ECLI:CZ:US:2019:1.US.2498.18.1
sp. zn. I. ÚS 2498/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2017, č.j. 42 C 43/2016-53, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č.j. 29 Co 119/2017-181, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Michaela Janovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 2017, č.j. 42 C 43/2016-53, tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci (vedlejší účastník) částku 49 660 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a částku 30 066 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka na vydání finanční náhrady za bezdůvodné obohacení získané od 1. 1. 2014 do 29. 2. 2016 užíváním pozemků vedlejšího účastníka parc. č. X1 a parc. č. X2 v k.ú. Lahovice, obec P., na kterých je umístěna veřejně přístupná pozemní komunikace, po níž je vedena páteřní cyklostezka A1 Malá Chuchle - Lahovice, vybudovaná stěžovatelem.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") ze dne 26. 4. 2018, č.j. 29 Co 119/2017-181, byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 16 456 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
4. Stěžovatel se domnívá, že výše uvedenými rozsudky byl zkrácen na svých základních právech vyplývajících z čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel spatřuje předně v tom, že soudy nepřihlédly k námitce nedostatku jeho pasivní legitimace ve sporu. Stěžovatel má za to, že jeho pasivní legitimace nevyplývá z žádné ze skutečností tvrzených obecnými soudy, ani z žádného v řízení provedeného důkazu, a upozorňuje, že stavebníkem cyklostezky byla Technická správa komunikací hlavního města Prahy. Dále stěžovatel namítá, že soudy neobjektivně hodnotily znalecké posudky co do logické provázanosti jejich účelu, obsahu a závěru ve vztahu k žalobnímu nároku. Znalecký posudek předložený vedlejším účastníkem považuje stěžovatel za nesprávný, neboť vychází ze srovnání zcela neporovnatelných vzorků pozemků - předmětný pozemek je komerčně nevyužitelnou plochou, zatímco ve znaleckém posudku se objevují pouze pronájmy komerčních zpevněných ploch, které se navíc nachází v různých katastrálních územích. Výše bezdůvodného obohacení zjištěná tímto znaleckým posudkem se pak zásadně liší od výše bezdůvodného obohacení zjištěné znaleckým posudkem, který soudu doložil stěžovatel.
5. Stěžovatel upozorňuje také na to, že vedlejší účastník podal vůči stěžovateli další žaloby ze stejného právního titulu, přičemž uplatňuje obdobná tvrzení i znalecká posouzení shodných znalců jako v daném případě a výsledek tohoto řízení by proto mohl ovlivnit i průběh dalších sporů mezi účastníky.
6. Navzdory tomu, že o něj Ústavní soud nežádal, obdržel také vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, které následně zaslal stěžovateli k replice. Jelikož z vyjádření ani z repliky nevyplynuly žádné informace, které by byly zásadní pro posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud k jejich podrobnější rekapitulaci nepřistoupil.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
10. K pochybením relevantním pro ústavněprávní přezkum v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
11. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obvodní soud zjistil, že na pozemku parc. č. X2 je umístěna asfaltová zpevněná vozovka, která je vedena po zvýšeném náspu nad úrovní okolního terénu; východní svah náspu pak zabírá celý sousedící pozemek parc. č. X1. S poukazem na §11 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), obvodní soud připomněl, že těleso pozemní komunikace (dálnice, silnice a místní komunikace) je ohraničeno mj. vnějšími okraji zaoblených pat náspů. Byť se tato zákonná definice výslovně nevztahuje na komunikace účelové, jíž je právě předmětná cyklostezka, obvodní soud dovodil, že součástí cyklostezky je i celý násep, na němž je vodorovný povrch cyklostezky umístěn, neboť bez něj by povrch nemohl existovat. Obvodní soud uvedl, že také z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že bezdůvodné obohacení vzniká v obdobných případech i v rozsahu odpovídajícím užíváním nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009) a uzavřel, že umístěním předmětné pozemní komunikace jsou v plném rozsahu dotčeny oba pozemky vedlejšího účastníka.
12. Obvodní soud dále konstatoval, že jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci dle §2 odst. 2 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, u níž dovodil, že je samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž je umístěna, přičemž zohlednil, že nejde o pouhé zpracování povrchu pozemku (např. udusáním, pokrytím štěrkem), nýbrž jde o vybudování komunikace stavební činností (vytvoření náspu, položení asfaltové vozovky). Jelikož stěžovatel cyklotrasu za využití dotací (ohledně nichž byl žadatelem) vybudoval a k pozemní komunikaci umístěné na pozemcích vedlejšího účastníka mu svědčí vlastnické právo, dospěl obvodní soud k závěru, že je ve věci pasivně legitimován a za obohacení vzniklé užitím pozemků k umístění cyklostezky je povinen vydat dle §2999 odst. 1 občanského zákoníku finanční náhradu ve výši obvyklé ceny. V této souvislosti odkázal na judikaturu, dle které za bezesmluvní užívání pozemku umístěním asfaltové pozemní komunikace přísluší vlastníku náhrada ze strany obce (vlastníka komunikace) a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení (viz např. nález ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13, nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15, a usnesení ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 2314/15, ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II ÚS 3919/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 861/16, ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3217/15, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1848/2016).
13. Pokud jde o výši obvyklého nájemného za užívání pozemků v rozhodném období, obvodní soud zohlednil, že cenovými výměry Ministerstva financí č. 1/2014, č. 1/2015 a č. 1/2016 byla výše nájemného za užívání pozemku k nepodnikatelským účelům regulovanou cenou (v návaznosti na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů) a nesměla překročit limitní hodnotu 120,- Kč na 1 m2 ročně. Vzhledem k tomu, že dle znaleckého posudku Ing. Ivany Markovské (předloženého vedlejším účastníkem) obvyklé nájemné po celé období přesahovalo tuto částku, vyhověl obvodní soud žalobnímu návrhu a výši bezdůvodného obohacení určil dle této limitní částky.
14. Městský soud označil závěr obvodního soudu, že cyklostezka nepředstavuje pouhé zpracování povrchu zemského, nýbrž že jde o stavbu, která je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích způsobilým předmětem vlastnického práva jako samostatná věc odlišná od pozemku, za přiléhavý. Poukázal také na to, že zjištění o zastavěnosti pozemků cyklostezkou odpovídá závěrům znaleckého posudku Ing. Václava Juppy, znalce z oboru stavebnictví, odvětví dopravní stavby, který vycházel nejen z geodetického zaměření pozemku, zpracovaného oprávněným zeměměřičským inženýrem, ale také z vlastního šetření na místě samém. Městský soud doplnil, že vybudoval-li stěžovatel předmětnou cyklostezku před 1. 1. 2014 (před účinností §1084 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku, a za účinnosti §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., podle kterého stavba jako samostatná věc není součástí pozemku), odpovídá prohlášení stěžovatele za vlastníka této stavby tehdy účinné úpravě.
15. Pokud jde o výši obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků, dle městského soudu k ní obvodní soud dospěl po pečlivém, srozumitelném a logickém zhodnocení účastníky předložených důkazů - znaleckých posudků z oboru ekonomika. Dle městského soudu obvodní soud hodnotil celý proces utváření důkazu zahrnující opatřování podkladů pro posudek, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňoval své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem i způsob vyvozování závěrů znalce, přičemž závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Ivany Markovské přijal za správné až po ústním vysvětlení obou posudků před soudem. Výtky stěžovatele k porovnávací metodě, kterou znalkyně použila, a k výběru vzorků zvolených k porovnání, jsou dle městského soudu jen polemikou s racionálním hodnocením uvedeného posudku (a posudku předloženého stěžovatelem) obvodním soudem. Městský soud uzavřel, že rozsah "užívání" pozemků umístěním celého tělesa cyklostezky je jednoznačný, stejně jako pasivní legitimace stěžovatele. Za správný označil také závěr o získání bezdůvodného obohacení na úkor vedlejšího účastníka, včetně výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v rozhodném období. Rozsudek obvodního soudu proto jako věcně správný potvrdil.
VI.
16. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a obsah napadených rozhodnutí, přičemž zjistil, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy, když vyjadřuje svůj nesouhlas s jejich závěry a prostřednictvím totožných námitek se opětovně snaží zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu přezkumu. Stěžovatel však měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a to, že soudy dospěly k rozhodnutím, se kterými se neztotožňuje, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
17. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se náležitě věnovaly podstatným okolnostem případu, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, vypořádaly se s námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
18. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy své zjištění o existenci bezdůvodného obohacení výstižně odůvodnily, řádně se zabývaly otázkou pasivní legitimace stěžovatele a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se řídily při určení výše finanční náhrady. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů soudy adekvátně zdůvodnily i to, proč vycházely právě ze znaleckého posudku předloženého vedlejším účastníkem, a nikoliv ze znaleckého posudku předloženého stěžovatelem (viz zejména s. 3-6 rozsudku obvodního soudu a s. 7 rozsudku městského soudu). Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze přitom napadená rozhodnutí označit za ústavně konformní a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu