ECLI:CZ:US:2019:1.US.2477.18.1
sp. zn. I. ÚS 2477/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s., se sídlem Slezská 350, Jablonné nad Orlicí, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018 č. j. 8 Co 256/2017-487, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2018 č. j. 8 Co 256/2017-490, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017 č. j. 18 C 337/2008-393 v řízení o zrušení rozhodčího nálezu a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému FOCUS - METAL, s. r. o. (dále jen "žalovaný") zrušil výrok pod bodem I. rozhodčího nálezu Mgr. Martina Mojžíška ze dne 20. 1. 2008 č. j. RN 10/2007 ve znění opravného usnesení Mgr. Martina Mojžíška ze dne 31. 3. 2008 č. j. RN 10/2007, kterým rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se zásahu do spoluvlastnického či vlastnického práva žalovaného k ve výroku vyjmenovaných nemovitostí (výrok I.), zrušil výrok pod bodem II. citovaného rozhodčího nálezu, kterým rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna uhradit žalovanému částku ve výši 151 703 481 Kč (výrok II.), zrušil výrok pod bodem III. citovaného rozhodčího nálezu, kterým rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady řízení žalovanému ve výši 547 114 Kč (výrok III.), zrušil výrok pod bodem IV. citovaného rozhodčího nálezu, kterým rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady řízení Mgr. Martinu Mojžíškovi ve výši 1 001 000 Kč (výrok IV.) a žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 1 672 814 Kč (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ve znění citovaného opravného usnesení potvrdil uvedený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ve výrocích I., II., III. a IV. (výrok I.) a výrok V. napadeného rozsudku změnil tak, že žalované jsou povinny zaplatit stěžovatelce rovným dílem na náhradě nákladů řízení částku 26 113 Kč, resp. ve znění citovaného opravného usnesení částku 25 750 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit stěžovatelce rovným dílem náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 16 984 Kč (výrok III.). Odvolací soud konstatoval důvodnost podaného odvolání žalovaných do příslušného výroku o nákladech řízení, když souhlasil s odvolateli, že podle ustálené rozhodovací praxe se ve věci, jejímž předmětem je zrušení rozhodčího nálezu, považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč a v návaznosti na tuto skutečnost dopočítal výši nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 25 750 Kč. S ohledem na úspěšnost stěžovatelky v odvolacím řízení krajský soud jí přiznal náklady odvolacího řízení ve výši 19 984 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě poukázala na trestně právní přesah celé věci, když z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 3/2010-7393, Vrchního soud v Olomouci č. j. 4 To 22/2013-7667, Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 574/2014-130 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/2015 vyplývá, že Mgr. Martin Mojžíšek (a další uvedené osoby) opakovaně a dlouhodobě vystupovaly v zájmu zinscenování nezákonných rozhodčích řízení a vydávání nezákonných rozhodčích nálezů, a to vůči různým subjektům včetně stěžovatelky. Ta byla nucena v relativně krátkých lhůtách na vlastní náklady iniciovat příslušná soudní řízení. Stěžovatelka se domnívá, že otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní roviny v případech zásadního zásahu do jejích majetkových práv, resp. do jejich bezprostředního ohrožení, a to zejména za situace, kdy její fakticky vynaložené náklady jsou v extrémním nepoměru s náklady přiznanými napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatelka se proto domnívá, že je na místě, aby jí byly přiznány náklady řízení podle tarifní hodnoty určené podle §8 odst. 1 vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), když postup podle §9 odst. 1 podle citovaného advokátního tarifu není kvůli všem okolnostem případu případný.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří především polemika stěžovatelky s napadeným výrokem II. (zatímco výroku III. se fakticky nedotýká) a s jeho odůvodněním v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jež se týká nákladů řízení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu v prvé řadě vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v případě řízení o zrušení rozhodčího nálezu se jedná o speciální typ řízení, ve kterém jde fakticky pouze o přezkoumání toho, zda rozhodčí nález byl vydán v souladu se zákonem či nikoliv. Při určení hodnoty úkonu právní služby je proto třeba vycházet z §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu je toliko přezkum existence zákonem předepsaných podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu, tedy penězi nevyjádřitelná hodnota. Uvedený právní názor ostatně potvrzuje i odvolacím soudem připomínaná "ustálená rozhodovací praxe" - konkrétně například judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 39/2013, 23 Cdo 1338/2013, 33 Cdo 2505/2014, 33 Cdo 692/2015), 33 Cdo 838/2012, 33 Cdo 838/2014 a 33 Cdo 1092/2017) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 89/12, II. ÚS 2394/17, II. ÚS 3868/17).
Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům. Odůvodnění napadeného rozhodnutí v této části je sice stručné, ale dostatečně jasné. Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu