ECLI:CZ:US:2019:1.US.2473.19.1
sp. zn. I. ÚS 2473/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 22 Nc 30247/2016-387 ze dne 21. ledna 2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 102/2019-466 ze dne 4. června 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále "okresní soud") bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého syna stěžovatele pro dobu do a po rozvodu a o nahrazení souhlasu stěžovatele se zápisem nezletilého do mateřské školy. Soud svěřil nezletilého do výchovy matky, upravil stěžovateli rozsah styku s nezletilým, a udělil za stěžovatele matce nezletilého souhlas s přihlášením nezletilého do předškolního zařízení a školního zařízení ve školním obvodu, v němž má nezletilý místo trvalého pobytu. Běžný styk byl upraven tak, že stěžovatel je oprávněn "stýkat se s nezletilým každý sudý týden v měsíci od pátku od 17:00 hod. do neděle do 18:00 hod., kdy otec nezletilého převezme v místě bydliště matky a po ukončení realizace styku matka nezletilého převezme v místě bydliště otce". Dále soud upravil období jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin.
Krajský soud změnil výrok týkající se rozsahu styku s nezletilým a styk rozšířil tak, že stěžovatel má právo stýkat se s nezletilým "a) v každém lichém týdnu v kalendářním roce vždy od pátku od 12:00 hod. do pondělí do 7:45 hod., kdy si nezletilého ke styku převezme a po skončení styku ho předá do předškolního zařízení navštěvovaného nezletilým; b) v každém sudém týdnu v kalendářním roce vždy od středy od 12:00 hod. do čtvrtka do 7:45 hod., kdy si nezletilého ke styku převezme a po skončení styku ho předá do předškolního zařízení navštěvovaného nezletilým". Soud dále upravil období jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdnin.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu zaručenou v článku 10 odst. 2 a článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, rovnost stran a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení před okresním soudem došlo k nepřiměřeným průtahům, přičemž soudní řízení nebylo složitější oproti jiným opatrovnickým sporům. Stěžovatel si je vědom ztráty spisu, vytýká však soudu nesprávný postup v této situaci. Soud svými průtahy umožnil matce nezletilého, aby se s nezletilým bez souhlasu stěžovatele odstěhovala z P. do K. ke svým rodičům. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení (stěžovatel nesprávně uvádí nález - pozn. ÚS) sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 či usnesení sp. zn. III. ÚS 188/18 ze dne 3. 4. 2018. Stěžovatel namítá, že se soudy jednáním matky dostatečně nezabývaly. Naopak přístupem soudů může být "založen nebezpečný precedent, díky kterému by jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého mohl vzít jejich společné dítě a bez jakéhokoli postihu se s ním odstěhovat pryč od druhého rodiče, a to proto, aby např. zamezil střídavé péči".
Stěžovatel dále uvádí, že z judikatury Ústavního soudu plyne (s odkazem na nález ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18), že pokud je nezletilé dítě svěřeno do výlučné péče pouze jednoho rodiče, měl by druhý rodič mít právo stýkat se s nezletilým co nejvíce. Stěžovatel respektuje, že krajský soud rozsah styku rozšířil, přesto má za to, že je rozsah nedostatečný. Pokud by měl stěžovatel nezletilého ve střídavé péči, trávil by s ním 50% času, takto nastaveným stykem je s ním pouze cca 30% času.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že samotná velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů není důvodem pro nenařízení střídavé péče s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739). Odkazuje na posudek znalkyně, která střídavou péči doporučila.
Soudy obou stupňů dle stěžovatele nerozhodovaly dle aktuálního stavu, kdy stěžovatel se synem trávil více času, než stanovuje pravomocné rozhodnutí. Podle stěžovatele byl nezletilý fakticky ve střídavé péči. Stěžovatel též vytýká soudům, že nerespektovaly §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož "pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení", nýbrž "řeší situaci do budoucna, kdy se ke střídavé péči nestaví kladně také proto, že by nezletilý musel v budoucnu navštěvovat dvě školská zařízení. Soud ale nesmí činit takovéto závěry, kdy v podstatě přihlíží k situaci, která v budoucnu může, ale nemusí nastat".
Soudy také dle stěžovatele žádným způsobem nezohlednily aktuální stav ve věci výživného pro nezletilého, vycházely pouze z příjmů stěžovatele. Stěžovatel má za to, že skutečné potřeby nezletilého jsou nižší než přiznaných 8 000 Kč. Dále stěžovatel uvádí, že to byl až odvolací soud, který zjišťoval i příjmy matky, neboť soud prvého stupně vycházel jen z příjmů stěžovatele. Stěžovatel má za to, že soudy vycházely primárně z ministerských tabulek a dostatečně nezohlednily všechna relevantní fakta, zejména potřeby nezletilého.
Oběma soudům pak stěžovatel vytýká nedostatečné a příliš stručné odůvodnění a v důsledku nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že úprava styku nezahrnuje na rozdíl od rozhodnutí soudu prvého stupně podzimní prázdniny.
Stěžovatel dále připomíná, že dle judikatury Ústavního soudu není nízký věk dítěte sám o sobě důvodem pro svěření dítěte do péče matky, a to ani v případě zahájení docházky na základní školu.
Stěžovatel připomíná, že v nejlepším zájmu dítěte je zpravidla péče ze strany obou rodičů, má za to, že splňuje všechna kritéria vymezená nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) a neshledává důvod, proč by neměla být v jeho případě střídavá péče stanovena.
Stěžovatel žádá o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil a jeho judikatura se postupně vyvíjela [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629); nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617); nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477), IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018].
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však platí, že střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte. Jak připomenul Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
Nejlepší zájem dítěte je tedy definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytýčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je zásadní otázka ochrany ústavně zaručeného práva stěžovatele na péči o nezletilého syna, resp. práva na jeho výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Intenzita přezkumu ze strany Ústavního soudu je z povahy věci nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn styk s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově, byť ne zcela rovnoměrně jako v případě střídavé péče, na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477) uvedl, že pojem "v péči obou rodičů" nelze chápat "jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný. Toho lze dosáhnout nejen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku)".
Pokud je stěžovateli umožněn styk s nezletilým v rozsahu 30 procent času (jak sám uvádí), jde při výlučné péči jednoho z rodičů o poměrně široký styk rodiče druhého. V daném kontextu pak nelze považovat za protiústavní nezohlednění podzimních prázdnin, neboť byly upraveny čtvery klíčové prázdniny, včetně významných dnů v roce a svátků (např. Vánoce, Velikonoce). Krajský soud k odvolání stěžovatele jeho styk s nezletilým synem podstatně rozšířil oproti rozhodnutí soudu prvého stupně: oproti styku jednou za 14 dní od pátku od 17 hod. do neděle do 18 hod. jde o styk v lichém týdnu od pátku od 12 hod. do pondělí do 7:45 hod., v sudém týdnu od středy od 12 hod. do čtvrtka do 7:45 hod. V uvedeném kontextu pak vynechání podzimních prázdnin (3 dny v roce), při současném zohlednění všech dalších čtyřech prázdnin a klíčových svátků nepředstavuje vadu způsobilou porušit právo stěžovatele na rodinný život, resp. právo na výchovu nezletilého syna.
Ústavní soud připomíná, že v nyní posuzované věci opatrovník nezletilého střídavou péči nedoporučoval, dokud se rodiče nedomluví na bližším bydlišti. Odvolací soud pak uvedl, že "střídavá péče by pro nezletilého znamenala nepřiměřenou zátěž spojenou buď s denním dojížděním (při zachování jednoho předškolního a následně školního zařízení), případně zcela nevhodnou návštěvu dvou zařízení". Soudy tak nevycházely pouze ze situace budoucí, jak tvrdí stěžovatel, neboť jako nevhodná byla hodnocena již docházka do dvou mateřských škol (P., K.). Dle stanoviska opatrovníka bylo vhodné svěřit nezletilého do výchovy matky, kterou nezletilý vnímá jako pečující osobu, dokud rodiče nebudou schopni ustoupit ze svých preferencí ohledně bydliště. Znalkyně sice doporučila střídavou péči, přičemž i ona uvedla, že návštěva dvou mateřských škol je pro nezletilého zbytečně zatěžující. Soudy též vyšly z toho, že svěření dítěte do péče matky je vhodnější z důvodu silnější citové vazby na matku. Závěry soudů nelze v uvedeném kontextu považovat za excesivní, resp. rozporné se zájmy dítěte. Odvolací soud též jasně deklaroval, že pokud budou rodiče schopni svá stanoviska ohledně bydlení změnit a vytvořit podmínky pro realizaci střídavé péče (buď tím, že si otec zajistí bydliště v K., či matka v P.), odpadnou překážky bránící střídavé péči.
Jakkoli by měla být, jak opakovaně Ústavní soud konstatuje, v nejlepším zájmu dítěte péče ze strany obou rodičů, a to pokud možno rovnoměrná, složitosti rodinných vztahů přinášejí řadu situací, kdy se nejlepší zájem dítěte ocitne v kolizi s právem rodičů na rovnoměrnou (střídavou) výchovu dítěte a zájem dítěte, resp. práva dítěte pak musí dostat přednost před zájmy rodičů.
Pokud stěžovatel uvádí, že nezletilý byl před vydáním napadených rozhodnutí fakticky ve střídavé péči a vytýká soudům nerespektování dosavadního stavu, lze k tomu pouze dodat, že rodiče se mohli na jakékoli úpravě, korespondující s předchozím stavem, dohodnout. Soudní řízení je však výrazem toho, že dohoda zjevně nebyla možná, což ostatně plyne i z napadených rozhodnutí. Řízení bylo zahájeno na návrh matky, která se domáhala svěření nezletilého do její péče a vyměření výživného ve výši 15 000 Kč měsíčně.
Je nutno připomenout, že judikatura Ústavního soudu se postupně vyvíjela, přičemž v jednom z posledních nálezů Ústavní soud deklaroval, že "splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. [...] Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte" (sp. zn. IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018).
Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí, tak jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinně právní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu roviny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám. Ve většině hraničních případů bude vždy část provedených důkazů a přednesených argumentů svědčit pro nařízení střídavé péče, a část naopak proti tomuto řešení, přičemž jejich posouzení a vyvážení v celkovém kontextu případu a při osobním kontaktu s účastníky řízení je primárně věcí obecných soudů.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že nelze aprobovat změnu bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů, na druhé straně však "postih" matky, po kterém volá stěžovatel, nemůže spočívat v řešení, které je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
K tvrzenému porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud pouze dodává, že jsou-li předmětem ústavní stížnosti soudní rozhodnutí, nemůže být jejich případnou derogací jakkoli zhojen tvrzený zásah spočívající v průtazích. Tím nechce Ústavní soud jakkoli zlehčovat tvrzené pochybení spočívající ve ztrátě spisu a tím vzniklých průtazích, pouze je zjevné, že navrhovaná derogace napadených rozhodnutí tento problém nevyřeší, pouze prohloubí. Nadto je s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nutno tvrzený zásah spočívající v průtazích řízení napadat jinými procesními prostředky, přičemž teprve po jejich vyčerpání je možno uvedenou argumentaci předestřít též v ústavní stížnosti k meritornímu posouzení.
Konečně jde-li o způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů ve vztahu k určení výše výživného, Ústavní soud konstantně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Samotná výše výživného (8 000 Kč měsíčně) není při deklarovaných příjmech stěžovatele (cca 57 000 Kč čistého přijmu měsíčně) jakkoli excesivní. Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími nemůže přisvědčit stěžovateli, že by se ze strany obecných soudů jednalo o libovůli, resp. extrémní exces při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
Pokud stěžovatel žádal o projednání věci mimo pořadí s odkazem na §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno uvést, že zmíněné ustanovení se týká řízení o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, nikoli ústavní stížnosti. Ústavní soud však posoudil žádost stěžovatele dle §39 zákona o Ústavním soudu a fakticky jí vyhověl tím, že se ústavní stížností zabýval bez zbytečného odkladu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Vladimír Sládeček
předseda senátu