ECLI:CZ:US:2019:1.US.1856.18.1
sp. zn. I. ÚS 1856/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Křepinského a Lenky Křepinské, zastoupených JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Sokolovská 95, Praha - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 2710/2017-344, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
II
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 7. 11. 2014 č. j. 18 C 144/2012-193 určil, že vlastnicí v něm označené bytové jednotky s příslušným podílem na společných částech označených nemovitostí (dále jen "nemovitost"), je žalobkyně PRYVAL PRAHA, s. r. o. (dále jen "žalobkyně"). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 201/2015-228 citovaný rozsudek jako věcně správný potvrdil. Přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1381/2016-271 dovolání - z důvodu, že v něm dovolatelé (stěžovatelé) nevymezili předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., pro které se dovolací soud nemohl zabývat jeho přípustností a dovolání věcně projednat - odmítl. Nad rozsah předmětného odůvodnění připomněl, že otázkou dobré víry stěžovatelů se odvolací soud zabýval a na podkladě skutkových zjištění dospěl k negativnímu závěru. Nejvyšší soud se omezil na konstatování, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (C, D atd.) po nevlastníkovi (B), u nějž přichází pouze možnost vydržení vlastnického práva (k tomu připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Ústavní soud napadené usnesení dovolacího soudu nálezem ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 zrušil, když konstatoval dostačující vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, byť jej však současně zdaleka nepovažoval za "učebnicové" (a naopak spíše za určité minimum).
Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatelů pro jeho nepřípustnost podle §237 o. s. ř. odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že stěžovatelé nezpochybňují závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 3. 2012, nýbrž namítají, že k jejímu uzavření přistupovali v dobré víře, a proto se považují za dobrověrné nabyvatele předmětné nemovitosti. Zdůraznil, že ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2659/2016 vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přičemž fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Současně dodal, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12.
Podle Nejvyššího soudu dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12. Ve vztahu k souzené věci s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozsudku považuje za rozhodné, že se odvolací soud - sice na podkladě právních závěrů plynoucích z nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 - k odvolací námitce stěžovatelů zabýval právní otázkou nabytí vlastnického práva žalovanými na základě jimi tvrzené dobré víry, byť primárně nevycházel ze stěžejního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, v němž je rozvedena skutková podstata nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry. Odvolací soud proto z hlediska výsledku nijak nepochybil, dospěl-li k závěru, že na základě tvrzené dobré víry nemohli stěžovatelé předmětnou nemovitost (po právu) nabýt do svého vlastnictví. Je tomu tak z toho důvodu, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, jasně vyložil, že: "...dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo)." V souzené věci však stěžovatelé nevystupovali jako další nabyvatelé v pořadí druhého, třetího, čtvrtého atd. převodu, nýbrž jako údajní nabyvatelé vlastnického práva se ocitli jako účastníci - "nabyvatelé" prvně zrealizovaného převodu vlastnického práva, který byl ovšem postižen absolutní neplatností ve smyslu §39 o. z. Ve smyslu právních závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 však v takové situaci stěžovatelé nemohli nabýt vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku na základě skutkové podstaty nabytí vlastnictví na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a akt státu (vklad vlastnického práva ve prospěch stěžovatelů), nýbrž pouze na základě právního institutu vydržení ve smyslu §134 o. z., pro který ovšem podmínky splněny nebyly a stěžovatelé se ostatně tohoto originárního způsobu nabytí vlastnického práva ani nedomáhali. Nejvyšší soud proto uzavřel s tím, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru - totiž, že na straně stěžovatelů nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Tento soud nepochybil, neodchýlil se ani od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale ani od nálezové judikatury Ústavního soudu.
III
Stěžovatelé po obsáhlém shrnutí skutkového a procesního vývoje uvedli, že se soudy s platností kupní smlouvy dostatečně nevypořádaly a zdůraznili, že dodrželi povinnost zachovat obvyklou opatrnost a mohli tak legitimně očekávat nabytí vlastnického práva. Kriticky se vyjádřili k tomu, že civilní soudy na ně kladly větší nároky, než které jsou kladeny na státní orgány a nevzaly v potaz jejich možnosti. Domnívají se, že rozhodnutí civilních soudů a zejména Nejvyššího soudu, spravedlivě neposoudilo kolizi ochrany vlastnického práva a ochrany jejich dobré víry; taková rozhodnutí jsou v přímém rozporu s kritériem obvyklé opatrnosti, které by mělo být při rozhodování takových kolizí použito jako základní.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Obvodní soud pro Prahu 3 stejně jako Městský soud v Praze aplikovaly adekvátní podústavní právo. Také Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost, aplikoval adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnil. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů zjistily skutkový stav a provedly právní hodnocení způsobem, který lze považovat za souladný s požadavky kladenými na rozhodování civilních soudů v těchto typech sporů. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podrobně a zřetelně uvedl důvody pro odmítnutí dovolání stěžovatelů; přiléhavě položil důraz na závěry Ústavního soudu při hodnocení významu okolnosti dobré víry. Ústavní soud v této souvislosti připomíná závěry vlastní ustálené nálezové judikatury ve věci působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (v prvé řadě srov. nález sp. zn. I. ÚS 2219/12, který vychází z nálezů sp. zn. II. ÚS 165/11, II. ÚS 77/2000, Pl. ÚS 78/06, II. ÚS 1747/2007, I. ÚS 143/07, I. ÚS 3061/11 a I. ÚS 3314/11; obdobně také nálezy sp. zn. II. ÚS 800/12, IV. ÚS 4905/12, IV. ÚS 4684/12, III. ÚS 1670/15, IV. ÚS 3172/15 a I. ÚS 4122/17). Z uvedené judikatury mimo jiné vyplývá, že princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Pro posouzení věci je podstatná ústavní přijatelnost závěru, podle něhož zachování obvyklé opatrnosti vyžaduje, aby se o skutečných poměrech týkajících se nemovitosti stěžovatelé řádně přesvědčili; jinak jejich dobrá víra nemohla být objektivní a tudíž ani chráněná; tento závěr Ústavní soud neshledává ústavně nepřijatelným.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelé spíše licitují s tím, co by při takovém či jiném postupu mohlo být pro ně a především z jejich úhlu pohledu vhodné. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovatelům náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu