ECLI:CZ:US:2019:1.US.2066.18.1
sp. zn. I. ÚS 2066/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, č.j. 2 T 6/2016-2844, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č.j. 12 To 22/2017-3050, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, č.j. 11 Tdo 155/2018-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, č.j. 2 T 6/2016-2844, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře osmi let a dále dle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č.j. 12 To 22/2017-3050, bylo odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
3. Dovolání stěžovatele bylo následně podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, č.j. 11 Tdo 155/2018-137.
II.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily svými rozhodnutími jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Provedeným dokazováním nebylo podle stěžovatele prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil jednání přesně tak, jak mu je kladeno za vinu, a za této situace měl být obžaloby zproštěn. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily jeho obhajobu a jejich postup neodpovídal zásadám zakotveným v trestním řádu. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku stěžovatel nepovažuje za přesvědčivé, neboť skutkový děj, tak jak byl soudy naznačen, dostatečně neobjasnil veškeré podstatné skutečnosti a vycházel z nepoužitelného důkazu.
6. Konkrétně stěžovatel namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by znal obsah převáženého pytle (domníval se, že jde o výživové doplňky pro sportovce) a že by mohl vědět, že lék Cirrus obsahuje pseudoefedrin sloužící k výrobě pervitinu. Stěžovatel je přesvědčen, že jednal v právním omylu negativním, neboť nevěděl, že dováží prekurzor, což vylučuje jeho úmyslné zavinění. Zpochybňuje také samotný nález pytlů obsahujících léčiva a jejich vztah k předmětné události. V této souvislosti poukazuje na to, že se na pytlích nenašly jeho stopy a na časový rozpor mezi záznamy o nálezu těchto pytlů a záznamy o použití služebního psa. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že úkony, které na místě prováděla celní správa, byly nezákonné, a je přesvědčen, že došlo ke zneužití pravomoci a k obcházení podmínek pro provádění prohlídky jiných prostor a pozemků podle trestního řádu. Uvádí, že jeho vozidlo bylo zastaveno za účelem prohlídky jiných prostor, která byla posléze bez jeho souhlasu i realizována, a to aniž by existoval příkaz k prohlídce jiných prostor, přičemž souhlas soudu nebyl vyžádán ani dodatečně. Důkazy opatřené takovýmto způsobem pak podle něj musí být označeny za nepoužitelné.
III.
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a obsah napadených rozhodnutí. Zjistil, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby, v odvolání a dovolání a prostřednictvím totožných námitek se opětovně snaží zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu přezkumu.
9. Opomíjí přitom, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je totiž povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit jen v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
10. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. K pochybením relevantním pro ústavněprávní přezkum v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
12. Kromě výše uvedených obecných východisek je pro posouzení ústavní stížnosti podstatné především to, že stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval reakce obecných soudů obsažené v rozhodnutích napadených ústavní stížností. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění těchto rozhodnutí je zřejmé, že soudy se náležitě věnovaly podstatným okolnostem, řádně se vypořádaly také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím (zjednodušeně řečeno, podrobně viz napadená rozhodnutí), že poté, co jiný ze spoluobžalovaných zakopané léčivo vyzvedl z úkrytu, toto od něj převzal a následně automobilem převážel tři igelitové pytle obsahující 28 900 gramů léčiva Cirrus (v České republice neregistrované zahraniční léčivo), které obsahovalo celkem 9,044 kg pseudoefedrinu, ze kterého mohlo být vyrobeno až 8,325 kg pervitinu-metamfetaminu, přičemž poté, co byl pracovníky celní správy vyzván k zastavení, toto sice učinil, ale po vystoupení pracovníků celní správy ze služebního vozidla se opět rozjel a začal ujíždět nejprve po rychlostní silnici, poté po dálnici a dále po silnici až na lesní a polní cestu, kde na poli havaroval, igelitové pytle obsahující léčivo odhodil a pokoušel se uprchnout, než byl zadržen.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že nevěděl, co převáží, resp., že byl přesvědčen, že převáží výživové doplňky pro sportovce, byla tato jeho obhajoba spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy. Obecné soudy zdůraznily zejména to, že stěžovatel začal pracovníkům celní správy po předchozím zastavení náhle ujíždět, a to vysokou rychlostí a nebezpečným stylem jízdy (jízda přes uzavřený pruh, průjezd kruhového objezdu v protisměru), a poté, co havaroval, se ještě snažil pytlů s léčivy zbavit a uprchnout. Pokud by stěžovatel skutečně převážel legální výživové doplňky pro sportovce (nebo by si to alespoň myslel), neměl by k tomu důvod. Jak uvedl Nejvyšší soud, jeho počínání oproti tomu svědčí o tom, že si byl protiprávnosti svého jednání vědom a nelze tedy dospět k závěru, že jednal v omylu, kterého se nemohl vyvarovat. Navíc, pakliže by stěžovatel skutečně převážel výživové doplňky, jak tvrdí, musely by být tyto ve voze nalezeny, k čemuž však nedošlo (nebylo přitom zjištěno, že by během cesty z auta cokoliv vyhodil nebo někomu jinému předal). V této souvislosti poukázaly obecné soudy také na výpovědi dalších obžalovaných, kterými je stěžovatel usvědčován, na odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, na skutečnost, že předání léků bylo domluveno konspirativním způsobem (z telefonu, který byl za tímto účelem předán jiným spoluobžalovaným stěžovateli, který použitou SIM kartu následně rozlomil), jakož i na to, že hájil-li se stěžovatel tím, že původně jel na pracovní cestu, nedokázal k této cestě uvést žádné podrobnosti (místo schůzky, osoby, se kterými se měl setkat, atd.). Za dané důkazní situace se tak se závěry obecných soudů nelze než ztotožnit, neboť převážel-li stěžovatel výše popsaným způsobem velké množství nezabalených a neoznačených tablet v pytlích na odpadky, muselo mu být zřejmé, že nejde o běžnou metodu převozu léčiv (či výživových doplňků) a že takto převážené léky nejsou určeny pro legální léčebné účely.
15. Stěžovatel se snaží zpochybnit také samotný nález pytlů obsahujících léčiva a jejich souvislost s předmětnou událostí. Opomíjí však, že pytle s léčivy byly nalezeny v prostoru mezi jeho havarovaným vozidlem (nedaleko od sebe a velmi blízko od vozidla) a místem, kde byl zadržen, přičemž služební pes celní správy přítomnost drogy identifikoval nejen v pytlích nalezených na poli, ale i ve voze stěžovatele. Skutečnost, že se na pytlích s léčivy nenašly jeho stopy, přitom není rozhodná (dle odborného vyjádření na pytlích nebyly zviditelněny žádné daktyloskopické stopy vhodné k dalšímu zkoumání a bylo zjištěno, že izolovaná DNA není vhodná k dalšímu porovnání). To, že k předání pytlů došlo, potvrdili další obžalovaní (a vyplývá to i z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) a jejich převzetí v rámci výpovědi u hlavního líčení ostatně potvrdil i stěžovatel. Obhajoba stěžovatele, že od spoluobžalovaného převzal v pytli výživové doplňky, které se však kdesi ztratily, a místo toho někdo na pole, kde havaroval, vyházel tři pytle s léčivy, se jeví jako absurdní. Lze proto souhlasit se závěrem, že jiná varianta, jak by se pytle s léčivem mohly dostat z místa, kde byly původně zakopány, na místo, kde byl stěžovatel po ujíždění celní správě zadržen, je z logiky věci vyloučena. Pro úplnost je pak možno doplnit, že z výpovědí svědků (pracovníků celní správy, psovoda a zasahujících policistů) u hlavního líčení zásadní rozpory ohledně nálezu předmětných pytlů s léčivy nevyplývají. Avšak i pokud by snad došlo ke stěžovatelem tvrzenému časovému rozporu mezi záznamy o nálezu těchto pytlů a záznamy o použití služebního psa, v kontextu ostatních důkazů by šlo o nedostatek v podstatě marginálního významu.
16. Pokud pak stěžovatel upozorňuje na to, že úkony, které na místě prováděla celní správa, byly nezákonné, a je přesvědčen, že došlo k obcházení podmínek pro provádění prohlídky jiných prostor, Nejvyšší soud správně odkázal na zákonné oprávnění orgánů celní správy uvedené v §35 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o celní správě"), který stanoví, že celník je při výkonu působnosti orgánů celní správy oprávněn zastavovat osoby a dopravní prostředky a provádět jejich kontrolu (provádět kontrolu osob, zavazadel, dopravních prostředků, jejich nákladů, přepravních a průvodních dokumentů a poštovních a jiných zásilek). V rámci své působnosti pak orgány celní správy mimo jiné pátrají po protiprávně dovezeném zboží a zjišťují osoby, které toto zboží mimo celní dohled přivezly - viz §8 odst. 6 písm. f) zákona o celní správě. Z provedeného dokazování vyplývá, že pracovníci celní správy vozidlo stěžovatele vyzvali k zastavení za účelem kontroly, stěžovatel po zastavení začal ujíždět a poté, co se s vozidlem vyboural, krátce prchal, načež byl pracovníky celní správy zadržen - za dané situace přitom není zřejmé, v čem by měla stěžovatelem namítaná nezákonnost úkonů celní správy spočívat, když tyto jednaly v rámci pravomocí vyplývajících z celního zákona (jak ostatně uvedl i Vrchní soud v Praze). Trvá-li stěžovatel na tom, že důkazy opatřené v souvislosti se zásahem celní správy jsou nepoužitelné, i s touto námitkou se již vypořádaly Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, když v podstatě shodně uvedly, že igelitové pytle obsahující léčivo navíc nebyly nalezeny ve vozidle stěžovatele, ale k jejich nálezu došlo ve volném prostoru kolem vozidla v rámci ohledání místa činu a námitky stěžovatele týkající se prohlídky jiných prostor tak nejsou důvodné.
V.
17. Názor stěžovatele o pochybeních obecných soudů tedy Ústavní soud nesdílí. Z napadených rozhodnutí je patrné, že skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou a racionální základnu a ani učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu. Obecné soudy pečlivě rozvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Adekvátně reagovaly také na obhajobu a námitky stěžovatele a svá rozhodnutí také přesvědčivě a srozumitelně zdůvodnily.
18. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu