ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.155.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 155/2018-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2018 o dovolání obviněných P. S., T. Š. , R. D. a J. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 12 To 22/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S., T. Š., R. D. a J. P. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 2 T 6 /2016, byl obviněný P. S. shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, obviněný T. Š. pak účastenstvím ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, obviněný R. D. byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obviněný J. P. pak byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a dále přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému P. S. uložen v souhrnu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému T. Š. byl uložen v souhrnu s přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále pak podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Obviněný R. D. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 8 let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněný J. P. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
2. Stalo se tak na základě zjištění (zkráceně popsáno), podle nichž obviněný P. S. ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů s obviněným R. P., jako členové skupiny působící na území více států (Česká republika a Polská republika), se společně s dalšími osobami podíleli na organizování a dovozu léčiva CIRRUS ve velkém rozsahu z Polska na území České republiky s tím, že bude užito k výrobě pervitinu, přičemž obviněný P. S. podle pokynu spoluobviněného R. P. se v době od 2. do 3. 7. 2015 v Polsku podílel na koupi léčiva CIRRUS v množství 30 kg za 30 000 Eur od blíže neurčených osob, které odvezl do A. za účelem prodeje osobám vietnamské národnosti, a když tento obchod nebyl realizován, tak podle pokynu spoluobviněného R. P. odvezl obviněný P. S. léčivo do S., za což si ponechal část léčiva jako odměnu, a spoluobviněný R. P. léčivo zakopal v plastové krabici v blízkosti bydliště obviněného P. S., kde obviněný T. Š. vyzvedl zakopané léčivo z úkrytu a předal dne 15. 7. 2015 obviněnému R. D. Obviněný R. D. dne 15. 7. 2015 převážel igelitové pytle obsahující 28 900 g léčiva CIRRUS, které obsahovalo celkem 9,044 kg pseudoefedrinu, ze kterého mohlo být vyrobeno až 8,325 kg pervitinu, přičemž na výzvu k zastavení mobilní hlídky Celní správy České republiky toto učinil, ale po vystoupení pracovníků celní správy se opět rozjel a začal ujíždět, avšak havaroval, na útěku igelitové pytle obsahující léčivo CIRRUS odhodil a pokoušel se dále uprchnout, než byl příslušníky Celní správy České republiky zadržen.
Obviněný J. P. ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů s obviněným R. P. se jako členové skupiny působící na území více států (Česká republika a Polská republika) spolu s dalšími osobami podíleli na organizování a dovozu léčiva CIRRUS ve velkém rozsahu na území České republiky, a to s vědomím, že bude užito k výrobě pervitinu tak, že obviněný J. P. se podílel na koupi léčiva CIRRUS v Polsku, jeho převozu na území České republiky se záměrem jeho následného prodeje za účelem výroby pervitinu. Obviněný J. P. takto zakoupil toto léčivo dne 9. 9. 2015 v Z. v Polské republice od blíže nezjištěných osob a převezl jej do České republiky za účelem dalšího prodeje a výroby pervitinu, avšak dne 10. 9. 2015 bylo léčivo CIRRUS v množství 100 kg tablet, zakoupených za 100 000 Eur, obsahujících 25 197 g pseudoefedrinu, ze kterého bylo možno vyrobit nejméně 18 559 g pervitinu, zajištěno ve vozidle Volkswagen Passat v souvislosti s šetřením dopravní nehody obviněného J. P. Obviněný J. P. pak přechovával u sebe v igelitovém sáčku 4,583 g pervitinu pro vlastní potřebu, která u něj byla nalezena po dopravní nehodě dne 10. 9. 2015.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 2 T 6/2016, podali obvinění odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 12 To 22/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. S., T. Š., R. D. a J. P. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání
4. Obvinění podali proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení skutku nebo pro jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obvinění T. Š., R. D. a J. P. pak podali dovolání i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, jelikož bylo o jejich opravném prostředku rozhodnuto zamítavě, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně pak pod písmenem g).
5. Obviněný P. S. napadl rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, jehož důvodnost spatřuje v tom, že na základě provedeného dokazování dospěly soudy k nesprávným skutkovým zjištěním a po právní stránce věc nesprávně zhodnotily. Obviněný P. S. předesílá, že považuje za potřebné s hodnocením důkazů a se závěry vrchního soudu polemizovat a připomíná základní východiska hodnocení provedených důkazů vyplývající ze zásad trestního řádu i trestního práva obecně, přičemž zdůrazňuje zásadu in dubio pro reo, a to nejen ve vztahu k hodnocení důkazů jako celku, ale i k hodnocení individuálnímu. Dle obviněného toto však soudy neučinily a důkazy nehodnotily objektivně. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadami v podobě extrémního nesouladu v hodnocení důkazů. Především upozorňuje na hodnocení výpovědi spoluobviněného R. P., kterému bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř., přičemž zdůrazňuje povinnost spolupracujícího obviněného podat úplnou a pravdivou výpověď. Soudy však pokládaly výpověď tohoto spolupracujícího obviněného ve vztahu k obviněnému P. S. za nepravdivou. Právě v v tom je dán extrémní rozpor, když na výpověď spolupracujícího obviněného je nutno hledět jako na pravdivou v celém rozsahu. V opačném případě by pak obviněný R. P. nemohl požívat postavení spolupracujícího obviněného. Současně obviněný P. S. napadá i druhý stěžejní důkaz, a to odposlech a záznam telekomunikačního provozu, když soudy dospěly na základě svévolného hodnocení k závěru, že užití slova „to“ daly do souvislosti s drogami, aniž by připustily jiný výklad. Poukazuje na skutečnost, že původním impulsem cesty do Polska byl nákup náhradních dílů k automobilu a až následně došlo ke změně účelu cesty na nákup léčiv. Spatřuje vnitřní rozpor v hodnocení důkazů, když nevěděl o tom, že cílem cesty je nákup léčiv, o čemž svědčí i výpověď spoluobviněného R. P., avšak přesto soudy dospěly k závěru, že toto vědět musel. Dále obviněný spatřuje pochybení soudů v tom, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda měl možnost rozpoznat, že jde o léčivo CIRRUS. Současně předkládá úvahy nad všemi variantami závěrů, ke kterým mohl ve vztahu ke krabicím označeným jako léčivo CIRRUS dospět, zejména pak poukazuje na užívání krabic k převozu rozličných věcí bez ohledu na původní určení krabic. Z toho dovozuje absurditu závěru, že měl vědomost o tom, že převáží léky, které by bylo možné užít k výrobě drog. Obviněný má za to, že soudy subjektivní stránku mu přisouzeného trestného činu samy vykonstruovaly, aniž by jejich závěry měly oporu v provedeném dokazování a v obecných trestněprávních zásadách. V této souvislosti dovozuje také absenci objektivní stránky trestného činu, když zde není dán kauzální nexus mezi jeho jednáním a škodlivým následkem. Namítá taktéž absenci zavinění ve vztahu k rozsahu odůvodňujícímu těžší právní kvalifikaci, když ani nevěděl, kolik léků veze a kolik se z nich dá vyrobit drogy, a tak nemohl být shledán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou předmětného trestného činu. V neposlední řadě namítá, že soudy pochybily, když se zabývaly maximálním množstvím vyprodukované zakázané látky, ačkoliv v souladu se zásadou in dubio pro reo se měly zabývat toliko jejím minimálním množstvím. Obviněný tak uzavírá, že shora uvedenými pochybeními zasáhly soudy do jeho základních procesních práv, zejména pak do práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265m odst. 1 tr. ř. a napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí, eventuálně, aby zvolil postup podle §265l odst. 1 tr. ř. a zrušil i napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k novému projednání. V případě druhého postupu pak obviněný navrhuje, aby bylo rozhodnuto o jeho vazbě tak, že se „do vazby nevezme“, když zde není dán žádný z vazebních důvodů uvedený v §67 tr. ř.
6. Obviněný T. Š. ve svém dovolání namítl naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a dále dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolání bylo zamítnuto, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci odůvodnění dovolání nejdříve stručně rekapituloval důvody, pro které bylo odvolání vrchním soudem zamítnuto a současně připomíná, že se úmyslně ničeho nedopustil a nevěděl, že jsou v pytlích tablety, ani k jakému účelu měly být použity. Obviněný poukazuje na dvě roviny zkoumání vědomosti pachatele, a to jak ve vztahu k obsahu pytlů, tak i k celkovému množství z tablet vyrobené drogy. Co se týče prvně uvedeného, poukazuje na to, že léky nebyly žádným způsobem označeny, nebyly ani v originálních obalech a tudíž nemohl vědět, o jakou látku se jedná a k čemu má sloužit. Navíc tablety viděl toliko v jednom z pytlů a nemohl vědět, že se nacházejí i v ostatních. Nalézací soudy tuto skutečnost nezohlednily a rozhodly tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Dále akcentuje především důsledné užití principu presumpce neviny, když uvádí, že i kdyby léčiva viděl, nedisponoval znalostmi o typu léčiva, účinné látce v ní obsažené, postupu výroby návykových látek atd., a nemohl si jako každý běžný člověk toto spojit. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovoz léčiv ze zahraničí za účelem výroby drog byl medializován. Ke komunikaci mezi ním a spoluobviněným P. ohledně varování před vozidlem celní správy uvádí, že se jednalo toliko o konstatování a vyjádření podivu nad tím, že se na místě toto vozidlo nachází. Obviněný dále namítá, že když neznal účinnou látku v lécích obsaženou, je vyloučena okolnost naplňující znaky mu přisouzeného trestného činu. Současně upozorňuje na otázku prospěchu z trestné činnosti, když z ní žádný prospěch neměl, a proto je nelogické, aby podstupoval jakékoliv riziko. Následně konstatuje, že jednal ve skutkovém omylu, když nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Dále poukazuje též na nepřiměřenost uloženého trestu a obecně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu stran proporcionality trestní represe a zásady ultima ratio . Dále pak popisuje svoji roli v posuzované věci jako jednorázovou a uvádí, že v případě, kdyby se tohoto jednání nedopustil on, bezpochyby by to učinil někdo jiný. V neposlední řadě má za to, že při ukládání trestu nebyla dostatečně vyhodnocena jeho osoba, když žije řádným životem, pracuje, s užíváním drog přestal a v minulosti byl trestán toliko za méně závažné trestné činy. Stejně tak nebylo vzato v úvahu jeho doznání. Obviněný se domnívá, že účelu trestu lze dosáhnout uložením trestu kratšího trvání. Závěrem s ohledem na shora uvedené navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 12 To 22/2017, zrušen, aniž navrhl další postup ve věci.
7. Dovoláním odůvodněným dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. napadl rozsudek vrchního soudu i obviněný R. D. V něm uvádí, že v rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny a specifikovány takové skutkové okolnosti, které by jednoznačně odůvodňovaly závěr, že spáchal mu přisouzený trestný čin, když popis skutku neobsahuje všechny znaky jeho skutkové podstaty, zejména pak znaky týkající se zavinění. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, když se domníval, že převáží výživové doplňky pro sportovce, a že tedy jednal v právním omylu negativním, kterého se nemohl vyvarovat. Upozorňuje, že z žádného aktu veřejné moci mu nevyplývala povinnost seznámit se s právní úpravou definující prekursor a o protiprávnosti dovozu léku CIRRUS tak nevěděl. Dále pak obviněný uvádí, že ze skutkové věty nevyplývá ani naplnění znaku přisouzené skutkové podstaty spočívající v tom, že zakázanou látku „pro jiného přechovává“ a též z těchto důvodů rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný dále rozvádí obecné úvahy o důvodnosti skutkových námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odkazuje na katalog základních práv a svobod, na právo na spravedlivý proces a s ním související závěry judikatury Ústavního soudu, přičemž akcentuje rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V této souvislosti pak poukazuje na konspirační způsob zajištění důkazů ze strany celní správy, když dovozuje, že kontrola vozidla byla provedena „na objednávku“ policejního orgánu za účelem obcházení zákona, konkrétně zákonných podmínek pro provedení prohlídky jiných prostor. Celní správa tedy zneužila svoji pravomoc a prováděla nezákonné úkony, kterými získala důkazy použité proti němu. Tyto důkazy je nutno považovat za nezákonné a tedy nepoužitelné v rámci trestního řízení. Obviněný rozebírá judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva týkající se právě prohlídky jiných prostor. Obviněný namítá též nepoužitelnost výslechů, které byly konány toliko po spojení dvou trestních řízení vedených s obviněným pod jednu spisovou značku. Popírá jakoukoliv manipulaci s plastovými pytli obsahujícími tablety CIRRUS a poukazuje na skutečnost, že se na těchto nenašly žádné jeho stopy, které by o tomto svědčily. Současně rozporuje i nález těchto pytlů, když napadá záznamy o nálezu pytlů a záznamy o použití služebního psa s poukazem na skutečnost, že tyto jsou časově rozporné. Znovu připomíná obecné závěry týkající se práva na spravedlivý proces a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a dovozuje, že právě k tomuto došlo i v jeho případě, když soudy nezohlednily nepoužitelnost některých důkazů a zasáhly tak svým rozhodováním do principu presumpce neviny. V závěru pak obviněný R. D. zdůrazňuje zejména zásadu in dubio pro reo a navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu věc znova projednat.
8. Obviněný J. P. podal dovolání z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jelikož skutková zjištění soudů nejsou správná, a pokud by byla, tak bylo jednání obviněných nesprávně právně kvalifikováno. Primárně zpochybňuje závěr o spáchání skutku v rámci organizované skupiny působící ve více státech, když má za to, že nebyla prokázána ani spolupráce tří osob, natož pak tří osob působících ve více státech. Uvádí, že i kdyby bylo možné dovodit jeho vědomé společné trestné jednání se spoluobviněným R. P., musel by být tento spoluobviněný členem organizované skupiny nejméně se dvěma dalšími osobami, přičemž vylučuje osoby polské národnosti, od kterých bylo léčivo nakoupeno, když tyto by prodaly léčivo komukoli, lhostejno jak s ním bude naloženo. Tímto je tedy vyloučena existence organizované skupiny s těmito osobami, jelikož k naplnění znaku organizované skupiny je třeba úmyslného zavinění, které zde dáno zjevně není. Absencí účasti osob polské národnosti je vyloučen i prvek „působící ve více státech“. Dále pak obviněný popisuje nutnost domluvy a vedení organizované skupiny, která zde dána není, a především zdůrazňuje absenci osoby organizátora. Následně se zabývá nezbytností úmyslné formy zavinění ve vztahu k účasti na činnosti organizované skupině, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž zde chybí patřičná plánovitost a organizovanost spolupráce. Obviněný J. P. taktéž namítá, že v daném případě byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, jelikož soudy uvěřily výpovědi obviněného R. P. a jeho výpovědi bez dalšího neuvěřily. K tomu uvádí, že nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil vědomě, když se domníval, že se jedná o obchod s výživovými doplňky a anaboliky, přičemž tato verze nebyla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Dle názoru obviněného soudy vycházely pouze ze svých domněnek a jednání kladené mu za vinu nebylo bez pochybností prokázáno, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Obviněný J. P. proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání.
9. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že s námitkami P. S. se neztotožnil, když se dle jeho názoru zaměřují toliko na zpochybnění hodnocení provedených důkazů – výslechu spolupracujícího obviněného a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – a teprve sekundárně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Za jedinou hmotněprávní námitku tak Nejvyšší státní zástupce považuje toliko námitku absence zavinění ve vztahu k naplnění znaku „velkého rozsahu“, kterou považuje za zjevně neopodstatněnou, jelikož obviněný věděl o množství tablet, se kterým nakládá a pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Stejně tak nelze přisvědčit názoru o neprokázání subjektivní stránky trestného činu, kde státní zástupce odkazuje na závěry soudů. Dále pak odkazuje i na skutečnost, že vědomost o tom, že pervitin se vyrábí z léčiva dováženého za tímto účelem nelegálně ze zahraničí, byl již notorietou probíranou pravidelně v médiích. Naplnění znaku „velkého rozsahu“ pak bylo dostatečně prokázáno, když je zcela správně stanoven ve vztahu k potencionálnímu množství vyrobené drogy, přičemž nelze souhlasit s obviněným P. S., že mělo být bráno minimální množství, jelikož takovéto je čistě teoreticky vlastně nulové. K polemice obviněného P. S. s hodnocením výpovědi spolupracujícího obviněného R. P. pak uvádí, že jeho výpověď nemá žádnou vyšší důkazní hodnotu, jak se snad domnívá obviněný P. S., a podléhá volnému hodnocení důkazů. Dále pak upozorňuje na skutečnost, že obviněný P. S. není nikterak oprávněn napadat přiznání postavení spolupracujícího obviněného R. P., když se jej netýká. Státní zástupce tedy uzavírá, že dovolání obviněného P. S. je třeba odmítnout, když se v zásadě jedná o polemiku se skutkovými zjištěními soudů, k jejichž revizi není Nejvyšší soud oprávněn.
Dále se státní zástupce zabýval námitkami obviněného T. Š., se kterými se taktéž neztotožňuje, a to z obdobných důvodů jako u obviněného S., když i z jeho strany se jedná především o snahu o přehodnocení důkazů a učinění jiných skutkových zjištění. K obhajobě obviněného T. Š. státní zástupce uvádí, že jeho nevědomosti o tom, s jakými věcmi nakládá, nelze uvěřit, když z konspirativního jednání obviněných a hrsti léků, které viděl vyplácet jako odměnu obviněnému P. S., si musel být vědom, s čím spoluobviněnému R. P. pomáhá. Ze zajištěné komunikace pak vyplývá, že si uvědomoval, že veškeré pytle tvoří jeden celek a námitka, že věděl o léčivu jen v jednom pytli, se tak jeví jako lichá. Co se týče povahy léčiv, pak i tato musela být obviněnému T. Š. známa právě i s ohledem na notoricky známou skutečnost ilegálního dovozu léků za účelem výroby metamfetaminu. K naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku v podobě „velkého rozsahu“ pak státní zástupce uvádí, že postačuje zavinění ve formě nedbalosti, která byla dostatečně prokázána. Co se týče námitek proti výroku o trestu, pak tyto nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc v případě obviněného T. Š. mimořádné snížení trestu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, jehož se dovolává, uplatněno bylo. V daném případě nelze ovšem ani hovořit o excesivním nebo exemplárním trestu a námitky obviněného jsou tak pouhou polemikou s výrokem o trestu, a proto ani neshledává oprávněnost zásahu do tohoto výroku.
K dovolání obviněného J. P. státní zástupce uvádí, že se neztotožňuje ani s tímto, když pro naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ postačuje volnější vztah k organizované skupině než vlastní členství. V řízení před soudy bylo prokázáno, že se jednalo o organizovanou a koordinovanou akci více spolupracujících osob, částečně uskutečněnou na území Polska a částečně na území České republiky. Poukaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1481/09, považuje státní zástupce za nepřípadný, když se opírá o již neexistující právní úpravu materiálního pojetí trestného činu. Dále upozorňuje na skutečnost, že specifika trestné činnosti lze zohlednit toliko při výměře ukládaného trestu a nikoliv při úvahách o vině, jak však činí obviněný J. P. Souhrnně se pak Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněných P. S., T. Š. a J. P. vyjadřuje tak, že uplatňují totožné námitky jako před nižšími soudy, se kterými se však soudy obou stupňů vypořádaly.
Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolání obviněného R. D. V návaznosti na námitku absence prokázání subjektivní stránky trestného činu uvádí, že obviněný R. D. věděl o transportu předmětných tablet a byl si vědom i povahy jejich obsahu a účelu dovozu do České republiky. Co se týče námitky právního omylu, ani s touto se dle státního zástupce nelze ztotožnit a námitku obviněného týkající se neznalosti vymezení prekursoru v právní úpravě EU tak nelze považovat za důvodnou. Je pravdou, že obviněný R. D. nebyl povinen se s touto právní úpravou seznámit, relevantní ovšem zůstává otázka, zda se mohl takového omylu vyvarovat. Státní zástupce je toho názoru, že se takového omylu vyvarovat mohl, když bez zřejmých obtíží mohl rozpoznat, že tablety přechovávané v pytlích a převážené ze zahraničí, mají sloužit k výrobě metamfetaminu či jiné drogy. S námitkou obviněného R. D., že z popisu skutkové věty nevyplývá naplnění znaku „přechovávání pro jiného“ se státní zástupce neztotožňuje, jelikož z popisu skutku je dle něj toto patrno a následně je navíc tato okolnost rozvedena přesněji v odůvodnění rozsudku. Současně poukazuje na skutečnost, že naplnění tohoto znaku koresponduje i s obhajobou obviněného, která nikdy netvrdila, že by drogu přechovával pro sebe. Co se týče dalších námitek obviněného, tyto nejsou způsobilé založit rozpor se zásadami spravedlivého procesu a nelze je podřadit pod namítaný dovolací důvod. Současně státní zástupce poukazuje na skutečnost, že se totožnými námitkami již soudy zabývaly a zcela se s nimi vypořádaly. V postupu celní správy nebyla shledána žádná pochybení a námitka týkající se obcházení zákona v souvislosti s prohlídkou jiných prostor je lichá, když pytle byly nalezeny venku, mimo prostor automobilu. I odkaz na judikaturu týkající se zásahu do základních práv a svobod je tak nepřípadný a na danou kauzu se nevztahuje ani vzdáleně. Stejně tak jsou irelevantní námitky týkající se okolností použití služebního psa, když v této otázce se státní zástupce plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který uvádí, že tato námitka je vedena toliko snahou odchýlit pozornost na marginálie. Státní zástupce pak uzavírá, že není možné domáhat se revize skutkových zjištění soudů, jak činí obviněný a jeho dovolání je tedy třeba odmítnout.
Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby dovolání obviněných P. S., T. Š., J. P. a R. D. byla jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Obvinění v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017) i Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
13. Obviněný T. Š., R. D. a J. P. uplatnili i námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy z důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Tento důvod je dán v případě, kdy se příslušný funkčně nadřízený soud věcí věcně zabýval, rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně a i přes meritorní přezkum dospěl nesprávně k nedůvodnosti tohoto opravného prostředku, ačkoliv před soudem prvního stupně byla dána vada řízení podřaditelná pod jeden ze zákonných dovolacích důvodů. V daném případě shledali všichni obvinění v předcházejícím řízení, tedy v řízení před soudem prvního stupně, vadu v tom, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) Dovolání obviněného P. S.
14. Obviněný P. S. shledává důvod dovolaní v nesprávném právním posouzení skutku, přičemž si je sice vědom, že nelze napadat hodnocení důkazů ze strany soudů, avšak s ohledem na nutnost zachování ústavnosti jakýchkoliv individuálních právních aktů, považuje za nutné s hodnocením důkazů polemizovat. Takovouto polemiku učinil základem svého dovolání, přičemž je nutno podotknout, že většina dovolacích námitek je fakticky jen nesouhlasem s postupem soudů v této oblasti, s předložením vlastní představy o průběhu a výsledcích provedeného dokazování. Aspekt ústavnosti, respektive deklarovaného extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními zakládající zásah do základních práv obviněného, je uplatněn toliko formálně, když obviněný ani neuvádí, v čem je dán tento rozpor, ale předkládá jen vlastní verzi hodnocení důkazů.
15. K námitce obviněného rozporující způsob hodnocení výpovědi spoluobviněného R. P. Nejvyšší soud uvádí, že tato je založena na zcela účelovém a nesprávném výkladu podmínky přiznání postavení spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř. Je pravdou, že jednou z podmínek pro přiznání tohoto postavení je učinění úplné a pravdivé výpovědi o rozhodných skutečnostech (§178a odst. 1 písm. a) in fine tr. ř.). Jedná se ovšem o podmínku kladenou na spolupracujícího obviněného, nikoliv o okolnost vztahující se k zásadám pro hodnocení důkazů, a tedy není možné dovodit z tohoto ustanovení jakoukoliv závaznost pro hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného. Námitka obviněného P. S. přiznávající výpovědi spolupracujícího obviněného R. P. privilegované postavení důkazu – důkazu o určité výpovědní hodnotě stojící mimo hodnocení soudu a presumující absolutní pravdivost a tím i povinnost soudu přijmout z tohoto vycházející skutková zjištění – je zcela nesprávná. I výpověď spolupracujícího obviněného podléhá procesu hodnocení důkazů soudem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudy tedy postupovaly správně, když podrobily výpověď spolupracujícího obviněného kritickému zhodnocení. Související námitka obviněného, že v případě vyhodnocení části výpovědi spolupracujícího obviněného R. P. jako nepravdivé, mu nemělo být postavení spolupracujícího obviněného přiznáno, není namístě a ani se dovolatele netýká. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že jen samotné procesní postavení osoby nemůže ovlivnit posouzení věrohodnosti nebo pravdivosti její výpovědi. Nadto Nejvyšší soud znovu připomíná, že soudy jsou povinny hodnotit veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (§2 odst. 6 tr. ř.), a tudíž i výpověď spolupracujícího obviněného byla vyhodnocena v souvislosti s ostatními důkazy a teprve až na základě komplexního zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obviněného P. S., přičemž své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů náležitě odůvodnil, a nejsou zde patrny jakékoliv rozpory odporující například principům logiky apod.
16. Obviněný P. S. dále napadá závěry soudů vztahující se k hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, když se domnívá, že v odposleších užité slovíčko „to“ bylo vykládáno v souvislosti s drogami, ačkoliv může znamenat cokoliv jiného. K tomuto lze opětovně odkázat na §2 odst. 6 tr. ř., dle kterého hodnotí soudy důkazy samostatně i ve vzájemné souvislosti, jak to učinily i v tomto případě. V souvislosti s ostatními provedenými důkazy vyplynulo, že si dovolatel byl vědom toho, že převáží léčiva určená k výrobě drog a že se jedná o nelegální obchod, přičemž právě z tohoto důvodu užil pouze ukazovacího zájmena v komunikaci se spoluobviněnými.
17. Co se týče námitky, že byl toliko zneužit jako kurýr, je nutné uvést, že ani tato nenaplňuje uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod, když se rovněž jedná toliko o nesouhlas s vyhodnocením provedeného dokazování. Obdobně se lze vyjádřit i k námitce obviněného zpochybňující závěry soudů o tom, zda měl možnost ověřit, co je v převážených krabicích, když obviněný v tomto směru předkládá několikeré varianty. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly a uvedly, proč obhajobě obviněného neuvěřily a z jakých důvodů dospěly k závěru o vědomosti obviněného o obsahu převážených krabic.
18. Obviněný P. S. pak dále namítá absenci subjektivní stránky ve vztahu k těžšímu následku, tedy ke znaku kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu „ve velkém rozsahu“. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že předložené úvahy obviněného P. S. jsou nesprávné, když ve vztahu k tomuto následku postačuje zavinění ve formě nedbalosti a soudy naplnění tohoto znaku zhodnotily správně. Není ani v rozporu se zásadou in dubio pro reo , jestliže soudy vycházely z maximálního teoretického množství drogy, kterou bylo možno vyrobit z předmětných léčivých přípravků.
19. Nejvyšší soud dále konstatuje, že obviněný jinak v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolání, přičemž soud druhého stupně se s touto dostatečně vypořádal, a dovolání obviněného P. S. je tak zjevně neopodstatněné.
b) Dovolání obviněného T. Š.
20. Obviněný T. Š. napadl rozhodnutí soudu druhého stupně rovněž z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení, jelikož se soudy zjištěného jednání nedopustil úmyslně, a proto se nemohl dopustit pomoci ke spáchání mu přisouzeného trestného činu. Tyto výhrady obviněného v zásadě směřují toliko do způsobu hodnocení vykonaných důkazů a obviněný jimi usiluje o změnu soudy učiněných skutkových zjištění. Soudy dostatečně objasnily, v čem spatřují naplnění subjektivní stránky obviněnému přisouzené trestné činnosti a své závěry dostatečně odůvodnily. Je třeba připomenout, že obviněný T. Š. při popření existence subjektivní stránky přehlíží závěry soudů o celkově konspirativní povaze jeho jednání, tj. vykopání krabice s léky bez přítomnosti třetí osoby, převezení pytlů s léky mimo místo uschování a předání obviněnému R. D., konspirativní komunikace s R. P. apod. Nadto lze odkázat i na vyjádření samotného obviněného, který uvedl, že léky nebyly zabaleny, ani nijak označeny. Již z tohoto muselo být obviněnému zřejmé, že nebudou užívány pro terapeutické účely. Nelze přijmout ani argument, že znal obsah toliko jednoho z roztržených pytlů, přičemž obsah zbylých mu znám nebyl. Sám obviněný považoval obsah pytlů za jeden celek a jeho tvrzení se tak jeví jako zcela účelové. Ve vztahu k námitce ohledně neznalosti postupu výroby drog a tedy nemožnosti domyslet, k čemu budou tablety užity, lze konstatovat, že soudy správně poukázaly na všeobecnou znalost, že některé druhy léků jsou dováženy do České republiky za účelem dalšího zpracování k výrobě drog a k trestnosti činu není třeba znalost přesného postupu výroby. Obviněný T. Š. ani neuvedl, k čemu měly tyto tablety dle jeho názoru sloužit, a to vzhledem k jejich způsobu uchování (zakopané v krabici v zemi) a množství (cca 30 kg). Naproti tomu soudy jednoznačně uvedly, v čem spatřují prokázání zavinění obviněného, a toto i dostatečně odůvodnily. Obviněný T. Š. tedy nejednal ve skutkovém omylu, jak uvádí ve svém dovolání. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka není ani podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, jelikož nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z vlastních skutkových tvrzení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 4/2017).
21. Námitka obviněného T. Š., že z celé transakce neměl mít prospěch a je tedy nelogické, aby se za této situace takového jednání dopustil, je čistě spekulativní a nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, když pouze polemizuje se závěry soudů o jeho vině.
22. Pokud obviněný T. Š. namítá nepřiměřenost uloženého trestu, otázka přiměřenosti či nepřiměřenosti trestu nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. V této souvislosti lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, kde Nejvyšší soud zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” .
23. Nejvyšší soud má tedy za to, že dovolání obviněného T. Š. je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
c) Dovolání obviněného R. D.
24. Obviněný R. D. poukazoval na nedostatky rozsudku soudu prvního stupně s tím, že v popisu skutku chybí vyjádření subjektivní stránky mu přisouzeného trestného činu. Obviněný přitom poukazuje na verzi uplatněnou v rámci vlastní obhajoby a domáhá se toho, aby byla tato vzata v potaz namísto učiněných skutkových zjištění soudů. Obviněný dále předkládá úvahu o možné aplikaci ustanovení o právním omylu negativním, přičemž této námitce nelze přisvědčit. Omyl právní negativní je upraven v §19 tr. zákoníku tak, že v omylu jedná ten, kdo neví, že je jeho čin protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Nedostačuje tedy pouze pouhá nevědomost o trestnosti činu, když koneckonců stále platí zásada ignorantia iuris non excusat (neznalost zákona neomlouvá), ale je třeba, aby z okolností bylo zřejmé, že se omylu nebylo možné vyvarovat. Je pravdou, že obviněný nebyl povinen se seznámit s unijní úpravou definující pojem prekursor, avšak to automaticky neimplikuje omluvitelnost jeho jednání. Obviněný převážel neznámé tablety uložené v pytlích, následně se pokoušel ujet celní kontrole a posléze pytle s tabletami vyhodil z auta. Již toto jeho počínání svědčí o tom, že si byl vědom toho, že se dopouští protiprávního jednání. Nelze tedy dospět k závěru, že jednal v omylu, kterého se nemohl vyvarovat. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na komentářovou literaturu zabývající se problematikou právních omylů ( DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář . I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 138 a násl.) a související judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 120/2000, kdy Nejvyšší soud judikoval, že na trestní odpovědnost pachatele trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zákoníku (nyní §283 tr. zákoníku) nemá vliv, že nevěděl, že do České republiky dovezl návykovou látku, k jejímuž dovozu je třeba zvláštního povolení a negativní právní omyl je tak vyloučen i v případě neznalosti jiné než trestněprávní normy.
25. K námitce obviněného vytýkající skutkové větě nedostatečné vyjádření znaku přisouzené skutkové podstaty „přechovává pro jiného“ je třeba uvést, že tato je neopodstatněná. Ze skutkové věty jednoznačně vyplývají veškeré formální znaky přisouzené skutkové podstaty, včetně přechovávání zakázané látky pro jiného, když je patrno, že obviněný R. D. převzal od obviněného T. Š. léčivo, které měl dopravit na určené místo a které mělo být užito k výrobě drogy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003).
26. Další námitky pak obviněný R. D. směřuje proti zásahu orgánů celní správy, když dovozuje, že se jednalo o úkon, který byl učiněn „na objednávku“ policejních orgánů a že tím došlo k obcházení zákona, konkrétně příslušných ustanovení o prohlídce jiných prostor. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že při prohlídce automobilu jako jiného prostoru nebyly nalezeny usvědčující důkazy – igelitové pytle s tabletami, jelikož tyto byly nalezeny následně při ohledání okolí místa útěku obviněného, mimo automobil, tudíž veškeré námitky ve vztahu k prohlídce jiných prostor jsou neopodstatněné. K tvrzenému porušení procesních předpisů a nezákonnosti zásahu orgánů celní správy Nejvyšší soud poukazuje na zákonné oprávnění orgánů celní správy uvedené v §35 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o celní správě“), který jasně stanoví, že celník je při výkonu působnosti orgánů celní správy oprávněn zastavovat osoby a dopravní prostředky a provádět jejich kontrolu. V rámci své působnosti pak orgány celní správy mimo jiné pátrají po protiprávně dovezeném zboží a zajišťují osoby, které toto zboží mimo celní dohled přivezly /§8 odst. 6 písm. f) zákona o celní správě/. Jak vyplývá z provedeného dokazování, zejména z výslechu všech tří celníků, kteří byli zásahu vůči obviněnému účastni, vytipovali automobil obviněného právě za účelem kontroly, zda jím není převáženo nezákonně dovezené zboží, a současně i odůvodnili přítomnost policejní hlídky na místě zásahu tak, že požádali o spolupráci v průběhu pronásledování obviněného, který se pokusil ujet. Výpověď svědků se liší toliko ve vztahu k tomu, jak bylo vozidlo obviněného vytipováno, když svědek A. Z. u hlavního líčení uvedl, že vozidlo bylo vytipováno na základě rozkazu nadřízeného, bez toho, aby toto blíže odůvodnil, například ve vztahu kým toto bylo nařízeno, z jakého důvodu apod. Oba dva další zasahující celníci vypověděli, že vozidlo vytipovali pro jeho slovenskou imatrikulaci, kde je vyšší pravděpodobnost dovozu zboží nepodrobeného celní kontrole. Toto uvedl i svědek M., který byl vedoucím hlídky a současně řidičem a o kontrole tohoto vozidla rozhodl. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou tak v souladu s provedeným dokazováním, když zde není dán jakýkoliv rozpor, natož pak extrémní, odůvodňující závěr o nezákonnosti provedené celní kontroly. Dovolací námitka obviněného je ryze spekulativní, když z ničeho nevyplývá, že by byla celní kontrola provedena na zakázku policejního orgánu za účelem obcházení nutnosti opatřit příkaz k prohlídce jiných prostor. Nejvyššímu soudu je známo rozhodnutí ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, uvádějící, že v případě důvodného podezření ze spáchání trestného činu nesmí být svévolným využitím oprávnění provádět kontrolu obcházeny zákonné podmínky pro provedení domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor, o které zřejmě obviněný opírá své námitky. S ohledem na shora uvedené však nelze dospět k závěru o aplikaci závěrů tohoto rozhodnutí na danou situaci. V daném případě nebyla celní kontrola vykonána z důvodu podezření ze spáchání trestného činu, ale toliko jako namátková kontrola. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud naopak za vhodné připomenout závěry o použitelnosti výsledků celní kontroly jako důkazního prostředku v rámci trestního řízení uvedené v rozhodnutí ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 Tz 29/2016. Obviněný R. D. se ve svém dovolání dále zabývá ústavně právními aspekty zásahů do soukromí osob, včetně rozboru relevantní judikatury Ústavního soudu, k čemuž Nejvyšší soud poznamenává toliko, že s uváděnými obecnými závěry se ztotožňuje, ale to nic nemění na situaci, že tyto jsou na danou situaci nepoužitelné, jak bylo již odůvodněno shora.
27. Obviněný R. D. sám uvádí, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud není oprávněn zasahovat do správnosti a úplnosti skutkových zjištění, přičemž však poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu odůvodňující výjimečné prolomení této premisy v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Jím uvedeným námitkám (neprokázání manipulace s igelitovými pytli obsahujícími prekursor a údajný časový nesoulad záznamů o použití psa) nelze přisvědčit, když tvrzený rozpor je dán toliko v jiném názoru obviněného, respektive upřednostnění jiného výkladu v otázce hodnocení důkazů, nikoliv v objektivním rozporu mezi skutečnostmi zjištěnými provedeným dokazováním a skutkovými závěry, jak je definuje Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (např. nález I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004). Za relevantní nelze považovat ani námitku týkající se použitelnosti pouze výslechů, které byly provedeny až po spojení dvou trestních řízení vedených s obviněným. Není zřejmé, z jakého důvodu obviněný dovozuje důkazní nepoužitelnost řádně provedených důkazů z řízení konaného před spojením trestních věcí. Současně nelze ani odhlédnout od toho, že se jedná o námitku procesněprávního charakteru, kterou není možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že námitky obviněného, kterými je napadán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jsou irelevantní, když se domáhají revize skutkových zjištění toliko na základě nesouhlasu obviněného, aniž by zde byl objektivně dán jakýkoli rozpor.
28. Dále se obviněný v obecné rovině vyjadřuje k principu presumpce neviny a jejím ústavněprávním aspektům a následně pouze konstatuje, že tento byl v jeho případě porušen, ovšem bez uvedení, v čem je třeba toto porušení spatřovat. Nejvyšší soud i přesto konstatuje, že po prostudování věci porušení zmíněné zásady neshledal.
29. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. D. je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
d) Dovolání obviněného J. P.
30. Obviněný J. P. má za to, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, pokud bylo hodnoceno jako jednání člena organizované skupiny působící ve více státech, přičemž současně zpochybňuje naplnění znaku spolupráce nejméně tří osob a dovození úmyslného zavinění ve vztahu k účasti na organizované skupině. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017) nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016), nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 613/2014). Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K vytvoření skupiny nadto může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1603/2016).
31. Pro naplnění zákonného znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou „působící ve více státech“ je pak dostačující, jestliže organizovaná skupina operuje na území nejméně dvou států, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, a č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného zcela naplňuje shora uvedené znaky, když tento se účastnil činnosti organizované skupiny – společně s obviněným R. P. zajistil v Polsku od dalších osob koupi a poté převoz léčiv CIRRUS do České republiky, přičemž si byl vědom toho, že se podílí na činnosti skupiny, která se zabývá dovozem léčiv určených k výrobě drog z Polska, tedy že operuje na území více států. Soudy odůvodnily, v čem spatřují účast obviněného na činnosti organizované skupiny, proč neuvěřily verzi předložené obhajobou a na základě čeho dospěly ke skutkovému závěru o tom, že se účastnil činnosti organizované skupiny koordinované obviněným R. P. (viz str. 69–72 rozsudku soudu prvního stupně ve shodě s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu na str. 22 rozsudku). Námitka obviněného však vychází z toho, že trestněprávně relevantní je toliko jeho spolupráce s R. P. a pomíjí zainteresovanost dalších osob, ačkoliv sám obviněný J. P. popsal převoz, i přes neznalosti konkrétních osob, jako akci koordinovanou nebo vysoce řízenou (byly mu udíleny pokyny, kde a kdo bude čekat, kam má jet, kde parkovat, kam následně zboží zavézt apod.). Co se týče zpochybnění zavinění osob účastnících se činnosti organizované skupiny na území Polska, tato námitka míří do zpochybnění vnitřního vztahu třetích neztotožněných osob, kterou se soudy zabývat nemohly a ani nemusely, když účast těchto osob je jinak zřejmá. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že si lze jen stěží představit, že by osoby, které se zabývají prodejem vybaleného léčiva (vyloupaných tablet) zjevně konspirativním způsobem (přemístění, překládky na odlehlých místech, komunikace přes spolehlivou osobu) a v množství několika desítek kilogramů za částky v řádu desetitisíců euro, měly pochybnost o účelu užití těchto léčiv. Stejně tak je nutné odmítnout i argumentaci týkající se neurčení osoby organizátora. Organizovaná skupina nemusí podléhat „velení jednoho muže“, když dostačující je koordinovaná a plánovitá spolupráce zúčastněných osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016). Obviněný J. P. odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005, přičemž však není zcela patrno, jakou dovolací námitku tímto odkazem podporuje, přesto však Nejvyšší soud konstatuje, že i s ohledem na toto rozhodnutí, je rozsudek nalézacího soudu správný. Soudy nižších stupňů kvalifikovaly jednání obviněného jako jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, přičemž tento závěr řádně odůvodnily, včetně vědomostní složky zavinění ve vztahu k tomuto prvku, když uvedly, že obžalovaný P. se podílel na koupi léčiva, znal svou roli kurýra zakázaných látek a plnil ji vědomě a dobrovolně s vidinou snadného výsledku. Námitka připouštějící účast na organizované skupině s tím, že by k této okolnosti však nemělo být přihlíženo jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, se jeví jako zcela nerelevantní, když není ani uvedeno, z jakého důvodu dospěl obviněný k tomuto závěru a jedná se spíše o polemiku se zákonodárcem, jejíž posouzení není předmětem dovolání a rozhodovací pravomoci Nejvyššího soudu. Ve vztahu k této námitce se lze koneckonců řídit i rozhodnutím uvedeným samotným obviněným J. P. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005), které jasně uvádí, že pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ se nevyžaduje členství v takové skupině, ale postačuje jakákoliv forma účasti. Právě forma účasti a její závažnost se pak promítá do výše trestu jako přitěžující či polehčující okolnost.
32. Co se týče polemiky obviněného se skutkovými zjištěními soudů a tvrzeným rozporem jejich závěrů s provedeným dokazováním, Nejvyšší soud odkazuje na již notoricky známou skutečnost, že není oprávněn revidovat skutková zjištění nalézacích soudů, jak si je ostatně dle dovolání vědom i sám obviněný. Tvrzený příkrý rozpor (který má pravděpodobně uvozovat extrémní rozpor), jenž by dosahoval intenzity zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, není nikterak odůvodněn a ve skutečnosti není ve věci dán. K obdobnému závěru je nutno dospět i ve vztahu k polemice o prokázání úmyslného zavinění, jelikož obviněný předkládá jen svoji verzi hodnocení důkazů.
33. Dovolání obviněného J. P. tak musel Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
34. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející netrpí vytýkanými ani jinými právně relevantními vadami, dovolání obviněných P. S., T. Š., R. D. a J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož jde o zjevně neopodstatněná dovolání.
35. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 2. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu