ECLI:CZ:US:2019:1.US.1700.19.1
sp. zn. I. ÚS 1700/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Roberta Ožvalda, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem Tábor, 9. května č. 1282, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 3928/2018-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018 č. j. 61 Co 367/2017-142 ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 21/2016.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byl pracovněprávní nárok stěžovatele v postavení soudce na doplatek mzdy za roky 2013 a 2014. V řízení před Nejvyšším soudem zůstal předmětem již jenom nárok na doplatek mzdy za tzv. násobek ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (dále jen "zákon č. 236/1995 Sb."). Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je založeno výlučně na argumentaci, kterou stěžovatel zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014. Nadto je dovoláním napadené rozhodnutí podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a respektuje závaznost nálezů Ústavního soudu.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkami, přičemž nárok odmítl na základě aplikace nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, jež jsou však podle názoru stěžovatele, jak obsáhle argumentuje, vadné.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji dále rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto proto, že stěžovatel nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích ověřil, že dovolání stěžovatele je skutečně založeno výhradně na nesouhlasu stěžovatele se závěry vyslovenými k dané problematice Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, zejména s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, a podání stěžovatele tak postrádá vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nelze vytýkat, že se konkrétně nevypořádal s věcnými námitkami stěžovatele. Nejvyšší soud přitom své závěry, podle nichž v dovolání absentuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, dostatečně odůvodnil. Dále poukázal na svou předchozí judikaturu (sp. zn. 21 Cdo 97/2017, 21 Cdo 254/2017, 21 Cdo 5170/2017 21 Cdo 2237/2018), se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu souladné, a na nálezy Ústavního soudu zabývající se danou problematikou.
Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v napadeném usnesení za přiléhavé a neshledává, že by rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Ostatně v tomto směru stěžovatel vůči postupu Nejvyššího soudu ani konkrétní námitky nevznáší.
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze snaha stěžovatele, aby otázka nároku na doplatek mzdy za tzv. násobek ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. byla Ústavním soudem znovu projednána. Vzhledem k tomu, že tato otázka již byla Ústavním soudem principiálně vyřešena v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, aniž bylo shledáno, že platovými restrikcemi vůči soudcům bylo porušeno jejich právo pokojně užívat majetek a právo na spravedlivou odměnu za práci (srov. obdobně i sp. zn. II. ÚS 1831/18, IV. ÚS 3692/18, III. ÚS 2673/18), není dán důvod, aby se jí Ústavní soud opětovně zabýval, a to i kdyby dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu