouze podpůrné. Uvedl, že jednání stěžovatele je totiž prokázáno velkým množstvím dalších přímých i nepřímých důkazů, které blíže uvedl (č. l. 19 usnesení). Ústavní soud k tomu dodává, že drobná nedůslednost tohoto typu vzhledem k celkové důkazní situaci se ústavně zaručených práv stěžovatele nijak nedotýká.
20. Námitku týkající se neexistence pravidel pro určení konkrétního přísedícího v rozvrhu práce nalézacího soudu, který platil v době jeho rozhodování ve stěžovatelově věci, Ústavní soud konstatuje, že dle doložených rozhodnutí tato nebyla v předchozím řízení řádně a včas uplatněna (v rámci dovolacího řízení tuto námitku stěžovatel uplatnil pozdě a Nejvyšší soud se jí proto nemohl zabývat). Zákon o Ústavním soudu přitom jako zákonnou podmínku ústavní stížnosti stanoví, že před jejím podáním musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že skutkové či právní námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecným soudem, nemohou být úspěšně uplatněny teprve v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž v řízení o ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím orgánů veřejné moci oprávněn přezkoumávat tato rozhodnutí, zda obstojí v testu ústavnosti, a pokud nikoliv, je oprávněn je zrušit (nikoliv změnit či nahradit vlastním rozhodnutím). Právě proto je třeba trvat na tom, aby skutková tvrzení a právní argumentace nebyla Ústavnímu soudu předestírána nově, nýbrž aby vedla jen k přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti (srov. usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2372/14). Tuto námitku proto Ústavní soud hodnotí jako nepřípustné novum.
21. Nad rámec lze k této námitce odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ta počíná již tím, že zatímco je soudce jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování ať už procesní či meritorní. Proto jsou i zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde u určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. zamítavý nález ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15).
22. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu